— Č. 8730 —
920
Č. 8730.
Učitelstvo: K výkladu § 17 substitučního normálu z roku 1839.
(Nález ze dne 9. září 1930 č. 13591).
Věc: Engelbert R. v R. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o výměru substitučního příplatku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 26. července 1916 jmenovala ošr v R. se schválením mor. zšr-y z 20. července 1916 st-le prozatímním učitelem a správcem jednotřídní školy obecné ve V., vyzvala ho, aby se dostavil k připomenutí přísahy a nastoupil službu ve V. dne 1. září 1916, kterýmžto dnem se sprošťuje služby v J. Podáním z 1. září 1917 žádal st-1 za poukaz 75tiprocentního přídavku per 150 Kč, za náhradu skutečných výloh na jízdném per 96 Kč 20 h a za přiznání větších vydání per 221 Kč 20 h, vzniklých vedením dvojí domácnosti, jako substitučního platu, po případě ve způsobě peněžité výpomoci. Výnosem z 15. listopadu 1917 povolila zšr st-li za správu školy ve V. v době ode dne 16. září 1916 do dne 15. září 1917 plný funkční přídavek 200 Kč a schválila, aby st-1 podržel příbytečné pro R.; naproti tomu zamítla žádost za náhradu větších vydání, vzniklých ze služ. přikázání na školu ve V.
Proti tomu podal st-1 dne 24. prosince 1927 rozklad, v němž tvrdil, že jeho služba ve V. jest substituční a že mu přísluší proto substituční plat podle substitučního normálu z roku 1839. Vyřizujíc tento rozklad, vyslovila zšr výnosem z 27. února 1923, že st-li přísluší za vyučování na obecné škole ve V. v době ode dne 16. září 1916 do dne 15. září 1917 substituční příplatek, a to: 50% za dvě přespočetné vyučovací hodiny nad vyučovácí povinnost na jeho kmenové škole v R., tedy částkou 53 Kč 33 h, a 10% za ostatní hodiny vyučovací, tedy částkou 160 Kč, úhrnem částkou 213 Kč 33 h.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Spor jest toliko o to, měl-li býti vyměřen substituční poplatek kvotou služebního platu, spojeného s místem substituovaným podle § 17 substitučního normálu z 3. června 1839 č. 3401 Sb. pol. zák. svazek 67, str. 96, či nikoliv. Žal. úřad zodpověděl otázku tu záporně a to v podstatě v úvaze, že nejsou dány předpoklady cit. předpisu pro přiznání uvedeného poplatku. Stížnost naproti tomu tvrdí, že jde ve věci st-lově o případ, jaký má na mysli § 17 a že proto st-li přísluší substituční poplatek ve výměře v uvedeném § stanovené. Nss uznal stížnost důvodnou. — Č. 8730 —
921
§ 17 substitučního normálu z roku 1839 ustanovuje mimo jiné, že, bylo-li by třeba, aby nařízen byl takový druh substituce, pro nějž normál nemá vlastně žádného ustanovení, na př., že by byl úmysl povolati k substituci úředníka neb učitele placeného z veřejného fondu, nemá-li úředník v místě učiliště své bydliště, slušelo by vyžádati si pro ustanovení takového suplenta předběžné schválení studijní dvorské komise a jejího rozhodnutí, zda takovému suplentu jest poukázati vedle platu jeho vlastní služby jenom 60% či celou část platu, která jest spojena s nejmenším platovým stupněm učitelského úřadu. Ze znění této věty vysvítá, že má v ní normál na zřeteli případy substituce, jež neíze subsumovati co do otázky výměry substitučního poplatku pod dřívější ustanovení jeho, jakož i že ukládá školské správě, aby v takových případech, dříve než substituci nařídí, vyžádala si povolení studijní dvorské komise, která určí, v jaké výši jest vyměřiti substituční poplatek. Při tom jest tento školský úřad, resp. jeho nynější nástupce, vázán co do výše poplatku potud, že substituční poplatek nesmí býti menší 60% platu spojeného s nejmenším platovým stupněm suplovaného místa. Ustanovením tím jest tedy uloženo 1. školskému úřadu za povinnost, aby v případech, o nichž mluví cit. § 17 substitučního normálu, vyžádal si povolení studijní dvorské komise, resp. nynějšího jejího nástupce k tomu, aby substituci mohl naříditi, a 2. jmenované komisi, aby určila výši poplatku. Komise byla povinna honorovati substituta toliko ve formě kvóty platu substituovaného místa, nesměla však učiniti v příčině odměny té jiného oaptření, zejména co se týče způsobu honorování. Osobě substituta není uložena uvedeným předpisem žádná povinnost ohlašovací, tím méně povinnost určitou dobou termínovaná a nelze proto odmítati nároky substitutů na substituční odměnu ve smyslu § 17 shora uvedeného substitučního normálu proto, že nebyly nároky ty včas uplatněny. Vzhledem k jasnému znění cit. předpisu jest dále pro výši poplatku zcela nerozhodné, zda byly substituovi v důsledku substituce ponechány školskou správou jiné druhy platu, na př. příbytečné či funkční přídavek a mohl-li se do místa substituce přestěhovati, či nikoliv.
Z předeslaného vysvítá, že jest žal. úřad na omylu, odepřel-li přiznati st-li substituční poplatek ve výši stanovené §em 17 cit. subst. normálu proto, že školská správa učinila co do způsobu honorování st-le jiné opatření finančního rázu, jež odpovídá okolnostem konkrétního případu. Opatřením takovým nemohl býti absorbován nárok, jenž st-lí plynul z § 17 shora řečeného normálu. Totéž platí o názoru žal. úřadu, že st-li nepřísluší substituční poplatek v řečené výši proto, že se o poplatek ten neucházel ihned na počátku substituce, resp. proto, že mu bylo povoleno příbytečné pro R. a přiznán výjimečně celý funkční přídavek.
Pro spornou otázku jest dále bez významu také skutečnost, měl-li st-1 ve V. jako místě, kde substituoval úřad správce školy, dostatečný a zdravotně nezávadný byt, neboť ze znění cit. § 17 nelze vyvoditi, že by podmínkou nároku na substituční poplatek byla nemožnost přestěhovati se do místa substituce. A ježto předmětem uplatňovaného nároku byla v řízení správním toliko otázka výše substitučního poplatku, jest nepřípadným poukaz žal. úřadu na to, že st-1 nemůže žádati náhradu čestného ani přímo ani ve formě substitučního příplatku. O čestném nebyl před žal. úřadem spor a není také otázka tato podle své povahy v žádné souvislosti s otázkou, v jaké výši příslušel st-li substituční poplatek.
Jak dolíčeno, nelze opříti zamítavé stanovisko žal. úřádu o žádný z důvodů, jichž žal. úřad v nař. rozhodnutí použil a je proto výrok jeho v rozporu se zákonem. Na tom nemůže nic změniti ani skutečnost, že se odvolává nař. rozhodnutí v poslední větě svých důvodů na »důvody rozhodnutí v odpor vzatého«. Neboť dotčený výnos zšr-y nemá vůbec žádného odůvodnění a nelze proto odkazovati na »jeho důvody«.