— Č. 8736—
937
Č. 8736.
Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Odhlašovací povinnost není splněna již tím, že odhláška byla dána na poštu; je nutno, aby odhláška také k nemoc, pojišťovně došla.
(Nález ze dne 11. září 1930 č. 14235.)
Prejudikatura: Boh. A 7929/29.
Věc: David W. v K. proti nimisterstvu sociální péče o nemocenské, invalidní a starobní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. nemoc, pojišťovna v Š. předepsala st-li za příspěvkové období od 1. do 28. srpna 1926 za jeho 122 zaměstnanců pojistné nemocenské, invalidní a starobní částkou 459306 Kč. Okr. úřad v Krupině výměrem z 11. února 1927 platební výměr pojišťovny částečně ohledně 37 ve výměru tom blíže uvedených zaměstnanců zrušil a vyslovil, že zaměstnavatel zmíněné zaměstnance dne 27. července 1926 podle předpisu § 17 zák. č. 221/24 řádně odhlásil, s odůvodněním, že zaměstnavatel vyhověl odhlašovací povinnosti stanovené v § 17 zák. č. 221/24, když řádně vyplněné odhlášky dal 27. července 1926 na poštu v obyčejném dopise, a že se mu zdařil důkaz, že se tak stalo. Župní úřad ve Zvolenu rozhodnutím z 2. dubna 1927 zrušil k odvolání pojišťovny výměr okr. úřadu a potvrdil původní výměr okr. nemoc, pojišťovny.
Dalšímu odvolání zaměstnavatelovu min. soc. péče nevyhovělo.
O stížnosti uvážil nss toto: — Č. 8736—
Předpis pojistného provedla nemocenská pojišťovna podle § 160 odst. 1 písm. b) zák. č. 221/24, dle něhož jest pojistné platiti po dobu, po kterou pojištěnec nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost. Podle téhož předpisu posoudil i žal. úřad daný spor.
Vývody stížnosti zahrocují se v právní názor, že ke splnění odhlašovací povinnosti, jak ji stanoví § 17 cit. zák., stačí, byla-li odhláška v zákonné lhůtě odevzdána poštovní dopravě, aniž záleží na tom, zda pojišťovně skutečně došla. Ustanovení tohoto obsahu cit. zák. č. 221/24 nemá, zejména není ustanovení takové v § 17, jenž předpisuje, že přihlášku (odhlášku) jest učiniti u příslušné nemocenské pojišťovny. Předpis § 194 cit. zák. — který tu asi má st-1 na mysli — stanoví, že lhůtu podle tohoto zák. je považovati za zachovánu, bylo-li v ní podání prokazatelně odevzdáno poště nebo telegrafu. Předpis ten však předpokládá, že podání na místo podací zákonem určené — jímž je v daném případě vzhledem k předpisu § 17 nemoc, pojišťovna — skutečně došlo.
Názor ten vyslovil nss již v nál. Boh. A 7929/29.
Není-li však sporu o tom, že odhlášky oněch 37 zaměstnanců st-lových k pojišťovně nedošly, nelze shledati nezákonným, když žal. úřad neuznal, že by se bylo tvrzené odhlášení stalo.
Vzhledem k právnímu názoru shora vyloženému jest ovšem irelevantní, zda byly odhlášky ty dány na poštu čili nic, a není pak příčiny, aby nss se zabýval vývody stížnosti, dovozujícími, že st-li se zdařil důkaz o tom, že dne 27. července 1926 ony odhlášky odevzdal poštovní dopravě.
Stížnost tvrdí dále, že by se pojišťovna bez právního důvodu na úkor st-lův obohatila, když by musil pojistné platiti za dobu, po kterou oněch 37 dělníků u něho nepracovalo, ba co více, za Jana T. by prý platil dvakráte a to jen proto, že jej odhlásil a potom znova přihlásil. I za ostatní dělníky by prý pojišťovna pravděpodobně obdržela příspěvky dvakráte, ježto robotníci ti byli v mezičasí pravděpodobně zaměstnáni u jiných zaměstnavatelů a od nich přihlášeni. — St-li nelze přisvědčiti.
Právní podklad pro předpis pojistného i po přerušení pracovního poměru a to až do řádné odhlášky, obsažen je v cit. § 160 odst. 1 lit. b). V odstavci 2. ovšem tento paragraf stanoví, že v případu odst. 1. lit. b) není pojistné platiti , byl-li pojištěnec přihlášen k pojištění jiným zaměstnavatelem. Tohoto předpisu nelze dle jeho doslovu použiti na Jana T., poněvadž není o něm ani tvrzeno, že by byl v kritické době vstoupil do zaměstnání u zaměstnavatele jiného a byl od něho přihlášen, nýbrž jde tu dle seznání stížnosti o přihlášení téhož zaměstnance dvakráte týmž zaměstnavatelem (st-lem).
Je-li tomu tak, jest věcí st-lovou domáhati se u pojišťovny toho, aby předpis pojistného na základě druhé přihlášky byl anulován. Pro dnešní spor okolnost ta je nerozhodnou, ježto úřady se zabývaly jedině účinky opomenuté odhlášky a neřešily oprávněnost nového předpisu za Jana T. uvedeného pod pol. 112 plat. výměru. U ostatních zaměstnanců vyslovuje st-1 pouze domněnku, že pravděpodobně byli ve sporném období přihlášeni k povinnému pojištění jiným zaměstnavatelem. Aby se mohl domáhati osvobození podle cit. § 160 odst. 2, musel by tvrditi a dokazovati, že podmínka této normy je u všech těchto zaměstnanců, resp. u kterých z nich skutečně splněna. Toho však st-1 neučinil a není zákonného předpisu, jenž by úřadu ukládal, aby ex offo opatřoval skutkový materiál a průvody pro možné nároky strany, jež tato opomene řádně uplatňovati.