Č. 8943.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní: Ustanovení § 91, odst. 5 zák. č. 76/22 nezakládá osobám, v něm uvedeným, právního nároku na úmrtné.
(Nález ze dne 11. prosince 1930 č. 19315.)
Prejudikatura: Boh. A 6064/26.
Věc: Hermína H. v L. proti ministerstvu národní obrany (odb. r. Dr. Lad. Benýšek) o úmrtné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 27. března 1928 obrátila se st-lka na mno se žádostí, aby jí bylo výjimečně vyplaceno úmrtné po zemřelém plukovníku stav. služby v. v. Antonínu H., uvádějíc, že zemřelý byl její švakr, bydlil u st-lky od srpna 1923 až do své smrti, byl dlouho nemocen a byl st-lkou a jejími dvěma dcerami po celou dobu nemoci pečlivě ošetřován. Nař. rozhodnutím nevyhovělo mno st-lčině žádosti, protože pohřební a ošetřovací výlohy zemřelého byly hrazeny z pozůstalosti. O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Domáhajíc se v řízení správním úmrtného po svém zemřelém švakrovi, mohla se st-lka opírati nikoli o ustanovení platového zákona č. 103/26 a služ. pragmatiky č. 15 ř. z. z r. 1914, nýbrž jediné o zákon o voj. požitcích zaopatřovacích ze 17. února 1922 č. 76 Sb., a to prostřednictvím § 104 tohoto zák. o ustanovení § 91 odst. 5 téhož zák.
Ustanovení toto, ve svém podstatném obsahu ovšem totožné s ustanovením 4 odst. § 65 služ. pragmatiky zní: »Jinak může býti úmrtné, nebo jeho část, přiznáno osobám, které prokáží, že zemřelému vystrojily na vlastní útraty pohřeb nebo jej před smrtí ošetřovaly.«
Jest jasno, že použiv slova »může«, chtěl zákonodárce toliko zmocniti správní úřady, že za předpokladů, jež zákon stanoví, mohou úmrtné přiznati, aniž však současně úřadům těm uložil povinnost, že za předpokladů těch úmrtné přiznati musí. Nezakládá tedy nahoře cit. předpis osobám v něm označeným na úmrtné právního nároku. K tomuto výkladu 5. odst. § 91 nutí nejen jeho jasné znění, nýbrž i logická souvislost jeho s ustanovením předcházejících odstavců téhož §, která dává jasně poznati, že § 91 třídí s jedné strany nárok vdovy, manželských potomků a zákonných dědiců vojenské osoby na úmrtné, s druhé strany pouhou možnost státní správě přiznanou, aby za jistých předpokladů jiným než v dřívějších odstavcích uvedeným osobám úmrtné přiznala (srovn. nál. Boh. A 6064/26 o § 65 odst. 4 služ. pragmatiky úředn.).
Není-li však na poskytnutí úmrtného podle 5. odst. § 91 zák. č. 76/22 právního nároku, nemohlo býti tím, že žal. úřad v nař. rozhodnutí st-lce úmrtné přiznati odepřel, zasáhnuto do jejich subj. práv, nechť stalo se tak z důvodů jakýchkoli. Není proto nař. rozhodnutí nezákonné, a nemůže býti ovšem také ani stiženo vadami, jež spatřuje stížnost v tom, že obsah důvodů nař. rozhodnutí, byv zjištěn bez st-lčina spolupůsobení, neodpovídá skutečnosti.

Citace:

č. 8943. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 654-655.