Č. 8944.

Váleční poškozenci: Ustanovení § 14, odst. 2 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. o požitcích válečných poškozenou nezakládá pro vdovy nároku na přiznání vdovského důchodu.
(Nález ze dne 12. prosince 1930 č. 19316.)
Věc: Františka L. v P. (adv. Dr. Oldř. Čihák z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o vdovský důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka uzavřela dne 16. října 1921 s Antonínem L. sňatek. Antonín L. byl při lékařské prohlídce dne 15. listopadu 1920 uznán vál. invalidou 40% výdělku neschopným a zemřel dne 29. března 1926. Žádost st-lky o přiznání vdovského důchodu zamítl zemský úřad pro péči o vál. poškozence rozhodnutím z 1. října 1926 s odůvodněním, že st-lka uzavřela sňatek s jmenovaným dne 16. října 1921, tedy po události zakládající nárok na důchod invalidní, při čemž — Č. 8944 —
podmínky § 14 zák. nejsou splněny. Zemřelý v době sňatku byl invalidou pouze 40%.
Odvolání st-lky zamítlo min. soc. péče rozhodnutím z 21. ledna 1927 s odůvodněním, že Antonín L. v době uzavření sňatku nebyl invalidou alespoň 80% výdělku neschopným, že není tedy splněna podmínka § 14 lit. a) zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 a nemá proto jeho vdova nároku na důchod vdovský po něm dle § 13 zák. č. 142/20. K tomu bylo podotknuto, že o případném nároku st-lky na důchod vdovský dle § 14 odst. 2 zák. č. 39/22 bude po konaném šetření rozhodnuto zvláště. Toto rozhodnutí bylo st-lce doručeno dne 17. února 1927. Min. konalo na to šetření o zdravotních a výdělkových poměrech žadatelky a nař. rozhodnutím nepřiznalo st-lce vdovský důchod podle § 14 odst. 2 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22, ježto nejsou splněny podmínky svrchu cit. zákonem ustanovené.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Na sporu je jedině otázka, je-li stížnost důvodnou, když tvrdí, že nař. rozhodnutím, nepoznávajícím st-lce důchod vdovský dle § 14 odst. 2 cit. zák., bylo zasaženo do práv st-lky. Stížnost zbudována je zřejmě na názoru, že i ustanovení § 14 odst. 2 vdově po invalidovi dává nárok, aby v případech uznání hodných byl jí důchod vdovský přiznán a že nepřiznání důchodu toho je zásahem do subj. práv takové vdovy. Nss dospěl však z níže uvedených úvah k názoru, že ustanovení § 14 odst. 2 zák. 142/20 pro vdovy po vál. invalidech nároku na přiznání vdovského důchodu nezakládá.
Přihlíží-li se totiž k různým ustanovením zákonů o požitcích vál. poškozenců, je zřejmo, že zákonodárce tam, kde chtěl vál. poškozencům neb jejich příslušníkům přiznati nárok, užívá přesně a jasně dikce neponechávající nižádné pochybnosti o tom, že se nárok přiznává. V § 8 jasně několikrát se praví »že vzniká nárok«, v § 10 »invalidovi přísluší příplatek«, v § 11 odst. 2 »totéž právo vzniká«, »přísluší rodině«. Stejně jest tomu v §§ 14 odst. 1, 15, 19, 20, 21, 25. Naproti tomu jinde, na příklad v j ustanovení §§ 16, 20 odst. 2 a 21, odst. 2 ve znění zák. č. 39/22 i § 25, odst. 2 a § 25 a) ve znění zák. 39/22 zmocňuje jen min. k určitým opatřením ve prospěch vál. poškozenců. Ze srovnání těchto předpisů zákona, z nichž některé výslovně určitý nárok přiznávají, jiné však dávají úřadu možnost určité výhody přiznati, dlužno usuzovati, že zákonodárce vědomě v případech, v nichž udělil ministerstvu zmocnění neb možnost k určitému opatření ve prospěch určitých osob, nechtěl stranám přiznati subj. právní nárok, nýbrž že dal min. jen možnost a právo, aby v jednotlivých případech dle volného uvážení postupoval. Takovým ustanovením je také ustanovení § 14 odst. 2, jímž se min. soc. péče zmocňuje, aby v dohodě s min. fin. také v jiných uznání hodných případech (t. j. těch, kde nejsou dány podmínky zakládající dle 1. odst. nárok vdovy na důchod) přiznal vdově nárok na vdovský důchod.
Z uvedeného tudíž jde, že v ustanovení § 14 odst. 2 nelze spatřovati přiznání subj. právních nároků vdově po invalidovi, jak také dosvědčuje i dikce jeho mluvící o »jiných případech uznání hodných«. Byl-li min. jen zmocněn, aby učinil jisté opatření v případě, které on za hodné uzná, jest zřejmo, že ustanovením tím pro stranu nárok zákonem založen nebyl.
Nezakládá-li však ustanovení § 14 odst. 2 cit. zák. pro st-lku nároku jí uplatněného, pak zamítavým rozhodnutím, jímž žal. úřad jen odepřel použití svého zmocnění, aby st-lce důchod přiznal, nebylo porušeno žádné její subj. právo a je její stížnost již z tohoto důvodu nedůvodnou.

Citace:

č. 8944. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 655-657.