Č. 8798.Stavební právo (Čechy): O rozsahu povinnosti stavebníka, zříditi chodník podle § 92 stav. řádu.(Nález ze dne 8. října 1930 č. 15507.)Věc: Městská obec U. proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. Františka K. v U. adv. Dr. Frt. Kopáč z Prahy) o zřízení chodníku.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Usnesením městské rady v U. jako stav. úřadu I. stolice z 24. března 1925 bylo Františku K. v U. uděleno stav. povolení ke zřízení verandy s komorou a sklepem, jakož i prádelny s dřevníkern při jeho domě. Tento dům jest postaven na pare. č. kat. . . ., povolené přístavby pak projektovány na pozemku, vytvořeném parcelami č. kat.... V usnesení tom se mimo jiné praví: Stavebník jakož i jeho právní nástupci jsou povinni v případě, že toho obec bude potřebovati, na pouhou žádost měst. rady provésti řádný chodník podél celé parcely č. kat.... na straně do ulice.Příkaz posléze uvedený byl k odvolání stavebníkovu v cestě distanční nař. rozhodnutím zrušen z těchto důvodů: Paragraf 92 stav. řádu ustanovuje: »Kdykoliv se v městech a městečkách staví nový dům, jest stavebník povinen podél svého domu na straně veřejného prostranství neb ulice na vlastní útraty zříditi chodník, atd.« Toto ustanovení zakládá nesporně povinnost stavebníka zříditi chodník co do času, když staví nový dům, co do místa při ulici neb veřejném prostranství, avšak nevylučuje pochybností co do rozsahu, t. j. jaký stavební útvar má naznačené slovo »dům« na mysli. Přihlíží-li se ke skutečným poměrům, jaké ve stav. vývoji obcí s různými obměnami se vyskytují, dlužno se vší pravděpodobností předpokládati, že úmyslem zákona bylo, fešiti otázku zřizování chodníků v celém jejím rozsahu, tedy nejen v nejjednodušším případě, na který, jak na první pohled patrno, upraveno bylo textování zákona, t. j. pro ulici se souvislým — těsným — zastavováním, umožňujícím zřízení spojitého chodníku po celé délce ulice nákladem mezujících stavebníků, nýbrž i v takových případech, kde dlužno bráíi v úvahu, jak naložiti s nezastavěnými a k ulici přiléhajícími prostorami, patřícími k novým domům, jako na př. jsou: dvory, zahrady, atd. Přihlíží-li se tedy k dotčenému úmyslu zákona, pak slušelo by volné prostory položené při ulici po té které straně novostavby domů poldádati co do povinnosti zřizování chod- níku za součásti novostavby aspoň tehdy, když těsný jejich vztah s novostavbou z důvodů její jakékoliv potřeby a požadavku (živnost, průmyslový závod, zdravotní prospěch, zahrada, záliba, atd.) dá se prokázati, a jest dále zřejmo, že kdyby těch zvláštních potřeb a požadavků nebylo, že by bylo možno volné plochy zastavěti, t. j. že by — Č. 8798 —bylo možno provésti souvislé zastavění obývacími neb jinými domy k sobě přiřaděnými. Z toho však, přihlížejíc k stavebním plánům, jest zřejmo, že v daném případě nelze odůvodněně pokládati celou zahradní plochu č. kat. ... a přední plochu č. kat.... za takovou součást stavby, která by zavazovala ke zřízení chodníku, neboť plochy ty dohromady s ohledem na rodinný domek st-le jsou příliš veliké a žádné znaky ani technické ani právní nenaznačují úmysl celou takovou plochu ponechati trvale ať z důvodů užitkových neb zdravotních, neb ze záliby při novostavbě jako její trvalou součást.«O stížnosti, podané obcí do tohoto rozhodnutí, uvažoval nss takto:Otázkou, zda v daném případě byl dán základní předpoklad pro vznik povinnosti stavebníkovy zříditi chodník podle § 92 čes. stav. řádu, t. j., zda přístavbu prováděnou stavebníkem možno kvalifikovati jako stavbu nového domu ve smyslu cit. zák. ustanovení, nemusil a ani nemohl se nss zabývati, neboť nebyla vznesena na spor. Co do rozsahu této povinnosti stavebníkovy vychází žal. úřad v nař. rozhodnutí z právního názoru, že výrazu »podél domu«, jehož cit. zák. ustanovení užívá, dlužno rozuměti jako synonymu výrazu »staveniště«. Ani proti tomuto výkladu zákona stížnost námitek nevznáší, a proto neměl nss ani v tomto směru příčiny správnost právního názoru žal. úřadu přezkoumávati.Vykládaje pojem staveniště ve smyslu svého právního názoru dovozuje žal. úřad, že tam, kde se novostavba zřizuje na parcele pozemkové — tedy na parcele, jež ani nevznikla »rozdělením na místa stavební« podle § 10 čes. stav. řádu, ani nebyla »proměněna na parcelu stavebnk podle § 6 téhož zák. — tedy na parcele pozemkové, na jaké v daném případě přístavba zřejmě byla provedena — nezaujímá staveniště vždy celou plochu pozemkové parcely, nýbrž jen onu její část, o níž se dá podle určitých právních a technických znaků souditi, že je určena za součást prováděné stavby. Stížnost naproti tomu snaží se nejprve dovoditi, že i v takovémto případě sluší za staveniště uznati celou pozemkovou parcelu, bez ohledu na to, zda jí má právně nebo technicky býti stavebně využito pro projektovanou stavbu.Nss nenalezl v zákoně opory pro názor stížností hájený. V cit. § 92 stav. řádu ukládá se za podmínek tam blíže uvedených stavebníku povinnost zříditi chodník podél domu svého. I když lze snad připustiti, že znění zákona nebrání extensivnímu výkladu, jejž mu dal žal. úřad, vykládaje obrat »podél domu« jako synonymum výrazu »podél staveniště« — není možno, a to právě vzhledem k úzkému znění zákona, jenž mluví toliko o »domě«, rozšiřovati povinnost stavebníkovu nad míru, kterou žal. úřad vymezil tím, že za dům ve smyslu zákona považuje staveniště a za staveniště jen onu plochu, jíž má býti pro stavbu domu stavebně využito, takže lze ji podle právních a technických znaků uznati za součástku staveniště.Stížnost ovšem dovozuje dále, že žal. úřad i při svém pojetí dotčeného předpisu zákonného měl odvolání stavebníkovo zamítnouti, kdyžtě tento sám doznal, že pozemek při jeho domě je vzrostlá zahrada, jež není stavebním pozemkem a nikdy jím ani býti nemůže. Leč stížnost nechápe správně právní názor žal. úřadem zaujatý. Zsv neprojevil názor, že jakmile nějaká část pozemku, na němž se novostavba zřizuje, nehodí se k dalšímu zastavování, stává se tato část pozemku již eo ipso součástí staveniště nově zřízeného domu, nýbrž položil váhu v prvé řadě na to, že musí tu býti takové právní a technické znaky, z nichž by se dalo souditi, že i plocha novostavbou samou nezaujatá má tvořiti součást domovního objektu. Ježto pak stížnost se ani nesnaží dovoditi, že zbývající část pozemku má takovéto znaky, jež by ji jako součástku domovního objektu kvalifikovaly, nelze jí ani po této stránce přisvědčiti.Tvrdí-li konečně stížnost, že provedení nař. rozhodnutí znamená přesun povinnosti stavebníkovy na obec, stačí na to odpověděti, že o přesunu nelze již proto mluviti, že podle hořejších vývodů povinnost zříditi chodník v rozsahu obcí požadovaném stavebníka nestihá.