— Č. 8764 —
Č. 8764.
Obecní dávky: I. »Bytem« ve smyslu pravidel o dávce z přepychových bytů (vl. nař. č. 143/22) rozumí se místnost nebo soubor místností, tvořící právně jeden celek a určený zásadně k účelům obývacím. — II. Má-li držitel bytu v téže obci jinou místnost, která sice právně tvoří samostatný celek, není však určena k účelům obývacím (nýbrž jen jako skladiště starého nábytku), není tato místnost »bytem« a nemůže se proto podle § 2, posl. odst. věty prvé dávk. pravidel přičítati k obytným místnostem jeho vlastního bytu.
(Nález ze dne 26. září 1930 č. 29308/28.)
Věc: Městská obec LJ. proti okresní správní komisi v Úpici o dávku z přepychových bytů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním příkazem starosty města Ú. z 15. února 1928 předepsána Filomeně N. k dávce z přepychového bytu, vyměřené ze 2 místností jejího bytu, pro rok 1927 dodatečně ještě dávka za další jednu místnost v domě jiném, tedy celkem 800 Kč. Odvolání jmenované městské zastupitelstvo nevyhovělo, kdežto osk na její odvolání rozhodnutí to i předpis dávky zrušila.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Žal. úřad založil své rozhodnutí na tom, že sporná místnost není bytem ve smyslu § 2, posl. odst. dávk. pravidel, ježto místnost ona je u bytu jiné osoby, nemá zvláštního vchodu, nýbrž musí se do ní vcházeti z místnosti obývané držitelem tohoto bytu a není jako byt zařízena, sloužíc jako skládka starého, upotřebeného nábytku. Stížnost naproti tomu namítá, že veškery tyto okolnosti jsou nerozhodný, že sporná místnost má všechny znaky místnosti obytné ve smyslu § 1 odst. 2 dávk. prav., a proto že nutno ji pokládati za byt, resp. dle § 2, posl. odst. věty první připočítati k ostatním obytným místnostem, jež má držitelka v téže obci.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
Paragraf 2 posl. odst. dávk. prav. stanoví, že, užívá-li jednotlivec nebo domácnost několika bytů v téže obci, sčítají se obytné místnosti těchto bytů a platí za byt jediný. Dle ustálené judikatury nss-u jest bytem místnost anebo soubor místností, které právně tvoří jeden celek, určený zásadně k účelům obývacím. Zda ona místnost anebo soubor místností tvoří také technicky samostatný celek či nikoliv, jsouce součástí jiného technického celku, je lhostejno (srv. § 3, posl. odst. prav.). Je-li takový bytový celek principielně určen k účelům obývacím, je pak ovšem lhostejno, zda jednotlivých jeho částí se k účelům bydlení skutečně užívá či nikoliv, leč by tyto části již dle své povahy vylučovaly používání k účelům bydlení a tím charakter součásti bytu (na př. kaple).
Není-li však takový celek určen vůbec k obývacím účelům, nelze jej pokládati za byt ve smyslu pravidel o dávce z přepychových bytů.
V daném případě sporná místnost tvoří sice o sobě právní celek, jsouc na rozdíl od ostatních místností technicky s ní souvisejících vyhražena disposici majitelky domu, není však jako takový celek určena vůbec k účelům bytovým, nýbrž jako pouhé skladiště nábytku. Není tedy »bytem« a nemůže proto ani podle § 2 dávk. prav. býti sčítána s ostatními místnostmi vlastního bytu zúčastněné strany.