Č. 8803.Spolkové právo: I. Výrok politického (spolkového) úřadu, jímž se všeliká činnost spolku v zákonné lhůtě nezakázaného již před zahájením činnosti prohlašuje za nepřípustnou, nepříčí se zákonu, jestliže ve zřízení neb účelu spolku tkví zákonný důvod jeho rozpuštění. — II. Není dostatečným důvodem pro takovýto výrok, schází-li ve stanovách spolku v zákonné lhůtě nezakázaného ustanovení o přijímání členů spolku před ustavující valnou hromadou a o svolání této valné hromady.(Nález ze dne 10. října 1930 č. 26883/26.)Věc: Antonín Ch. v L., Jan D. ve V. a Svaz pěstitelů zemáků v N. proti ministerstvu vnitra o právní existenci spolku.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Výnosem ze 3. března 1924 vzalo min. vnitra v základě spolkového zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. na vědomí utvoření spolku »Svaz pěstitelů zemáků v N.« dle předložených stanov. Dne 26. května 1924 oznámil st-1 Antonín Ch. osp-é v N., že spolek se ustavil, že na ustavující valné hromadě, konané za účasti 78 pěstitelů zemáků, — Č. 8803 —1081vzaty na vědomí schválené stanovy a provedeny volby předsedy, místopředsedy, jednatele, pokladníka, dvou revisorů a 7 dalších členů výboru. O tomto oznámení provedl úřad šetření, jímž bylo zjištěno, že se ustavující valná hromada, jež úřadu předem ohlášena nebyla, konala dne 11. května 1924, že při ní provedeno přihlášení členů a zvoleno 12 funkcionářů, kteří byli zmocněni ustaviti předsednictvo ze svého středu, a že tito funkcionáři skutečně si funkce předsednictva rozdělili teprve na ustavující schůzi výboru dne 25. května 1924.Na to vydala osp st-li Antonínu Ch. výměr z 23. prosince 1924, v němž prohlásila, že oznámení jeho o ustavení »Svazu pěstitelů zemáků v N.« a volbě výboru na vědomí nevzala z těchto důvodů: Šetřením bylo zjištěno, že osp-é nebylo konání ustavující valné hromady z 11. května 1924 vůbec oznámeno a jest pochybno, zda ustavující schůze Svazu pěstitelů zemáků v N. byla řádným způsobem svolána. Nehledě k tomu, nelze oznámení o volbách, jež bylo osp-é předloženo teprve dne 26. května 1924, vžiti na vědomí, protože podle protokolu o průběhu valné hromady konané dne 11. května 1924 na této schůzi ani předseda, ani místopředseda, ani ostatní funkcionáři zvoleni nebyli. Výměru tomuto připojeno právní poučení o přípustnosti odvolání k zsp. Současně byl st-li Antonínu Ch. vydán další výměr z téhož data, tohoto znění: Stanovy Svazu pěstitelů zemáků v N. nemají ustanovení o tom, kdo svolá ustavující valnou hromadu a kdo přijímá členy spolku před touto ustavující valnou hromadou; znemožňují tudíž spolku vůbec, aby se řádně ustavil. Upozorňuje Vás jako proponenta spolku na to, podotýkám, že Svaz pěstitelů zemáků v N. nemůže důsledkem toho vůbec se zříditi a jakoukoliv činnost vyvíjeti.Proti oběma těmto výměrům bylo podáno odvolání, v němž na rubru uvedeni jsou jako odvolatelé Ant. Ch. a Svaz pěstitelů zemáků v N., a na konci jsou podepsáni Ant. Ch. bez všelikého dodatku, Jan D., místopředseda a připojeno razítko Svazu. Odvolání tomuto nevyhověla zsp v Praze výměrem z 20. ledna 1925 z důvodů uvedených nižší stolicí, nepřihlížejíc k té okolnosti, že odvolání jest spolupodepsáno Janem D. jako místopředsedou Svazu, jemuž nedostává se legitimace, aby za spolek dosud řádně neustavený jednal a jakákoli podání úřadu činil. Dále se ve výměru praví: K námitce, že ustavující valná hromada byla svolána zakladateli dle shromažďovacího zákona a v tom případě že není zapotřebí oznámení, poukazuje se na výslovné ustanovení § 2 tohoto zák., dle něhož schůze všeobecně přístupná — za jakou nutno považovati i ustavující schůzi spolku — musí býti nejméně tři dny před zamýšleným konáním písemně oznámena dohlédacímu úřadu. Pokud se vytýká, že nebylo dáno poučení o opravném prostředku do výměru, kterým bylo upozorněno na to, že stanovy Svazu, nemajíce ustanovení o tom, kdo svolá ustavující valnou hromadu a kdo přijímá členy spolku před touto ustavující valnou hromadou, znemožňují spolku vůbec, aby se řádně ustavil, podotýká zsp, že upozornění to nemělo povahy meritorního rozhodnutí, nýbrž bylo rázu pouze informativního a proto nemuselo k němu býti připojeno právní poučení. K další námitce, že osp nebyla oprávněna jako nižší instance rušiti rozhodnutí min. vnitra, se podotýká, že toto min. bylo v daném případě příslušné projednati — Č. 8803 —pouze oznámení proponentů o zamýšleném utvoření spolku, kdežto rozhodovati o tom, zda ustavení a volba výboru spolku staly se způsobem řádným, byla v prvé stolici povolána osp v N.Také z tohoto výměru podáno odvolání, jež opětně nese označení odvolatelů tak, jako ve stolici nižší. O tomto odvolání rozhodlo žal. min. nař. rozhodnutím tohoto znění: Min. vnitra odmítá podle spolkového zákona projednati odvolání podané jménem spolku »Svazu pěstitelů zemáků v N.«, poněvadž spolek tento, nejsa dosud ustaven, po právu netrvá. Současnému odvolání Antonína Ch. a Jana D. min. nevyhovuje z důvodů nař. rozhodnutí a k vývodům odvolání podotýká ještě toto: Jan D. není proponentem spolku a ostatně nestěžoval si jako zakladatel spolku, nýbrž jako jeho místopředseda. Námitka, že osp není oprávněna rušiti rozhodnutí min. vnitra, je nepřípadnou, protože rozhodnutí min. se týkalo oznámení o zamýšleném utvoření spolku podle zák. o spolcích, kdežto výměr osp-é pouze upozorňuje zakladatele spolku, že spolek nemá ve stanovách ustanovení o tom, jak se utvoří a že se tedy nemůže platně ustaviti a vstoupiti v život. O stížnosti uvažoval nss následovně:Nař. rozhodnutí se skládá ze dvou částí: v prvé odmítá se odvolání podané jménem spolku »Svaz pěstitelů zemáků«, v druhé zamítá se odvolání Antonína Ch. a Jana D., jež tito ve vlastním jméně proti rozhodnutí druhé stolice podali. Rozhodnutím posléze dotčeným bylo zamítnuto odvolání obou právě jmenovaných ze dvou výroků stolice prvé. Toto zamítavé rozhodnutí opřela druhá stolice důvody věcnými, »nepřihlížejíc k té okolnosti, že Janu D. nedostává se legitimace«. Judikátním obsahem druhé z obou částí nař. rozhodnutí jest tedy instanční potvrzení obou výroků stolice prvé. Tenor těchto dvou výroků jest pak v podstatě následovní: Spolkový úřad odepřel vžiti na vědomí oznámení o ustavení svrchu jmenovaného spolku, jakož i oznámení o volbě výboru a prohlásil, že určité, konkrétně vytknuté nedostatky spolkových stanov znemožňují ustavení spolku, »upozorniv, že spolek nemůže se následkem těchto nedostatků spolkových stanov vůbec zříditi a jakoukoliv činnost vyvíjeti«. Ze stanoviska v podstatě totožného jako úřady nižší vycházel žal. úřad i v prvé části svého rozhodnutí, v níž odvolání jménem spolku podané se odmítá s tím, že »spolek, nejsa dosud ustaven, po právu netrvá«.Nař. rozhodnutí spočívá tedy v obou svých částech na právním názoru, že zmíněné nedostatky stanov znemožňují ustavení spolku a jakoukoliv činnost spolkovou a že následkem toho spolek vůbec nemá právní existence. Ježto pak je nesporno a ostatně také správními spisy doloženo, že min. vnitra vzalo na základě spolk. zákona č. ř. z. 134/ 1867, tedy i na základě § 11 tohoto zák. utvoření spolku »Svaz pěstitelů zemáků« v N. na vědomí, založeno jest nař. rozhodnutí v prvé řadě na právním názoru, že úřednímu popření právní existence jmenovaného spolku nestojí v cestě okolnost, že utvoření spolku tohoto bylo již příslušným úřadem spolkovým podle spolkového zákona vzato na vědomí.Zákonitost nař. rozhodnutí je tedy podmíněna kladným zodpověděním následovních otázek právních: 1. zdali úřad spolkový je vůbec — Č. 8803 —1083oprávněn upírati právní existenci spolku a klásti překážky jeho činnosti, když utvoření jeho bylo již příslušným úřadem spolkovým ve smyslu § 7 cit. spolk. zák. vzato na vědomí, 2. zdali jest k tomu oprávněn již z toho důvodu, když spolkové stanovy spolkovému úřadu předložené a jím na vědomí vzaté nemají všech, zejména organisačních ustanovení, spolkovým zákonem v § 4 požadovaných a 3. zdali je k tomu oprávněn i z toho důvodu, že stanovy spolkové nemají oněch náležitostí, o něž v konkrétním případě běželo, t. j. že chybí v nich ustanovení o přijímání členů spolku před ustavující valnou hromadou a o svolání této valné hromady.Stížnost zastává ať již výslovně, ať jen implicite právní názor, že právě uvedené tři otázky lze zodpověděti jenom záporně. Bylo tedy úkolem nss-u, vypořádati se s těmito právními otázkami.Ad 1. Prováděje zásadu svobody spolkové, prohlášenou v čl. 12 zákl. zák. státního ř. z. č. 142/1867, opustil spolkový zákon z r. 1867 koncesní soustavu staršího spolkového »patentu« ř. z. č. 253/1852. Tato zásada svobody spolkové byla přijata též úst. listinou republiky čsl. a to v § 113. V dosahu spolk. zák. z r. 1867 není ke vzniku spolku zapotřebí úředního povolení. Spolkový úřad může toliko utvoření spolku zakázati, a to jen z důvodů v zákoně uvedených (§ 6 spolk. zák.). Aby toto právo zákazu mohlo býti včas vykonáno, jsou zakladatelé spolku povinni zamýšlené utvoření spolku úřadu oznámiti a předložiti zároveň stanovy spolkové. Tyto stanovy mají obsahovati předpisy, vypočítané v § 4 spolk. zák. Nevydá-li spolkový úřad zákaz během doby zákonem stanovené (§ 6 1. c.), může spolek se svou činností započíti (§ 7 1. c.) a úřad jest povinen »spolku« k jeho žádosti jeho existenci osvědčiti, kteréžto osvědčení slouží jako prostředek k důkazu právní existence spolku pro jeho veřejný a občanský styk (§ 9 1. c.).Z ustanovení těchto, zejména z kategorického předpisu § 6 odst. 2: »Die Untersagung muss binnen 4 Wochen erfolgen«, zdálo by se vyplývati, že po uplynutí lhůty zákonem pro úřední zákaz vyhražené, nemá již spolkový úřad vůbec možnosti spolku v jeho statutární činnosti brániti, tedy ani v tom případě, když ve lhůtě k zákazu vyhražené nepostřehl, že je tu zákonný důvod pro zákaz utvoření spolku, byť byl důvod tento sebe závažnější. Dlužno však zkoumati, zdali opomenutí včasného zákazu utvoření spolku má podle intence zákona vskutku za všech okolností míti důsledek právě vytčený. Za tím účelem třeba vžiti v potaz i ostatní normy práva spolkového.Již podle ustanovení § 24 spolk. zák. z r. 1867 může právní existenci spolku býti učiněn konec úředním rozpuštěním spolku, ovšem jen tehdy, je-li dán některý z důvodů v cit. paragrafu taxativně uvedených. § 113 úst. listiny ne-li rozmnoženy, tož aspoň zachovány (srov. Weyr: Soustava čsl. práva státního, druhé vydání, str. 362).Z obsahu všech těchto ustanovení v jejich spojitosti je patrno, že právní řád nechce strpěti existenci spolků, které jsou v rozporu s určitými zájmy veřejnými. Za tím účelem poskytuje zákon úřadu spolkovému prostředky, směřující ke zmaření existence spolku. Prostředky tyto, které mají povahu eminentně policejní, jsou buďsi preventivní, to — Č. 8803 —jest zákaz utvoření spolku, nebo represivní, t. j. úřední výrok, jímž se spolek již existentní rozpouští. Lze snad připustiti, že normy spolkového zákona z r. 1867 a snad i spolkové normy § 113 ústav. listiny jsou přísnější vůči spolkům ještě nezřízeným, než vůči spolkům jíž existujícím, čili jinými slovy, že úřad spolkový jest oprávněn zakázati utvoření spolku i z důvodů, z nichž by rozpuštění jeho vysloviti nemohl. Lze také připustiti, že zákaz spolku namířen jest proti spolku dosud neexistujícímu, kdežto prostředek rozpuštění míří podle své povahy na spolek právně již existující. Rozpuštění spolku podle zákona spolkového předpokládá podle znění § 24 dokonce, že spolek svou činnost již skutkem zahájil. Naproti tomu není nemožno předpis § 113 odst. 2 úst. list. o rozpuštění spolku již podle jeho znění chápati v ten smysl, že stačí již »činnost« potentielní, když je jisto, že byl by jí porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád. Než i kdyby bylo možno tento výklad odmítnouti, jest se tázati, zdali spolkový úřad jest v době před zahájením činnosti spolkové úplně bezmocným vůči spolku, jehož utvoření nebylo sice v zákonné lhůtě zakázáno, když je zcela jisto, že v organisaci neb účelu spolku tkví důvody, ze kterých spolek po zákonu může býti rozpuštěn.Z ustanovení o rozpuštění spolku vychází jasně na jevo, že právní řád nechce trpěti existenci spolku, který se příčí zájmům veřejným, na jichž ochranu jsou dány normy o rozpuštění spolku. S tohoto hlediska nelze klásti zvláštní váhu na technický rozdíl v policejních prostředcích, jimiž lze tohoto výsledku dosíci, to jest na rozdíl mezi preventivním zákazem s jedné strany a represivním rozpuštěním s druhé strany. Je-li však jisto, že nezakázaný spolek již svou organisací neb svým účelem dává absolutní důvod k policejnímu zmaření existence spolku, je nepochybno, že tohoto policejního účelu bude úplněji dosaženo preventivním zákazem jakékoliv činnosti spolkové, než kdyby úřad musil vyčkávati, až spolek zahájí svou činnost, o níž je již zpředu jisto, že bude důvodem k represivnímu aktu rozpuštění. S hlediska svobody spolkové neznamená pak větší omezení této svobody, jestliže úřad spolkový, místo aby vyčkával zahájení činnosti spolkové a pak ihned k rozpuštění spolku přikročil, potlačí všelikou činnost spolku již preventivním způsobem, neboť svobodě spolkové dány jsou nepřekročitelné meze aspoň v oněch ustanoveních, která normují důvody k rozpuštění spolku.Všecky tyto úvahy nasvědčují tomu, že zanedbal-li spolkový úřad svou povinnou péči, nezakázav utvoření spolku, který podle zákona zakázán býti měl, není nepřípustno, ba že lépe vyhovuje intenci zákona, zmaří-li se úředním zákazem existence spolku již před zahájením jeho činnosti, jestliže již v samém jeho účelu nebo v jeho organisaci dány jsou aspoň absolutní zákonné důvody pro rozpuštění spolku. Jde tu v podstatě o ekvivalent rozpuštění spolku, který se od pravého aktu rozpuštění liší jen názvem, nikoli však podstatou.Z toho plyne, že výrok žal. úřadu, kterým se právní existence nezakázaného spolku již před zahájením jeho činnosti popírá a všeliká spolková činnost za nepřípustnou prohlašuje, aspoň tehdy zákonu se — Č. 8803 —1085nepříčí, je-li jisto, že ve zřízení neb účelu spolku tkví zákonný důvod jeho rozpuštění.Pro naříkatelnost výroku takového před nss nepadá na váhu, že výrok tento není formulován jako zákaz činnosti spolkové, nýbrž jako pouhý výrok určovací, neboť i kdyby výrok ten vskutku neobsahoval nic více než autoritativní negaci právní existence spolku, jest jím dán aspoň právní podklad pro případné spolkově-policejní zákazy, který by stížností proti těmto zákazům nemohl již býti brán v odpor.Ad 2. Již podle ustanovení § 24 spolk. zák. může spolek býti rozpuštěn, když jeho činností byl porušen veřejný pokoj a řád. Vzájemný poměr těchto dvou norem není nutno pro účel dnešního případu podrobněji vyšetřovali.Ve smyslu hořejších úvah mohly by po případě i nedostatky spolkových stanov býti důvodem k dodatečnému zákazu spolku, lze-li o takovémto nedostatku důvodně říci, že odnímá spolku podmínku jeho právního trvání, nebo — kdyby snad ustanovení toto i podle čl. I. zákona ústavní listinu uvozujícího slušelo pokládati za formálně zrušené nebo materielně zúžené —, že porušuje se jím veřejný pokoj a řád. Záleží jen na konkrétním nedostatku stanov, zdali lze jej takto kvalifikovati. Nedostatky takto kvalifikované lze si představiti, zejména uváží-li se, že spolky, které nebyly zakázány, nabývají podle zákona (§ 26 o. z. o.) právní osobnosti, a tedy také zásadní způsobilosti k právům a právním jednáním, že však statutární organisace spolku může býti i tak nedokonalá, že na př. není ani postaráno o nezbytný orgán, který by spolek zastupoval v právním styku na venek a to nejen v právním styku soukromoprávním, nýbrž i vůči úřadům (srovn. §§ 12, 15, 31 spolk. zák.). Nedostatky tohoto druhu, jestliže byly spolkovým úřadem při ohlášení spolku a předložení stanov přehlédnuty, jsou ve smyslu hořejších vývodů zákonným důvodem pro rozpuštění a tedy také pro zákaz spolku i po uplynutí zákoné lhůty zápovědní.Ad 3. V dnešním sporu záleží tedy na tom, zdali ony dvě mezery ve stanovách, které pohnuly žal. úřad, aby existenci spolku v zákonné lhůtě nezakázaného dodatečně popřel a všelikou činnost spolkovou za nepřípustnou prohlásil, mají opravdu kvalifikaci vad, jež jsou způsobilé býti důvodem k rozpuštění spolku. Jde tu o nedostatek statutárních ustanovení o přijímání spolkových členů před ustanovující valnou hromadou a ustanovení o svolání této valné hromady.Řečené nedostatky mohly by však býti »pro veřejný pokoj a řád« (§ 113 úst. listiny) relevantní, a i s hlediska § 24 spolk. zák., nebyl-li předpis tento úst. listinou dotčen, mohly by míti význam nejvýše tehdy, jestliže obě spolkovými úřady všech stolic pohřešovaná ustanovení stanov jsou nezbytnou podmínkou právního vzniku spolku a jakékoliv činnosti spolkové, takže bez nich by tu spolek po právu nemohl býti, třebaže nebylo jeho utvoření včas zakázáno. Tuto otázku bylo nutno prozkoumati.O vzniku spolku nedává zákon ustanovení tak jednoznačných, aby nebyly o něm možný různé názory. Na jedné straně padají na váhu následující momenty. Tvoření spolku pokládá již o. z. o. v § 26, podle něhož práva členů spolku se určují a tedy také se zakládají především — Č. 8803 —smlouvou, za předmět soukromoprávní smlouvy. Shodně s tím také předbřeznový předchůdce pozdějších spolkových zákonů, t. j. dekret dvoř. kanceláře z 6. srpna 1840 č. 462 zák. a n. Ferdinanda I. v oboru justičním, považuje tvoření spolku za předmět soukromoprávní úmluvy účastníků (č. 1 cit. dvor. dekretu: »die Errichtung von Privatgesellschaften und Vereinen ist dem freien Einverstándniss der Beteiligten ůberlassen, insoferne sie nicht durch bestimmte Gesetze verboten, oder von vorlaufigen Koncessionen bedingt sind«).Spolkový zákon z r. 1867 stejně jako § 113 úst. listiny uznávají zásadu spolkové svobody. Podle spolk. zákona je ingerence státní na spolky vůbec a na tvoření spolků zvlášť v podstatě povahy policejně-prohibitivní a nikoli konstitutivní. V § 7 spolk. zák. předpokládá se způsobilost spolku jakožto spolku k zahájení činnosti již okamžikem uplynutí zákonné lhůty pro úřední zákaz vyhražené. V § 9 téhož zák. má býti »spolku« na jeho žádost vydáno úřední osvědčení jeho právní existence, když spolek nebyl (v zákonné lhůtě) zakázán.Z toho všeho dalo by se souditi, že platné zákonodárství nakládá se spolkem jako s právně existentním nejpozději od toho okamžiku, kdy po předložení stanov uplynula lhůta pro policejní zákaz vyhražená. Je ovšem pravda, že spolek podle svého pojmu je sdružením nějakého počtu osob, a že spolek o jediném členu není pojmově myslitelný. Podobá se však, že zákon sám s touto pojmovou náležitostí spolku počítá, neboť předpokládá a také patrně požaduje, aby zřízení spolku bylo úřadu oznámeno nikoli jen jedním, nýbrž několika proponenty, kteří jsou v zákoně označeni jako podnikatelé (»Unternehmer«). Aniž předepisuje určitý minimální počet těchto podnikatelů, zákon patrně považuje ujednání mezi několika osobami za nezbytný předpoklad vzniku spolku a vidí ujednání toto právě ve stanovách, které se mají úřadu předložiti. Tito kompaciscenti spolkové smlouvy představovali by podle toho prvé členy spolku, byť počet jejich byl sebe menší (srov. Tuhr: Das allg. deutsche bürgerliche Recht, str. 475, 482 a 491). Takto dalo by se přirozeně vysvětliti, že zákon nakládá se spolkem jako s právně existentním již od okamžiku uplynutí zákazové lhůty (arg. §§ 7 a 9 spolk. zák.), a že nepožaduje k právnímu vzniku spolku již žádného dalšího konstitutivního aktu, tedy ani přístupu určitého počtu dalších členů, ani formálního »ustavení« spolku. Tak řečené »ustavení« spolku jevilo by se pak již jako prvý projev činnosti spolkové a nikoliv jako podmínka právního vzniku spolku.S druhé strany nelze ovšem přehlížeti momenty, které mluví proti tomuto pojetí. V § 4 spolk. zák. mluví se o zamýšleném utvoření spolku. V § 4 odst. 2 lit. b) pak se požaduje, aby spolkové stanovy obsahovaly předpis o způsobu utvoření spolku. Nelze-li v obratu na prvém místě uvedeném viděti jen nepřesný výraz, a není-li předpis na druhém místě citovaný jen nedomyšlenou a nepraktickou recepcí z § 9 lit. b) spolk. patentu z r. 1852, kde tento předpis má ve spojení s §§ 15 a 17 svůj zvláštní smysl, pak bylo by lze za to míti, že podle spolk. zák. vkládá se mezi oznámení spolku, předložení stanov a uplynutí lhůty zápovědní na jedné straně a právní vznik spolku na druhé straně ještě — Č. 8803 —1087zvláštní fase »utvoření spolku«, pro něž má býti podle § 4 odst. 2 lit. b) dána výslovná norma statutární.Při tomto pojetí, které by znamenalo, že spolk. zákon opouští hranice svého policejního účelu a že chce odchylně od o. z. o. normovati i soukromoprávní stránku spolkového práva, vynořuje se ovšem otázka, není-li statutární předpis o způsobu utvoření spolku předpokladem pro právní vznik spolku nezbytným.Než i kdyby slušelo přijmouti tento druhý výklad, není tím ještě řečeno, že takovouto nezbytností je také ustanovení o přijímání členů před ustavující valnou hromadou. Zákon spolkový označuje proponenty spolku jako »podnikatele« (»Unternehmer«). Na jejich svobodné iniciativě závisí, zdali spolek má býti utvořen, a oni podle své vůle určují ve stanovách obsah »spolkové smlouvy«. Tato smlouva může je ovšem omezovati i v příčině podmínek a způsobu přijímání prvých členů. Nicméně jsou »podnikateli« spolku, a již z této jejich funkce dá se bez násilí vyvozovati, že pokud nejsou v tom stanovami omezeni, jsou právě oni povoláni k úkonům, jichž je třeba, aby spolek vstoupil do své normální statutární činnosti. Je-li tedy vskutku třeba normy o přijímání členů před ustavující valnou hromadou, skrývá se norma tato v zakladatelské funkci »podnikatelů« spolku, a to v ten způsob, že — pokud jejich vlastní smlouva spolková nestanoví jinak — jsou to oni, kdož členy spolku mají přijímati.O tom lze ještě méně pochybovati, přijme-li se výklad zákona svrchu na prvém místě podaný. Neboť pak zakladatelé spolku jako jeho první členové představují ve svém souboru spolek již právně hotový, a není-li ve stanovách jinak ustanoveno, jsou to oni na jedné straně a hlásící se člen na druhé straně, jejichž souhlasnou vůlí (§ 861 o. z. o.) přijetí člena právně se uskutečňuje.Nejinak má se věc, pokud jde o oprávnění zakladatelů svolati ustavující valnou hromadu. I zde platí, co bylo svrchu řečeno o zakladatelské funkci »podnikatelů«.K tomu však přistupují ještě následovní úvahy: Účelem svolání ustavující valné hromady není nic jiného, než aby se všem dosavadním členům dostalo možnosti této valné hromady se zúčastniti. Dostalo-li se jim této možnosti, nelze valnou hromadu uznati za neplatnou ani tehdy, kdyby nebyly zachovány positivní formální předpisy stanov o tom dané (srov. Tuhr 1. c. str. 506, 507). Zejména nemůže býti pochybnosti, žé valná hromada koná se platně, jestliže všichni členové se svoláním jejím ať výslovně ať concludenter projevili souhlas, a je lhostejno, zdali se tak stalo z předu či dodatečně, takže pak nezáleží na tom, kým a jakým způsobem svolání se stalo. Nezáleží-li však na způsobu, jakým svolání bylo uskutečněno, nemůže nedostatek statutárního předpisu, způsob tento upravujícího, již sám o sobě býti podstatným nedostatkem stanov ve smyslu svrchu vyloženém.Dav se vésti těmito úvahami, nemohl nss uznati, že by obě ony mezery ve stanovách, jež spolkovými úřady byly vytknuty, bylo lze kvalifikoval jako vady, které odůvodňují rozpuštění spolku, a nemohou tedy podle předeslaného výkladu vady ty býti ani důvodem, aby spolku v zákonné lhůtě nezakázanému byla dodatečně právní existence jeho upírána, a aby pro tyto vady bylo spolku v jeho ustavení úřadem jakýmkoliv způsobem bráněno.Posuzuje-li se nař. rozhodnutí s hledisek svrchu vyložených, následuje z toho, že žal. úřad vycházel z mylného právního názoru, když z důvodů opětně zmíněných výroky prvé stolice potvrdil a že také neprávem legitimaci spolku k odvolání popřel.