Č. 8948.

Tituly: O předpokladech nároku na užívání stavovského názvu inženýr podle § 5 cis. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z.
(Nález ze dne 13. prosince 1930 č. 19427.)
Prejudikatura: Boh. A 7261/28.
Věc: Julius W. v M. (adv. Dr. Isidor Brand z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o odepření stavovského názvu »inženýr«. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 12. ledna 1925 žádal st-1, aby mu byl ve smyslu § 5 cis. nař. z 14. března 1917 č. 130 ř. z. přiznán název »inženýr«. Žádosti této nevyhověl žal. úřad nař. výnosem, ježto žádný z předložených stavebních návrhů nevyniká nad úroveň běžných prací stavitelských, takže žadatel při této své dosavadní praktické činnosti nemohl nabýti a také nenabyl po stránce konstruktivní a architektonické takové technické zdatnosti, která by byla s to, nahraditi nedostatek předběžného odborného vzdělání na příslušné vysoké škole, kterýž předpoklad plyne jednak z ustanovení § 5 cis. nař. č. 130/1917 ř. z., jednak též z ducha tohoto zákona. Mimo to některé z předložených projektů a to právě relativně obtížnější, jsou podepsány jinými autory, z čehož nutno souditi, že se žadatel v nesnadnějších případech utíká o pomoc k jiným odborníkům.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o níž nss uvážil toto:
Stížnost jest na omylu, domnívá-li se, že cís. nař. č. 130/17 ř. z. požaduje pouze určitou dobu prokázané praktické činnosti a čelné neb samostatné postavení. Podle konstantní judikatury nss-u — srov. na příklad nál. Boh. A 7261/28 — musí vzhledem k § 5 cit. cis. nař. jak zaměstnání uchazeče po dobu nejméně osmi let, tak i postavení jeho, nabyté na základě praktické činnosti, míti za předmět: »odborně technický obor«. Ze souvislosti § 5 s předpisy §§ 2 a 3 plyne však zcela jasně, že praktické působení uchazeče o povolení užívati názvu inženýr má býti náhradou za nedostatek studií na vysoké škole, jichž ukončení samo o sobě dává nárok na stavovský název »inženýr«, a má býti zárukou, že to, čeho se nedostalo uchazeči na vzdělání vysokoškolském, nabyl svojí působností praktickou. Označení inženýra má se podle § 5 dostati tedy osobám, které vedle určitého nižšího školského vzdělání vykazují určitou míru odborné zdatnosti, nabyté praktickou činností technicky odbornou, a na základě této, ze dvou pramenů čerpané a doplňující se kvality pak získané čelné nebo samostatné postavení v odborně technickém oboru.
Shledal-li žal. úřad v daném případě, že st-1 ve svém oboru praktickým výcvikem nedosáhl dosud takové technické zdatnosti, která by mu mohla nahraditi nedostatek předběžného odborného vzdělání vysokoškolského, vyslovil tím patrně, že kvalita praktické činnosti st-lovy nedosahuje oné míry, kterou nutno požadovati, aby právo k užívání stavovského názvu »inženýr« bylo přiznáno osobě, která se ukončením vysokoškolských studií vykázati nemůže. Proti tomu pak, že žal. úřad na této linii hodnotě předložené doklady dospěl k úsudku, že žádný z předložených stavebních návrhů nevyniká nad úroveň běžných prací stavitelských, stížnost výslovného stižního bodu nemá. Pokud však stížnost se dovolává ustanovení § 7 vl. nař. č. 411/21 a tvrdí, že st-1 splnil požadavek tam uvedený, tu třeba podotknouti, že žal. úřad v konkrétním případě neshledal závady v tom, že by st-1 nevykazoval praktickou činnost aspoň osmiletou a že by nezaujímal vedoucí nebo samostatné postavení ve smyslu § 7 vl. nař. č. 411/21. Nař. rozhodnutí se ustanovení tohoto vůbec nedovolává a to ani výslovně ani obsahově. Nemá proto nss příčiny, aby se při této příležitosti zabýval otázkou, zda § 7 vl. nař. č. 411/21 jest autentickým resp. správným výkladem požadavku § 5 cis. nař. č. 130/17 ř. z.
Pokud stížnost brojí proti dodatku nař. rozhodnutí, že »některé z předložených projektů a to právě relativně obtížnější jsou podepsány jinými autory, z čehož nutno souditi, že se st-1 v nesnadnějších případech utíká o pomoc k jiným odborníkům«, tu sluší na to odpověděti, že žal. úřad již v předcházející větě hodnotil veškeré předložené doklady a shledal, že žádný z předložených dokladů neodpovídá požadavku § 5 cis. nař. č. 130/17 ř. z., čímž zřejmě vyslovil, že i projekty podepsané jinými osobami neodpovídají úrovni požadované cis. nařízením, takže i kdyby bylo dáti za pravdu st-li, že z uvedené okolnosti logicky ještě neplyne, že se st-1 v obtížnějších věcech utíká k jinými odborníkům, jest tato okolnost pro úsudek úřadu, že činnost st-lova nedosahuje úrovně cit. § 5 požadované, bez významu, když žal. úřad ani posléz zmíněným projektům takové úrovně nepřiznal.

Citace:

č. 8948. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, číslo/sešit č. 8948, s. 664-665.