— Č. 8770 —Č. 8770.Pojištění pensijní: Odporuje zákonu výrok úřadu, že zaměstnavatel není povinen platiti za zaměstnance vyňatého z pensijní povinnosti podle bodu 1 § 2 zák. č. 89/20 příspěvek dle § 2, odst. 2 cit. zák. proto, poněvadž zaměstnanci tomu, kdyby byl býval pojištěn, byl by dle § 11, odst. 1 bodu 3 resp. 24, odst. 1 č. 2 napadl starobní důchod.(Nález ze dne 27. září 1930 č. 14780.)Věc: Všeobecný pensijní útav v Praze (tajemník Všeobecného pensijního ústavu v Praze Dr. František Klučina) proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění. — Č. 8770 —1013Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Zemská úřadovna II. všeob. pens. ústavu v Praze prohlásila výměrem z 2. září 1924, že Josef S. ve svém zaměstnání u firmy Bratří F., obchod s chmelem v Ž., jest od 1. července 1920 do 31. srpna 1923 vyňat z pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1 bodu 1 zák. č. 89/20, a předepsala zaměstnavateli tu část premie, kterou by nesl ze svého, kdyby zaměstnanec z pojistné povinnosti nebyl vyňat (§ 2, odst. 2 cit. zák.).Zsp v Praze nevyhověla rozhodnutím z 15. listopadu 1924 odporu firmy proti tomuto výměru, nýbrž potvrdila jej, poněvadž vynětí Josefa S. z pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1 bodu 1 zák. č. 89/20 je vzhledem k tomu, že se narodil v roce 1848, v zákoně odůvodněno. K vývodům námitek bylo podotknuto, že za zaměstnance, který teprve po dokonaném 55. roku svého věku po prvé vstupuje do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost podle shora cit. zák., dlužno považovati nejen toho, kdo skutečně teprve po 55. roku svého věku do takového zaměstnání nově vstupuje, nýbrž i toho, jehož zaměstnání teprve shora uvedeným zákonem bylo prohlášeno za zaměstnání zakládající pojistnou povinnost.Nař. rozhodnutím vyhovělo min. soc. péče odvolání firmy z rozhodnutí zsp-é v Praze a zrušivši je, jakož i příslušný výměr zemské úřadovny II, vyslovilo, že předpis příspěvků ve smyslu § 2 odst. 2 pens. zák. za zaměstnance Josefa S. není zákonem odůvodněn z těchto důvodů: »Josef S. dosáhl dne 6. ledna 1918 70. rok věku svého. Napadl by mu tedy, kdyby byl nejméně 480 měsíců pensijně pojištěn, tímto dnem již starobní důchod a zaniká tudíž také ve smyslu § 11 odst. f bodu 3 resp. § 24 odst. 1 č. 2 pens. zák. vůbec jeho pojistná povinnost a tím i povinnost zaměstnavatelova zapravovati zaň premie (§ 11 odst. 3 pens. zák.). Ježto Josef S. byl od roku 1880 prokuristou, byla by splněna i další shora uvedená podmínka § 11 odst. 1 bodu 3, totiž dovršení čekací doby 60 příspěvkových měsíců.«Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost, o níž uvažoval nss takto:Jak žal. úřad, tak i stížnost vychází ze stanoviska, že Josef S., narozený v roce 1848, jest po rozumu § 2 odst. 1 č. 1 zák. č. 89/20 vyňat z pensijní povinnosti. Netřeba se proto věcně zabývati otázkou, zda jsou v daném případě splněny předpoklady cit. ustanovení pro jeho vynětí z pojistné povinnosti.Za zaměstnance vyňatého z pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1 bodu 1 je pak po rozumu 2. odstavce tohoto §u povinen zaměstnavatel odváděti příslušnému nositeli pojištění ve prospěch fondu pro podporu potřebných nezaměstnaných tu část prémií, kterou by — kdyby zaměstnanec z pojistné povinnosti nebyl vyňat — podle § 33 odst. 2 nesl zaměstnavatel ze svého.Stížnost hájí právní názor, že nemůže u S. přijití v úvahu starobní důchod ani s hlediska dosaženého věku, poněvadž S. vůbec nepodléhal pensijní povinnosti.Nss dal stížnosti za pravdu. Zaměstnanec S. byl vyňat z pensijní povinnosti, nepodléhal vůbec nikdy pens. pojištění, a to ani za platnosti zák. ze 16. prosince 1906 č. 1/1907 ř. z., ani za platnosti pozdějších zákonů, totiž cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. a zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. Je-li tomu tak, pak nemohl požívati ani výhod plynoucích z tohoto pojištění, nemohl mu proto ani napadnouti důchod starobní ve smyslu § 11 zák. posléz uvedeného. Jen tehda bylo by lze uznati stanovisko žal. úřadu správným, kdyby tu byla positivní norma, která by stanovisko takové odůvodňovala. Takové normy však není.Ustanovení 24 odstavce § 2 cit. zák. pouze ukládá zaměstnavateli povinnost, aby odváděl pensijnímu ústavu t. zv. zaměstnavatelskou část prémií, t. j. onu část prémií, kterou by — kdyby zaměstnanec nebyl vyňat z pojistné povinnosti — podle § 33 odst. 2 nesl ze svého. Tyto příspěvky odvedou se však fondu pro podporu potřebných nezaměstnaných, nejsou tedy věnovány individuelnímu prospěchu osob, za něž jsou placeny, nýbrž účelům všeobecným.Nesprávným jest odkaz žal. úřadu na předpisy §§ 11 a 24 zák. č. 89/20. Žal. úřad přehlíží, že důchod starobní napadá jen pojištěncům, kteří odbyli určitý počet příspěvkových měsíců (č. 1) nebo dokonali určitý věk života a mimo to odbyli určitý počet příspěvkových měsíců (č. 3).Nař. rozhodnutí vychází však z právního názoru, že vzhledem k tomu, že S. dosáhl dne 6. ledna 1918 70. rok svého věku a že od roku 1880 byl prokuristou, napadl by mu starobní důchod, kdyby byl nejméně 480 měsíců pensijně pojištěn, již tímto dnem a byla by splněna i další podmínka uvedená v čís. 3 § 11.Žal. úřad bere tedy za základ svého výroku fikci, jako by byl S. pensijně pojištěn, což však není podle toho, co bylo vyloženo, ve shodě se zákonem, který nápad starobního důchodu a s ním spojený zánik pensijní povinnosti, jakož i povinnosti platiti premie (§§ 11, 24 č. 2 a 33 odst. 4 pens. zák.) pojí ke skutečnosti, že jde o osobu podléhající pensijní povinnosti. O takovou však v daném případě zřejmě nejde.