— Č. 8697 —
813
Č. 8697.
Zaměstnanci veřejní: Usnesení vlády z 5. března 1927 (intim. min. sprav, z 22. října 1927 č. 41953) o zápočtu presenční služby vojenské, vydané na základě § 196, odst. 7 plat. zák., není právní normou a nelze proto vyvozovati z něho subjektivní nároky na výhody v něm uvedené.
(Nález ze dne 20. června 1930 č. 10408.)
Věc: Dr. Ervín B. v K. proti ministerstvu spravedlnosti o započtení vojenské služby pro postup a do výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuta byla v cestě instanční žádost st-lova ze 14. září 1927, v níž se domáhal toho, aby mu jako voj. služba pro postup do vyšších požitků a do výslužby byla započtena vzhledem k usnesení vlády z 5. března 1927 (sdělení předsednictva min. rady z 8. března 1927 č. 3406 m. r., oběžník min. sprav. z 22. října 1927 č. 41953) doba od 14. února 1916 do 16. května 1919, kterou konal ve voj. službě justiční u hlavního gouvernementu v Bělehradě, pokud se týče kterou ztrávil ve voj. nemocnicích a u divisního soudu v Budapešti. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Svůj domnělý nárok na zápočet shora uvedené služby vojenské opírá st-1 výhradně o usnesení vlády z 5. března 1927.
Nss je podle § 2 zák. o ss povolán chrániti toliko subj. práva stran. Porušení svého subj. práva mohl by však st-1 důvodně tvrditi jedině tenkráte, kdyby cit. usnesení vlády na zápočet presenční služby voj. skýtalo vůbec právní a tedy před nss-em stihatelný nárok. Jde tedy o to, zda usnesení to lze kvalifikovati buďto jako právní normu, anebo jako individuelní správní akt, kterým st-li právní nárok na zápočet presenční služby voj. přímo individuelně byl přiznán.
Povahy individuelního správního aktu usnesení to zřejmě nemá, ježto netýká se toliko st-le, nýbrž jest povahy generelní. Leč ani všeobecně závazné právní normy v něm nss neshledal, jak plyne z následujících úvah:
Podle § 196 odst. 7 plat. zák., na jehož základě usnesení to se stalo, jest vláda zmocněna, aby vhodnými opatřeními vyrovnala, kde by to bylo odůvodněno dosavadními platovými poměry, případné platové nesrovnalosti, které by při převodu do nových platů vznikly. Předpisem tímto bylo arciť dáno vládě zmocnění, aby případné nesrovnalosti při převodu vyrovnala »vhodnými opatřenímk, nebylo však stanoveno nic o tom, jakého druhu tato opatření mají býti, a má tedy vláda možnost voliti i způsob zamýšleného opatření. Může vzniklé nesrovnalosti vyrovnati individuelními správními akty, nebo může úpravu takovou provésti vydáním abstraktní právní normy, nebo konečně může se omeziti na vydání pouhých interních pokynů. Povahu všeobecně závazné normy může však míti jen takové opatření vlády, které bylo učiněno v ústavní formě vl. nař. (§§ 55, 81 lit. a), 84 úst. listiny) a které bylo také řádně publikováno (zák. č. 139/19, č. 500/21). Platový zákon souhlasně v případech, ve kterých určité vztahy poměru státně-zaměstnaneckého neupravuje sám, úpravu takovou vyhražuje výslovně vládnímu nařízení (srovn. případy vypočtené v § 206 plat. zák. a dále § 142 plat. zák., podle něhož i zápočet služby v jiném služ. poměru nebo zápočet jiného zaměstnání pro zvýšení služného vyhražen jest rovněž vl. nař.).
Z toho plyne, že vláda usnášejíc se na zápočtu presenční služby voj. svým usnesením z 5. března 1927, jež nebylo vydáno ve formě ví. nař., ani nechtěla vydati právní normy všeobecně závazné, a že usnesení to nelze kvalifikovati, nežli jako pouhé interní směrnice, dané úřadům, jež pro jednotlivé zaměstnance nějakých nároků právních nezakládají.
Nemůže proto ani st-1 důvodně tvrditi, že nař. rozhodnutím bylo porušeno nějaké subj. právo jeho.