Č. 8906.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): I. O organisaci státní služby veterinářské na Slov. — II. Bývalý uher. státní zvěrolékař na Slov. podléhá předpisům zák. č. 269/20, třebas byl před převratem a zůstal po něm ustanoven u služnovského úřadu, tedy u úřadu, podle uher. práva nestátního.
(Nález ze dne 25. listopadu 1930 č. 16745.)
Prejudikatura: Boh. A 2153/23, 2512/23 a j.
Věc: Bedřich D. v Š. (adv. Dr. Jan Galia z Bratislavy) proti ministerstvu zemědělství o úpravu služebního poměru podle zák. č. 269/20.
Výrok: Stížnost se z části odmítá jako nepřípustná, z části zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 působil od 1. února 1893 jednak jako zvěrolékař soukromý, jednak jako zvěrolékař samosprávný. Od 1. ledna 1901 byl ve státní službě uher. přidělen hlavnoslužnovskému úřadu okresu šalského se sídlem v T. Po převratu, když byl 4. dubna 1919 složil slib věrnosti, byl ponechán na svém dosavadním místě jako dosud nepřevzatý býv. uher. státní zvěrolékař. Dne 17. října 1919 podal si st-1 žádost o převzetí. K dotazu expositury min. zeměd. v Bratislavě z 27. května 1924 sdělil min. pro Slov. výnosem ze 6. června 1924, že si býv. uher. státní zvěrolékař Bedřich D. nepodal žádosti za své trvalé ustanovení v čsl. státní službě, a výnosem z 19. listopadu 1924, že jej sluší pokládati za čsl. státního občana.
Zprávou z 30. října 1926 předložila expositura v Bratislavě min. zeměd. opětnou žádost st-lovu o definitivní jmenování, v níž st-1 uvádí, že vzhledem k okolnosti, že dosud čsl. státem převzat není, jest v ustavičné nejistotě, co vlastně se s ním stane, a že spisy vztahující se na jeho vyjmenování byly již několikráte úřadu předloženy. Podáním ze 14. srpna 1927 žádal st-1 opět o definitivní převzetí, uváděje, že jest jako okresní zvěrolékař v okrese šalském od roku 1893, tedy 34 roky a byl za uher. režimu v VII. hodn. třídě v hodnosti hlavního zvěrolékařského J 6
— Č. 8906 —
rady. Při převratu v roce 1918 zůstal prý na místě, konaje velmi zodpovědnou službu a doufaje, že bude čsl. vládou definitivně převzat. To se však nestalo, ač v roce 1919 složil čsl. republice předepsaný slib věrnosti, podal v roce 1920 předepsanou přihlášku o převzetí do státní služby a od té doby již vícekráte předložil úřední cestou žádost o definitivní přijetí.
V podání z 1. prosince 1927 uvedl st-1, že od roku 1893 působí nepřetržitě jako okresní zvěrolékař v okrese Šala n. Váhom a že již roku 1919 žádal o definitivní převzetí do služeb čsl. republiky, kteroužto žádost opětoval v roce 1922, 1923, 1924 a 1925 a vzhledem k tomu, že systemisovaná místa zvěrolékařů na Slov. jsou již zaplněna, doplnil svoji již podanou žádost o definitivní jmenování v tom směru, že 1. prosí o definitivní jmenování a zařazení do platové třídy odpovídající celé jeho služební době; 2. prosí o poukázání všech požitků počínajíc 1. lednem 1919, které mu přísluší dle platové třídy, která se má ustáliti a 3. prohlašuje, že v případě def. jmenování souhlasí, aby jej min. kdykoliv pensionovalo, stanovíc při tom pensi dle jeho služ. doby a dle platové třídy, která se má ustáliti.
Min. zeměd. vyslovilo nař. rozhodnutím, že uher. státní zvěrolékař Bedřich D. žádosti za trvalé ustanovení ve státní službě ve smyslu § 4 zák. č. 269/20 nepodal, takže nutno míti za to, že se vzdal ve smyslu § 5 cit. zák. jakýchkoli nároků na stát čsl. V důsledku toho nevyhovělo min. zeměd. jeho žádosti ze 14. srpna 1927 o def. převzetí do státní služby veterinární na Slov. Ve příčině návrhu expositury z 24. ledna 1927 ohledně udělení pense z milosti sdělilo min. zeměd., že president republiky udělil zvěrolékaři D. rozhodnutím z 27. ledna 1928 pensi z milosti v částce ročních 2800 Kč na dobu života bez drah. požitků počínajíc od prvého dne měsíce následujícího po zproštění činné služby.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost především namítá, že se na st-le zák. č. 269/20 nevztahuje z toho důvodu, že služnovský úřad, jehož byl st-1 úředníkem, není státním úřadem.
Zákon č. 269/20, kterým se upravují poměry úředníků a zřízenců u státních úřadů a ústavů býv. státu uher. na Slov. a v Podk. Rusi (§ 1), obsahuje v §§ 2 až 7 podrobné předpisy o přejímání těchto úředníků a zřízenců do služeb státu čsl. a zejména také o přejímání oněch, kteří byli u zmíněných úřadů ustanoveni býv. státem uherským. § 1 praví, že státní úřady býv. státu uherského (královské uherské úřady) na Slov. a v Podk. Rusi zřízené jsou státními úřady republiky čsl. V odstavci 1 § 4 cit. zák. se stanoví, že, chtějí-li úředníci a zřízenci úřadů uvedených v § 1 býti trvale ustanoveni úředníky nebo zřízenci státu čsl., jsou povinni, aby do lhůty 60 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona (t. j. vzhledem k § 11 od 1. května 1920) podali u min. pro Slov. žádost za své ustanovení. Z této povinnosti připouští zákon toliko jednu výjimku a to v § 4 odst. 2 ve příčině těch úředníků, kteří byli ústředními úřady republiky čsl. při úřadech v § 1 uvedených trvale ustanoveni anebo k úřadům těm z úřednictva ustanoveného v ostatních zemích republiky čsl. službou přikázáni. V odstavci 1 § 5 cit. zák. — Č. 8906 —
1317
se stanoví, že — nepodali-li úředníci a zřízenci uvedení v § 4 žádost za své ustanovení do ustanovené lhůty — má se za to, že uplynutím lhůty dobrovolně a bez jakýchkoli nároků se vzdávají svého místa.
Jde o to, je-li býv. uher. státní zvěrolékař, jakým nesporně byl st-1, úředníkem po rozumu právě cit. zákonných ustanovení, čili nic. Stížnost to popírá; leč neprávem.
Zák. článkem XVII: 1900 byla sestátněna veřejná zvěrolékařská služba. Z § 1 tohoto zák. vyplývá, že veř. zvěrolékařskou službu obstarávají královští uherští zvěrolékaři u zvěrolékařských úřadů za tím účelem zřízených a že odborný dohled na král. uher. zvěrolékařský personál a jeho činnost vykonávají král. uherští zvěrolékařští inspektoři. Tyto král. uher. zvěrolékařské inspektory a zvěrolékaře jmenuje min. orby, jenž též po rozumu § 3 činí opatření ve příčině rozdělení služby a jenž dle § 7 stanoví počet těchto zvěrolékařů a určuje obvod jejich činnosti a jejich úřední sídlo. Král. uher. vrchní inspektor a inspektoři podléhají jak ve příčině své úřední činnosti a rozdělení služby, tak i ve příčině personálních a disciplinárních záležitostí bezprostředně král. uher. min. orby (§ 24). Z § 29 vyplývá, že služební poměry král. uher. zvěrolékařů upravuje min. orby cestou nařizovací. Prov. nař. č. 95000/1900 bylo pak stanoveno, že veř. zvěrolékařská služba musí býti od 1. ledna 1901 obstarávána král. uher. zvěrolékaři.
Z předeslaného vysvítá, že byly na území nynější země Slovenské a země Podkarpatoruské organisovány od 1. ledna 1901 státní (král. uher.) zvěrolékařské úřady jako samostatná státní instituce veř. služby zvěrolékařské, kterážto instituce podle celé tendence zák. č. 269/20 Sb. rovněž spadá pod pojem státních úřadů býv. státu uher. po rozumu § 1 cit. zák. Na tom nemůže nic změniti skutečnost, že byly řečené zvěrolékařské úřady přičleněny k úřadům služnovským, neboť přičlenění to stalo se z důvodů organisačních a z důvodů úzké součinnosti s politickými úřady, které až do sestátnění veř. služby zvěrolékařské byly, jak vidno z § 125 zák. čl. VII: 1888, úřady vykonávajícími veř. zvěrolékařskou službu. Přičleněním tím nebyl však setřen se zvěrolékařských úřadů charakter samostatných státních orgánů veř. služby veterinární. Z toho jde, že jsou ustanovením §§ 1 a 2 zák. č. 269/20 postiženi též býv. státní zvěrolékaři král. uher. a že jsou zákonem tím upraveny též poměry těchto státních úředníků, obstarávajících veř. službu zvěrolékařskou.
Že st-1 byl takovým býv. král. uher. okres, zvěrolékařem přiděleným po rozumu § 8 zvěrolékařskému úřadu I. instance, vysvítá jak z jeho podání, tak ze správních spisů. Než potom nemůže st-1 z toho, že zvěrolékařský úřad I. instance, jemuž byl přidělen, je přičleněn služnovskému úřadu, dovozovati, že je již tím úředníkem služnovského úřadu, tedy úředníkem samosprávným a že se tudíž zák. č. 269/20 na něho nevztahuje.
Jest proto v úvodu řečená námitka bezdůvodná. Je-li však st-1 býv. král. uher. úředníkem ve smyslu § 1 zák. č. 269/20, potom arciť byl podle toho, co shora dovoženo, povinen, chtěl-li býti trvale ustanoven úředníkem čsl. státu, podati si žádost ve smyslu § 4 cit. zák. Že by tu byla výjimka stanovená v 2. odstavci § 4, netvrdí ani st-1 a ani nss toho neshledal.
Proti výroku, že nepodal žádosti ve smyslu § 4, omlouvá se st-1 jednak neznalostí zákona, jednak namítá, že bylo povinností úřadů zpraviti podřízené úředníky o tom, co mají ve příčině převzetí činiti. Neprávem. Neboť neznalost zákona neomlouvá (srov. nál. Boh. A 2123/23) a nějaká povinnost úřadů uvědomiti své úředníky o obsahu zák. č. 269/20 nikde v zákoně úřadům uložena není. I stačí, že cit. zákon byl řádně vyhlášen. Tím padá i další námitka, že žal. úřad měl zkoumati, proč st-1 žádosti nepodal.
St-1 mimo to namítá, že podal žádost za svoje převzetí již v r. 1919. Ani tuto námitku nemohl nss uznati důvodnou. Neboť za žádost ve smyslu § 4 cit. zák. podanou možno považovati toliko takovou žádost, která po vejiti cit. zák. v účinnost do 60 dnů u příslušného místa podacího, t. j. u min. pro Slov. byla podána a nemůže se za žádost ve smyslu zák. č. 269/20 podanou považovati žádost taková, která byla podána před vejitím cit. zákona v účinnost, a to tím spíše, když podána byla u župního úřadu, resp. u min. zeměd., jak písemná stížnost sama doznává, tedy u nepříslušného úřadu.
Co týče se další námitky, že žal. úřad nemůže st-le propustiti beze všech nároků teprve v r. 1928, když tak neučinil hned uplynutím 60denní lhůty stanovené k podání žádosti, sluší podotknouti, že nikde ze zák. č. 269/20 nelze vyčisti, že takové propuštění je možné jedině, stalo-li se ihned po uplynutí 60denní řečené lhůty. Míní-li st-1, že tím mlčky byl trvale převzat čsl. státem, je na omylu, neboť, aby se mohl stáťi čsl. státním zaměstnancem po rozumu zák. č. 269/20, musil by býti ve smyslu § 4 skutečně příslušným ústředním úřadem, t. j. min. zeměd. jako takový ustanoven. Že by se tak bylo stalo, netvrdí ani st-1 sám. Než potom zůstal až do svého propuštění, které se stalo napadeným rozhodnutím, toliko prozatímně ponechaným býv. uher. státním úředníkem a nic více, neboť na ustanovení čsl. státním úředníkem podle zák. č. 269/20 není právního nároku ani, když splněny jsou všechny podmínky a předpoklady zákonem stanovené (srov. nál. Boh. A 2512/23), tím méně tedy, když podmínky ty — jako v daném případě — splněny nejsou.

Citace:

č. 8906. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 567-570.