Č. 8963.

Církevní věci (Slovensko): I. Již na základě předpisu § 122 ústavní listiny mohou všichni obyvatelé republiky čsl. vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. — II. Může správní úřad naříditi uzavření modlitebny, zřízené bez povolení náboženské obce židovské bývalými příslušníky této náboženské obce, kteří z ní vystoupili?
(Nález ze dne 23. prosince 1930 č. 19830.)
Věc: Mořic J., Samuel St. a Leopold W. v Nitře (adv. Dr. Angelo Goldstein z Prahy) proti zemskému úřadu v Bratislavě (komisař pol. správy Dr. Jos. Munka) o uzavření židovské modlitebny.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lé a řada dalších společníků zažádali podáním ze 16. června 1928, aby okresní úřad v Nitře jim dovolil a vzal na vědomí, že konají předepsané modlitby v N., Skalní ul. č. 3. Okresní úřad v Nitře rozhodnutím z 18. června 1928 vzal toto oznámení na vědomí, jelikož ve smyslu § 122 úst. listiny všichni obyvatelé a občané čsl. republiky mají právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru v mezích požadavků veřejného pořádku neprotivících se zákonům nebo veřejné mravnosti. Mořic J. a jeho 74 společníků bude se scházeti výlučně za účelem výkonu svých náboženských obřadů, k čemuž jsou jak podle § 122 úst. listiny, tak i podle § 1 zák. čl. XLIII:1895 oprávněni.
Když však ústř. kancelář ortodoxních židovských náboženských obcí na Slov. podala proti postupu okr. úřadu stížnost k referátu min. škol. v Bratislavě, vydal okr. úřad nové rozhodnutí z 11. července 1928, kterým se zřetelem na ustanovení nař. býv. uher. min. kultu č. 4249/1905 pres. zakázal Mořici J. a společníkům vykonávání náboženských obřadů v N., Skalní ul. č. 3, nařídil uzavření této modlitebny a odkázal — Č. 8963. —
1446
celý spor vzniklý v ortodoxní náboženské obci do kompetence autonomně voleného konfesionelního smírčího soudu.
Proti tomu podali Mořic J., Samuel St., Leopold W. a spol. odvolání; avšak zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím potvrdil rozhodnutí okresního úřadu z 11. července 1928 s tím, že se současně zrušuje výrok téhož úřadu z 18. června 1928 vynesený v téže záležitosti.
V důvodech bylo uvedeno: Rozhodnutí okr. úřadu v Nitře bylo potvrzeno z důvodů tam uvedených, dále i proto, že i nyní ještě platné nař. býv. uher. min. kultu z 27. října 1905 č. 4249 pres. výslovně a imperativně předpisuje, že spory vzniklé mezi věřícími v téže židovské náboženské obci — a o takový spor se jedná i v daném případě — tvoří interní věc dotyčné náboženské obce, která patří do kompetence autonomně voleného konfesionálního smírčího soudu. Důsledkem toho, že okresní úřad v Nitře svým pozdějším rozhodnutím nařídil uzavření dotyčné modlitebny, musil býti předešlý výrok jmenovaného úřadu, kterým na vědomí vzal utvoření této modlitebny, zrušen. Co se týče vývodů odvolání Mořice J. a spol., nemohl k nim býti vzat ohled, neboť postrádají každého zákonitého podkladu. Jmenovaní totiž se odvolávají vlastně na ústavní listinu, tvrdíce, že následkem tam vyslovené svobody víry a svobody osobní mají právo, kdekoliv a kdykoli si založiti zvláštní modlitebnu, a to bez nějakého povolení. Tento názor ovšem zakládá se na omylu, neboť ustanovení ústavní listiny ustalují jen všeobecné směrnice, v jejichž rámci mají zákonodárné sbory vynášeti zákony. Ústavní listinou vůbec nebyly zrušeny zákony a nařízení býv. uher. vlády, týkající se autonomie a vnitřních věcí židovské konfese, případně židovských náboženských obcí a proto jsou ještě i dnes platné.
Do tohoto rozhodnutí je podána stížnost, která se dovolává předpisů ústavní listiny o svobodě víry a náboženského přesvědčení a žádá o zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost. Nss uvážil o stížnosti takto:
Žal. úřad dovolává se v nař. rozhodnutí toho, že nař. uher. min. kultu a vyuč. z 27. října 1905 č. 4249 pres. je dosud platné, nebyvší dotčeno předpisem § 122 úst. listiny a že proto spory, vzniklé v orthodoxních náboženských obcích židovských náležejí na pořad autonomního zvoleného soudu; při tom staví se žal. úřad na stanovisko, že ústavní listina stanovila jenom »všeobecné směrnice, v jejichž rámci mají zákonodárné sbory vynášeti zákony«.
Je ovšem pravda, že ústavní listina čsl., sledujíc ustálenou zvyklost zachovávanou po většině při vydávání ústavních chart, obsahuje řadu všeobecných zásad, jichž vyslovení v ústavě má význam hlavně programatický a zásadní; vedle toho však má ústavní listina také mnoho předpisů zcela konkrétního rázu, kterými se — stejně jako se děje vůbec zákony a jinými normami právními — positivně upravují ty které poměry právní, tak že takovéto předpisy ústavní listiny zasahují hned a přímo do právní sféry občanstva, aniž k jejich aplikaci je třeba teprve zvláštních norem podrobnějších. Takovýmto positivním předpisům ústavní listiny přísluší pak ovšem také derogační moc proti odporujícím normám starším, jak ostatně je také ještě výslovně ustanoveno v čl. IX. uvozovacího zákona k ústavní listině. — Č. 8963. —
1447
Do řady druhé patří také ustanovení § 122 ústavní listiny, jehož se st-lé dovolávají. Neboť stanoví-li tento paragraf, že »všichni obyvatelé republiky čsl. mají ve stejných mezích jako státní občané republiky čsl. právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy«, plyne z toho nejenom zásadní parifikace všech obyvatelů republiky ve směru tam vytčeném bez ohledu na to, jsou-li státními občany republiky nebo v republice usedlými cizinci, nýbrž také positivní právo všech obyvatelů na veřejný i soukromý výkon vyznání, náboženství nebo víry, toliko s omezením tam dále stanoveným.
Předpis tento má svůj rub v dalším — také ne pouze programatickém, nýbrž přímo působícím — ustanovení § 123 o tom, že nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoliv náboženském úkonu , a je doplněn ustanovením § 125, který připouští — rovněž přímo — zákaz výkonu určitých náboženských úkonů, které odporují veřejnému pořádku a veřejné mravnosti. Nelze proto shledati, že by předpisy § 122 a násl. úst. listiny neměly v daném případě vůbec praktického významu a je opačný názor projevený žal. úřadem v nař. rozhodnutí nesprávný.
Žal. úřad spatřuje podle znění nař. rozhodnutí základ pro zakročení svoje, resp. okr. úřadu v ustanoveních nařízení uher. min. kultu a vyuč. ze 27. října 1905 č. 4249 pres., Rend, Tára 127/1905. Avšak neprávem.
Nss neměl v daném sporu příčiny zkoumati, zda a do jaké míry byla ustanovení tohoto min. nařízení dotčena cit. předpisy ústavní listiny; neboť nařízení toto — jak taky žal. úřad uvádí — toliko nařizuje, že »sporné záležitosti, vyskytující se výhradně v orthodoxních náboženských obcích, mají býti vyřizovány autonomním zvoleným soudem .. .«. I kdyby — což nss neměl příčiny zkoumati — konání zvláštních náboženských obřadů st-li a jejich společníky ve zvláštní místnosti, bylo lze pokládati za spornou věc shora zmíněného druhu, o níž by tedy měl rozhodovati církevní soud, plynula by z toho jedině příslušnost církevního soudu k rozhodování o »sporu« takovém, vzniklém mezi náboženskou obcí a st-li, pokud by byli jejími členy, předpis ten by však nemohl založiti právo správních úřadů k tomu, aby st-lům zakazovaly vykonávání náboženských obřadů, o nichž úřady ani netvrdí, že by ve smyslu § 125 úst. listiny odporovaly veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti; stejně by nemohl předpis ten založiti právo správních úřadů, aby nařizovaly uzavření modlitebny a zasahovaly tak do práva st-lů, založeného shora cit. § 122 ústav, listiny, když rovněž není úřady ani tvrzeno, že by výkon oněch obřadů a existence modlitebny byl v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo i dobrými mravy.
Zástupce žal. úřadu poukazoval při veřejném ústním líčení také k tomu, že povoliti modlitebnu může podle nař. uher. min. kultu a vyuč. č. 1191 pres. z roku 1888 a podle § 47 »stanov organisace autonomních orthodoxních židovských obcí na Slov.«, schválených ministrem pro Slov. dne 14. dubna 1920 č. 4181, toliko náboženská obec; zástupce žal. úřadu tedy patrně spatřuje rozpor s veřejným řádem (pořádkem) v tom, že sporná modlitebna byla zřízena bez povolení náboženské obce. Leč po této stránce nemohl nss věc zkoumati, poněvadž žal. úřad svoje rozhodnutí podle jeho znění — jak stranám bylo doručeno — o tuto úvahu neopřel. Proto neměl nss také ani příčiny zkoumati, zda tvrzené výhradně právo obce náboženské, povolovati modlitebnu, by se mohlo vztahovati také na modlitebnu osob, které nejsou členy oné náboženské obce, ani zda st-lé jsou nebo přestali býti členy orthodoxní náboženské obce židovské v Nitře, ani konečně, zda zřízení modlitebny vůbec jest »výkonem vyznání náboženství nebo víry« ve smyslu § 122 úst. listiny, resp. »náboženským úkonem« ve smyslu § 125 úst. listiny.
Nař. rozhodnutím žal. úřadu bylo tedy nezákonným způsobem zasaženo do práva st-lů, plynoucího z §§ 122 a násl. ústavní listiny a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8963. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 697-700.