— Č. 8741—
953
Č. 8741.
Zaměstnanci veřejní: »Doklady« ve smyslu § 4 služ. pragm. úř. sluší rozuměti veškeré listinné průkazy, jimiž státní úředník osvědčuje skutečnosti, jež jsou důležité pro dosazení v úřad.
(Nález ze dne 13. září 1930 č. 14332.)
Věc: Robert Š. v P. (adv. Dr. Osvald Schulmann z Prahy) proti vrchní disciplinární komisi při ministerstvu veřejných prací o kárné propuštění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem z 18. ledna 1928 uznala vrchní disciplinární komise při min. prací, že st-1, kancelářský oficiál v osobním stavu kancelářských úředníků min., jest vinen: 1. že, žádaje dne 13. září 1919 za propočtení vál. let a zařazení do XI. hodn. třídy stát. úředníků, připojil ku své žádosti a) vysvědčení zachovalosti dané v L. dne 1. března 1918, připojené již dne 15. prosince 1918 k žádosti za udělení jakéhokoliv místa ve státní službě s výsledkem, že mu bylo uděleno místo kane. pomocníka a později vysvědčení zachovalosti dané v L. dne 6. září — Č. 8741—
1919, ač věděl o nich, že obsahují údaje nepravdivé, b) nepravé a tudíž neplatné vysvědčení dospělosti, dané v Olomouci dne 10. července 1902 a tím podle § 4 služ. pragmatiky jednak zamlčel okolnosti, které dle platných předpisů vylučují dosazení v úřad, jednak předložil neplatný dokument a vyloudil tím místo úředníka XI. hodn. třídy (kancelisty) ve stavu kancelářských úředníků min. prací; 2. že a) předložil soudu vysvědčení min. prací z 28. června 1922, které vylákal na adjunktu pomocných úřadů Karlu Š., jímž se mu osvědčuje, že jeho jednání jest úplně bezvadné a kterým jeho vystupování i mimo úřad se označuje jako naprosto čestné, ač věděl, že skutečnosti ve služebním oznámení potvrzené, neodpovídají pravdě a ač jako úředník věděti mohl, ba musil, že Š. k takovému potvrzení oprávněn není, a tím způsobil, že od úřadu vydáno bylo osvědčení nepravdivé, které mohlo jiné úřady neb osoby soukromé uvésti v omyl, b) předložil podáním z 1. ledna 1923 kvalifikační komisi min. prací a podáním z 1. ledna 1924 vrch. disc. komisi téhož min. neověřený opis vysvědčení zachovalosti, vydaného v L. dne 6. září 1919, dovolávaje se tohoto vysvědčení co důkazu, že jest Zachovalý, ač o něm věděl, že obsahuje údaje nepravdivé, čímž chtěl uvésti v omyl oba tyto orgány o okolnosti směrodatné jednak pro posouzení úřednické kvalifikace, jednak pro posouzení jeho disc. zodpovědnosti, a tím porušil povinnost uloženou mu §em 21 služ. pragmatiky, že bude vždy pamatovati na hájení veřejných zájmů a bude se vystříhati všeho, co by jim mohlo býti na újmu a rušiti řádný chod správy. Tím spáchal podle znění uvedeného disc. nálezu s ohledem na ohrožení státních zájmů, ke způsobu a tíži provinění a k opakování činu sub 1. a) uvedeného služební přečin podle § 87 služ. pragm. a byl odsouzen podle § 93 lit. e) služ. pragmatiky jednomyslně k trestu propuštění.
O stížnosti podané do tohoto nálezu uvážil nss takto:
Stížnost obírá se v prvé části nař. nálezu, která uznala st-le vinným disc. přečinu podle § 87 služ. pragm. proto, že připojil ke své žádosti o jmenování úředníkem XI. hodn. třídy v osobním stavu kane. úředníků min. prací nepravé a tudíž neplatné vysvědčení dospělosti, a vyloudil tím jmenování. Stížnost tvrdí, že by mohla býti spatřována v jednání tom podstata poklesku proti § 4 služ. pragmatiky úřednické jen tehdy, kdyby vysvědčení to mělo náležitosti, resp. domnělé náležitosti veř. listiny ve smyslu § 292 civ. ř. soudního. Že by vysvědčení st-lem předložené mělo tyto náležitosti, nebylo prý během celého řízení prokázáno, ba nepodařilo se prý ani zjistiti, že by byl st-1 předložil alespoň legalisovaný opis nepravého vysvědčení dospělosti. Není prý proto dána skutková podstata činu disciplinárně stihatelného a porušil žal. úřad zákon, spatřoval-li v uvedeném jednání poklesek proti § 4 služ. pragmatiky úřednické.
Námitku tu neshledal nss důvodnou, neboť vývody její spočívají na mylném výkladu předpisů, jichž se dovolávají. Podle § 4 služ. pragmatiky úřednické má býti postupováno disciplinární cestou proti úředníkovi, objeví-li se dodatečně, že úředník vyloudil své ustanovení průkazem — Č. 8741—
955
neplatných dokladů .... Zákon mluví na tomto místě všeobecně o »neplatných dokladech, aniž blíže specifikuje, jaké doklady má na mysli. Sluší proto míti za to, že zákon chtěl uvedenou dikcí postihnouti jakékoliv listinné průkazy, jimiž úředník osvědčuje určité skutečnosti, jež jsou pro ustanovení ve státní službě závažné. Jsou to tedy nejenom veř. listiny, nýbrž i jiné písemnosti, jichž úředník použil jako dokladů ke své žádosti o přijetí, resp. ustanovení na určité služ. místo. Byly-li tyto doklady neplatné a vyloudil-li úředník pomocí jich své ustanovení, jest dán důvod pro disc. stihání ve smyslu cit. § 4 služ. pragmatiky. Při tom jest zcela bez významu, zda dotčené doklady mají průkaznost a jakou, a lze-li jim přiznati vzhledem k jejich provenienci a formě plnou důkazní sílu ve smyslu § 292 civ. řádu soudního. Nezbavuje proto úředníka disc. zodpovědnosti skutečnost, že listiny jím předložené neměly právní povahu veř. listin, resp. neměly těch náležitostí, jež vyžaduje § 292 civ. ř. soud. pro průvodnost veř. listin. Nelze proto řešiti otázku, co sluší rozuměti »doklady« ve smyslu § 4 služ. pragmatiky s hlediska § 292 civ. ř. soud., a nemá předpis tento žádného vztahu k tomu, co jest ustanoveno v normě § 4 služ. pragmatiky. Za tohoto stavu věci nebyla ovšem v konkrétním případě rozhodnou skutečnost, mělo-li vysvědčení dospělosti, jež st-1 předložil, náležitosti veř. listiny ve smyslu § 292 civ. ř. soud., či nikoliv. Tento moment nebyl součástí skutkové podstaty deliktu kladeného st-li za vinu a nemohl míti žádný vliv na kvalifikaci jednání st-lova jako činu, který se protiví povinnosti uložené úředníkovi v § 4 služ. pragmatiky. Nemá tudíž shora řečená námitka stížnosti opory v předpisech, jichž se dovolává, a jsou závěry její liché.
Bezdůvodná jest i další výtka stížnosti, která tvrdí, že předložením neověřeného opisu vysvědčení zachovalosti kvalifikační a disc. komisi co důkazu o tom, že jest st-1 Zachovalý, nemohl se st-1 prohřešiti proti povinnostem uloženým státnímu úředníku v § 21 služ. pragmatiky. Postrádalať prý listina ta náležitostí listiny veřejné a nemohla proto osvědčiti tvrzení v ní obsažené. Nemohlo prý proto býti k ní přihlíženo v žádném případě.
Ustanovením § 21 služ. pragmatiky uložena byla státnímu úředníku povinnost, pamatovati vždy na hájení veř. zájmů, a vystříhati se všeho a dle sil svých potlačovati, co by jim mohlo býti na škodu nebo rušiti spořádaný chod správy. Stížnost nepopírá, že by jednání st-lovo nespadalo principielně pod cit. normu, vylučuje však použití předpisu toho in concreto proto, že st-lem předložený opis vysvědčení neměl náležitostí veř. listiny. Leč stížnost se mýlí.
Žal. úřad nabyl, kvalifikuje zmíněné jednání st-lovo jako poklesek proti § 21 služ. pragmatiky, přesvědčení, že jednáním tím chtěl st-1 uvésti v omyl oba dříve řečené orgány o své kvalifikaci a vykonati na jejich rozhodování protiprávní vliv. Jest na bíledni, že tyto důsledky mohou se dostaviti i při předložení listiny, která nemá podle právního řádu co do své průkaznosti ve sporech účinky veř. listin. Nemá proto stížnost pravdu, pokouší-li se z toho, že předložené opisy neměly snad právní povahu veř. listin, dovoditi, že chyběla esencielní součást skutkové podstaty poklesku proti § 21 služ. pragmatiky.