Č. 8801.

Jazykové právo: O jazykové úpravě obecní pečeti.
(Nález ze dne 9. října 1930 č. 15448.)
Prejudikatura: Boh. A 6784/27, 8072/29, 8074/29, 8475/30,
8476/30, CCCXLIV/28, CCCLXIV/29.
Věc: Obec J. proti ministerstvu vnitra o jazykovou úpravu obecní pečeti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Politická expositura v Č. uložila výměrem z 30. dubna 1926 obci J. vzhledem k vl. nař. č. 17/26, aby nejdéle do 31. května 1926 oznámila úřadu, že si opatřila obecní pečeť, obsahující slovní výplň stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním, jako je slovní výplň, provedená v jednacím jazyku obce, které musí býti užito, jde-li o listiny, spisy nebo vyhlášky, které vydává obec v jazyku státním nebo v jazyku státním a německém (čl. 82 odst. 2).
Jazykovým stížnostem vzneseným obcí J. nevyhověly nadřízené státní orgány dohlédací. Min. vnitra zamítlo stížnost obce nař. rozhodnutím z toho důvodu, že nař. příkaz politické exposiíury v Č. je plně odůvodněn předpisem čl. 82 odst. 2. druhé věty vl. nař. č. 17/26, vydaným pro samosprávné úřady na základě § 8 odst. 1 zák. jazyk., kterým byla státní moc výkonná zmocněna, aby v duchu tohoto zákona upravila také užívání jazyků pro úřady samosprávné. Do rámce tohoto zmocnění náleží, aby upravila užívání jazyků i při jiných projevech úřadování nebo zařízeních úředních, než které jsou jmenovány již v § 3 odst. 3 jaz. zák., tedy také užívání jazyka v úřední pečeti. Vydati zmíněný příkaz byla politická expositura povolána vzhledem k předpisu čl. 85 cit. vl. nař., ježto jí náleží dohlížeti, zda obec učinila opatření vyplývající pro ni z cit. čl. 82 odst. 2. druhé věty, t. j. zda opatřila si pečeť také v jazyku státním. — Č. 8801 —
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnost vznáší především námitku, že politický úřad vydal generelní, jazykoprávní poukaz, aniž zjistil, že obec porušila nějaké ustanovení jaz. zákona nebo nařízení. K vydání takových všeobecných jazykoprávních poukazů nejsou však politické úřady oprávněny, smějí jen vytýkati konkrétní porušení jaz. zákona nebo nařízení a zjednati nápravu jen v konkrétních případech, což platí i v případě čl. 85 jaz. nař., jehož se žal. úřad dovolává. K vydání všeobecných jazykoprávních poukazů k provedení jaz. zák. jest dle §§ 3 a 8 jaz. zák. povolána jen státní moc výkonná, tedy vláda cestou nařizovací. Takové všeobecné jazykové poukazy jsou jen nezávazným poučením a nejsou schopny právní moci a vykonavatelnosti. Námitkami stejného obsahu zabýval se nss již v nál. z 24. června 1930 č. 10765, v němž vyvrátil je jako bezpodstatné. Nss poukazuje na vývody cit. nál.1) — Č. 8801 —
1077
Stížnost napadá nař. rozhodnutí také po stránce věcné. Proto dlužno řešiti dále otázku, zda předpoklady, vážené z čl. 82 odst. 2 věty druhé jaz. nař. pro opatření dvojjazyčné pečeti, lze uznati za odpovídající jaz. zákonu.
St-lka namítá, že ustanovení čl. 82 odst. 2 jaz. nař., jehož druhou větou je nař. rozhodnutí odůvodněno, není kryto jazykovým zákonem a je proto dle § 55 úst. list. neplatným. Stížnost v podstatě uvádí, že jaz. zák. neobsahuje předpisu o jazykové úpravě pečeti, § 3 jaz. zák. pak obsahuje nejvyšší míru toho, co autonomní úřad jest povinen učiniti po stránce jazykové ve prospěch jazyka státního. Státní moc výkonná byla zmocněna k úpravě užívání jazyků pro autonomní útvary pouze v rámci 3. odst. § 3 jaz. zák., tudíž jen ve příčině jazyka veř. vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných, jinak však přísluší obcím právo volně užívati svého jednacího jazyka, právo toto nebylo posud zrušeno nijakým zákonem, zejména ani jazykovým. Jen tento smysl má zmocnění státní moci výkonné v § 8 jaz. zák., jak tomu svědčí i citace § 3 v § 8. Pečeť obecní není však ani vyhláškou veřejnou, ani zevním označením úřadu, proto ustanovení čl. 82 odst. 2 jaz. nař., věty druhé, které vybíhá z rámce jaz. zák. vyhraněného předpisem 3. odstavce § 3 jaz. zák., je neplatným a odporuje § 55 úst. listiny, a nař. rozhodnutí, které sp o ně opírá, je nezákonným.
Veškerými námitkami těmito zabýval se nss také již v nál. Boh. A 8072/29 a Boh. A 8074/29 a vyslovil v nich a podrobně odůvodnil v souhlase s usneseními odborného plena i admin. plena právní názor, že vláda upravujíc v duchu jaz. zákona podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné útvary, může jíti nad positivní obmezení, která jim ve prospěch státního jazyka ukládá § 3 jaz. zák. Že tomuto právnímu názoru nebrání ani citace § 3 v § 8 jaz. zák., vyslovil nss zvláště také v nál. Boh. A 8475/30. — Č. 8801 —
1078
V nálezu prv jmenovaném podrobil nss zejména svému zkoumání otázku významu a dosahu práva obcí, aby užívaly svého jednacího jazyka, a dospěl tam k právnímu závěru, že samosprávné úřady nemají ex lege práva, aby svého jednacího jazyka užívaly výlučně, že jazyk čsl. i u samosprávných korporací s jiným jednacím jazykem než čsl. nemá a nesmí býti vyloučen, a že činí-li státní moc výkonná při stanovení jednacího jazyka obcí výhrady ve prospěch státního jazyka, jsou zásadně samosprávné úřady povinny dbáti těchto výhrad.
Na názorech těchto trvá nss i v tomto případě; tím jsou vyvráceny námitky stížnosti, že vláda vybočila z rámce zmocnění uděleného jí jaz. zákonem, šla-li přes positivní meze vytčené v § 3 jaz. zák. a upravila také užívání jazyků pro obecní pečeti a že ustanovení čl. 82, odst. 2, věty druhé jaz. nař. je neplatným již z tohoto důvodu.
Může jíti již jen o to, zda ustanovení čl. 82 odst. 2, druhé věty jaz. nař. bylo vydáno v duchu jaz. zák. (§ 8 odst. 1 jaz. zák.).
Stížnost po této stránce uvádí především jen všeobecně, že jaz. nařízení má upraviti užívání jazyků pro samosprávné korporace »v duchu tohoto zákona« a nesmí proto obsahovati ustanovení, které by odporovalo zákonu a takovým ustanovením jest prý také obmezující ustanovení čl. 82 odst. 2 jaz. nař. V čem stížnost spatřuje ducha jaz. zákona, výslovně neuvádí, tvrdí však v souvislosti s námitkou, že cit. předpis jaz. nař. odporuje duchu jaz. zák., že stěžující si obec J. čítá mezi 466 obyvateli jen 4 Čechy, nevykazuje tedy 20% české minority a nemá také českého člena v obecním zastupitelství. Je proto i dle jaz. nař. oprávněna vyřízení vydávati jen v jednacím jazyku obce a není povinna své vyhlášky dvojjazyčně vyhotovovati.
Z této textace stížnosti lze vyčisti, že st-lka formuluje svoji námitku v ten rozum, že v duchu jaz. zák. by bylo ustanovení čl. 82 odst. 2 věty druhé jaz. nař. jen tehda, kdyby stěžující si obec náležela k obcím, v nichž jest aspoň 20% státních příslušníků jazyka čsl., pokud se týče v jejímž zastupitelstvu je příslušník jazyka tohoto. K tomuto svému závěru dospívá stížnost z předpokladu, že jen za těchto podmínek by byla obec povinna své vyhlášky dvojjazyčně vyhotovovati a důsledkem toho vyhlášky vydávané dvojjazyčně opatřiti pečetí dvojjazyčnou.
V nál. Boh. A 8074/28 již shora citovaném vyslovil nss právní názor, že ustanovení čl. 82 odst. 2 věty druhé jaz. nař., které praví, že také v jiných obcích (t. j. než v oněch, v nichž jest aspoň 20% státních příslušníků jazyka čsl.), jejichž jednací jazyk jest jiný než čsl., musí býti užito pečeti obsahující slovní výplně stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním, jde-li o listiny, spisy nebo vyhlášky, které vydává obec v jazyku státním nebo v jazyku státním a menšinovém, vyhovuje duchu jaz. zákona. Při tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě.
Ze všech těchto úvah dospěl nss k závěru, že, bylo-li stěžující si
obci uloženo, aby si pro případy v čl. 82 odst. 2 druhé věty jaz. nař. uvedené opatřila pečeť takové úpravy, jaká tam je normována, nelze v nař. rozhodnutí shledati nezákonnost.

Uvedený nál., který dosud nebyl uveřejněn, týkal se stížnosti obce Z. o jazykové úpravě obecní pečeti; je v něm mimo jiné řečeno toto:Stěžující si obec namítá především, že příkaz osp-é jest všeobecným jazyko-právním opatřením, k jehož vydání nebyl politický úřad oprávněn, když nebylo zjištěno porušení předpisů jazyk. zák. nebo jazyk. nař. v konkrétním případě. Názor žal. úřadu, že osp byla oprávněna takové generelní opatření vydati na podkladě ustanovení čl. 85 jazyk, nař., jest prý mylným, poněvadž předpokládá i tento článek zjištěni konkrétního poklesku proti nějakému předpisu jazyk. zák. nebo jazyk. nař. Takové všeobecné jazykové poukazy jsou jen nezávazným poučením a nejsou schopny právní moci a vykonatelnosti, jak prý plyne i z nál. Boh. A 6784/27 a z výn. min. sprav, z 23. září 1926 č. 21273.Výtky takto formulované spočívají tedy na názoru, že politický úřad v daném případě, vybočil z mezí dohlédacího práva, příslušejícího státní moci vůči obcím a že státní úřady dohlédací, které řešily tento spor proti ustanovení § 7 jazyk, zák., rozhodovaly otázku jazykovou in abstracto beze souvislosti s konkrétní věcí.Nss nemohl námitkám přisvědčiti.Stížnost spatřuje všeobecnou povahu příkazu politického úřadu stěžující si obci, aby si opatřila bezodkladně obecní pečeť v jazykové úpravě dle čl. 82 odst. 2 jazyk. nař. a aby do 14 dnů sdělila úřadu, že tak'učinila, pouze v tom, že nebylo zjištěno konkrétní porušení předpisů jaz. zák. nebo jaz. nař. Kdyby tedy v daném případě bylo zjištěno nějaké takové konkrétní porušení, neupírala by stížnost takovému příkazu, jak byl vydán, povahu konkrétního správního aktu. Abstraktní povahu vydaného příkazu vidí tedy stížnost pouze v nedostatku zjištěného konkrétního porušení nějaké normy jazykové, při čemž se dovolává zejména nál. Boh. A 6784/27.K vývodům těmto poznamenává nss, že vydaný příkaz politického úřadu nebyl rozhodnutím ve sporu jazykovém po rozumu § 7 jazyk, zák., jaké má na zřeteli nál. Boh. A 6784/27, nýbrž správním aktem, vydaným z moci dozorčí příslušným politickým úřadem stolice prvé nad obcí. Má tedy příkaz tento jinou právní strukturu než ono všeobecné poučení, které bylo dáno soudem obci, jak si má počínati v korespondenci se soudy a které má na zřeteli nál. Boh. A 6784/27. Stížnost snaží se svůj názor o abstraktní povaze příkazu uděleného obci dovoditi i z ustanovení čl. 85 jazyk. nař. a contrario, který předpokládá, že byl zjištěn poklesek proti nějakému předpisu jazyk. zák. nebo nař. Vytýká pak žal. úřadu, že neprávem odvolal se na cit. předpis.Stížnosti nelze dáti za pravdu.Je sice pravda, že cit. článek 85 jazyk. nař. je normou vyplývající z dozorčího práva, příslušejícího politickému úřadu nad obcí, a to normou povahy intensivnější, zasahující značnější měrou do právní sféry obce. Nss vyslovil však již v nál. Boh. A 8476/30, že dohlédací právo politického úřadu nezáleží pouze v oprávnění, odstraniti způsobem upraveným v čl 83.—86. jazyk, nař., nastalá již porušení vydaných předpisů jazykových, pokud se týče zjednati nápravu. Může-li podle právě cit. předpisů dohlédací úřad správy státní učiniti opatření tam vytčená, která podle povahy případu mohou zasáhnouti způsobem značně intensivním a citelným do právní sféry dotyčného orgánu obecní správy, jenž vydal nějaké opatření, podléhající dozorčí moci úřadu politického, nelze pochybovati o tom, že dohlédací úřad u výkonu svého práva dozorčího smí voliti i prostředky mírnější povahy, tedy i jiná vhodná opatření, směřující k zabezpečení úspěšného provádění jaz. předpisů.Také v daném případě jde o opatření dohlédacího úřadu státní správy, směřující k zabezpečení úspěšného provádění čl. 82 odst. 2 jazyk. nař. V nálezu shora cit. byl vyvrácen názor stížnosti, že, upozorní-li úřad obec dohledu jeho podřízenou na to, že je povinna zachovávati určité předpisy jazyk, nařízení, dlužno prý v takovém upozornění spatřovati všeobecný jazykoprávní poukaz.Stížnost, kladouc požadavek konkrétního porušení nějaké normy jazykoprávní, míní patrně, že nebylo v daném případu zjištěno, že obec odepřela užiti pečeti, vyhotovené způsobem vytčeným v jazyk. nař. V tomto sporu však je předmětem příkazu politického úřadu opatření pečeti do určité lhůty, aniž se tím do budoucna prejudikuje případnému konkrétnímu sporu o užití pečeti takové. Není tedy předpokladem pro vydání příkazu, který je předmětem sporu, aby bylo zjištěno konkrétní porušení nějaké normy jazykové, jak to má na zřeteli stížnost.Napadený příkaz sluší proto pokládati za konkrétní akt správní právní moci schopný a vydaný v předpokladu, že obec posud takové pečeti nemá. že by si obec pečeť takovou již byla opatřila, stížnost ani netvrdí. Poněvadž dle hořejších úvah nejde o všeobecný jazykoprávní poukaz, nezabýval se již nss ani odkazem stížnosti na udánlivý výn. min. sprav, z 23. září 1926 č. 21273.

Citace:

č. 8801. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 327-331.