Č. 8877.Dávka z přírůstku h od noty nemovitosti: Ustanovení odst. 4 § 1 dávkových pravidel č. 143/22, že u písemné smlouvy rozhoduje datum posledního na ní připojeného podpisu, je pro otázku, kdy nastal převod nemovitosti, rozhodné jenom tehdy, je-li platnost převodního jednání po zákonu nebo podle vůle stran podmíněna zřízením písemné smlouvy.(Nález ze dne 7. listopadu 1930 č. 17151.)Prejudikatura: Boh. A 7236/28.Věc: Město P. proti župnímu úřadu v Košicích o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Platebním rozkazem starosty města P. z 22. dubna 1924 vyměřena dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti z převodu nemovitostí smlouvou trhovou sjednanou mezi Jánovou K. a manžely K. Smlouva byla podepsána dne 16. prosince 1921 prodavatelkou K. a 24. listopadu 1922 kupci manžely K. Když tento plat. rozkaz byl v pořadu instancí zrušen, byla dávka po provedeném řízení znovu předepsána plat. rozkazem z 19. ledna 1927. Také tento plat. rozkaz byl na odvolání prodavatelky v pořadí instancí okr. úřadem zrušen, což župní úřad nař. rozhodnutím potvrdil, poněvadž podle § 1 vzor. prav. se vyměřuje dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí a převod nastává dnem, kdy právní jednání, třebas i jen ústní, převod uskutečňující bylo pravoplatně ukončeno; z toho plyne, že jen právní jednání, které je titulem pro převod, může býti předmětem dávky, ne však právní akt, kterým byla dána právnímu jednání již uskutečněnému určitá forma sepsáním listiny o něm. V daném případě výslechem svědků pod přísahou bylo dokázáno, že převod ústním jednáním byl již dne 16. prosince 1921 uskutečněn, a kdyžtě nepodléhal schválení, byl tímto dnem pravoplatně ukončen. Vzhledem k tomu, že pravidla o dávce, vydaná vl. nař. č. 143/22, vstoupila v platnost teprve dnem 23. května 1922, je zřejmé, že pro nedostatek právního podkladu převod uskutečněný před uvedenou dobou nemůže podléhati dávce.O stížnosti obce nss uvážil:Stížnost nepopírá skutkového předpokladu nař. rozhodnutí, jež opírajíc se o výpovědi slyšených svědků vzalo za prokázáno, že sporný převod byl již dne 16. prosince 1921 ústním právním jednáním uskutečněn, nýbrž brojí jen proti právnímu názoru žal. úřadu, dovozujíc v podstatě, že ustanovení odst. 3 § 1 dávk. pravidel má na mysli pouze převody, které se staly výhradně ústně, kdežto byla-li o převodu — Č. 8877 —1249— třebas již ústně uskutečněném — zřízena listina, že vždy třeba postupovati podle odst. 4 cit. paragrafu. Poněvadž pak v daném případě o převodu byla zřízena listina, a poslední podpis na této listině jest datován 24. listopadu 1922, tvrdí stížnost, že za dobu převodu možno podle § 1 odst. 4 prav. pokládati teprve tento den. Stížnosti nelze dáti za pravdu.Paragraf 1 odst. 3 dávk. pravidel vl. nař. č. 143/22 praví, že převod ve smyslu těchto pravidel nastává dnem, kdy právní jednání, byť jen ústní, převod uskutečňující, bylo pravoplatně ukončeno. Opíraje se o toto ustanovení, v němž spatřovati jest zásadní normu o tom, kdy převod ve smyslu pravidel dávkových nastává, nss vyslovil již v nál. z 26. ledna 1928 č. 13871) právní názor, že převodem, k němuž dávková povinnost se pojí, jest rozuměti právní jednání, kterým se s plným účinkem právním zakládá titul nabývací, a že vyhotovení písemné smlouvy není podmínkou pravoplatného ukončení právního jednání převod uskutečňujícího ve smyslu dávkových pravidel, leč by to bylo buď výslovně zákonem předepsáno, nebo ze shodné vůle stran zřejmo. Jen tyto posléze uvedené případy má a může míti na mysli ustanovení odst. 4 § 1, srovná-li se se zněním zásadní normy odstavce 3 § 1 prav. Byla-li tedy sepsána o převodu smlouva, ač to k platnosti převodního jednání právního není ani zákonem předepsáno, ani srovnalou vůlí stran jako podmínka smluveno, nelze takovýto případ posuzovati podle odst. 4, nýbrž jen dle odst. 3 § 1 dávk. pravidel. Podobně zdůraznil nss v nál. Boh. A 7236/28, že cit. předpis odst. 3 co do doby vzniku dávkové povinnosti klade váhu nikoli na to, zda smlouva byla uzavřena písemně či ústně, nýbrž pouze na to, kdy bylo pravoplatně ukončeno právní jednání převod uskutečňující, při čemž výslovně uvádí, že takové právní jednání může býti uskutečněno i ústně — a že účelem ustanovení odst. 4 je pouze upraviti případ, kdy podpisy smluvních stran na smlouvě staly se v různé dny, nikoli však řešiti otázku — upravenou již v předchozím odstavci 3 — nastává-li převod již ukončením ústního právního jednání o převodu, či teprve vyhotovením písemné smlouvy.Na názoru hájeném v cit. dvou nálezech, trvá nss i v dnešním případu. Poněvadž pak ze spisů nejde a stížnost sama ani netvrdí, že by platnost sporného převodu podle vůle smluvních stran byla bývala podmíněna vyhotovením písemné smlouvy, a — jak svrchu již uvedeno — také nepopírá skutkový předpoklad nař. rozhodnutí, že ústní právní jednání převod uskutečňující bylo ukončeno dne 16. prosince 1921, tedy přede dnem 23. května 1922, bylo uznati nař. rozhodnutí zákonným. V tomto dosud neuveřejněném nál. uvádí se mimo jiné toto:V daném případě nebyla v obcích dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí vyměřujících dávka ta před 1. říjnem 1921 zavedena, a možno proto otázku, zda sporné převody podléhaly dávce, posuzovati jedině dle pravidel o obecní dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí, vydaných vl. nař. č. 143/22, jež platí pro převody nastalé nejdříve v den 23. května 1922. Paragraf 1 odst. 3. těchto pravidel stanoví, že převod ve smyslu těchto pravidel nastává dnem, kdy právní jednání, byť i jen ústní, převod uskutečňující, bylo právoplatně uzavřeno. Rozhodným jest tedy jedině pravoplatné ukončení právního jednání, t. j. docílený souhlasný projev vůle smluvních stran o podstatných momentech smlouvy o převodu nemovitostí. V tomto smyslu zní také stálá judikatura, dle níž převodem, k němuž dávková povinnost se pojí, jest rozuměti právní jednání, kterým se s plným účinkem právním zakládá titul nabývací. Uzavření písemné smlouvy není tedy podmínkou pravoplatného ukončení právního jednání převod uskutečňujícího, leda že by to buď výslovně bylo zákonem předepsáno, anebo ze shodné vůle stran bylo zřejmo. Jen tyto případy má a může míti na mysli ustanovení § 1 odst. 4 dávk. prav., srovná-li se se zněním předpisu odst. 3 a uvedenými úvahami. Byla-li smlouva přece sepsána, ač to není zákonem k její platnosti předepsáno a také shodnou vůlí stran požadováno, nelze takový případ posuzovati dle odst. 4, nýbrž jen dle odst. 3 § 1 pravidel.Dle smlouvy z 22. května 1922 byl sjednán prodej mezi nabyvateli a manželkou zcizitele, k tomuto prodeji dopisem manželovým zmocněnou, o nemovitostech ve smlouvě přesně určených, dále byla sjednána cena trhová, kterou manželka prodávajícího přijala pro něho, a nemovitosti přešly dnem 22. května 1922 do držby kupců, kteří tímto dnem pobírali veškeré užitky a nesli veškerá břemena. Obsahovala tedy smlouva ta veškeré esentialie trhové smlouvy, takže mohlo se právem za to míti, že právní jednání mezi smluvními stranami bylo pravoplatně ukončeno již dnem 22. května 1922. Byla-li pak uzavřena ještě písemná smlouva, stalo se tak jen proto, aby převod byl proveden v knize pozemkové.Na skutečnosti této nemohla nic měniti okolnost, že ve smlouvě z 22. května 1922 v odst. 2. vyhražen prodávajícímu souhlas s prodejem, kdyžtě v tom případě stanoveno, že kupci by musili nemovitosti vrátiti a obdrželi by zpět trhovou cenu od manželky prodávajícího, takže v ustanoveních těchto bylo spatřovati jedině podmínku resolutivní, jak také i strany na to hleděly dle dalšího obsahu této smlouvy a dle obsahu smlouvy z 26. října 1922 (3. prosince 1922), kterou se výslovně konstatuje, že kupující již cenu tržní zaplatili, za to v držbu a užívání nemovitostí již v květnu 1922 vstoupili, nesouce veškerá břemena od této doby.Bylo-li však právní jednání převod uskutečňující ukončeno již smlouvou ze22. května 1922, nepodléhal převod dávce.*