Č. 8790.

Spořitelny: Zák. č. 302/20 o právních poměrech spořitelen neorganisoval námitkové řízení pro volby spořitelního výboru.
(Nález ze dne 3. října 1930 č. 15260.)
Prejudikatura: Boh. A 3796/24, 5645/26, 6236/27, 7410/28.
Věc: Místní organisace čsl. sociálně-demokratické strany dělnické, místní organisace čsl. strany komunistické a Dr. Bohdan K. v L. proti ministerstvu vnitra o doplňovací volbu výboru městské spořitelny v L.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve schůzi konané dne 7. července 1927, provedlo městské zastupitelstvo v L. doplňovací volbu tří členů a dvou náhradníků výboru městské spořitelny a určilo zároveň pořadí všech osmi náhradníků. Proti oběma těmto opatřením podali st-lé námitky v podstatě proto, že za vylosovaného příslušníka strany soc.-dem. Hynka Z., za nějž byl touto stranou kandidován st-1 Dr. Bohdan K., byl zvolen příslušník strany živnostenské Václav M., dále že tento jako čelný představitel Živn. záložny v L. není ve smyslu § 6 bodu 3 stanov spořitelny volitelným a konečně že určení pořadí náhradníků bez ohledu na — Č. 8790 —
jejich politickou příslušnost je nesprávné. Nař. rozhodnutím odmítlo min. vnitra námitky tyto jako nepřípustné, prohlásivši zároveň, že ani z moci úřední neshledává podnětu, aby učinilo ve věci nějaké opatření.
Stížnost uplatňuje po stránce formální tyto námitky:
1. Názor žal. úřadu, že právo dozorčí nad spořitelnami vykonává státní správa z úřední moci a v zájmu veřejném a že třetím osobám nepřísluší právní nárok na to, aby této dozorčí moci použila, není správný, neboť provádí-li se volba členů spořitelního výboru, nedošlo-li k dohodě, jak výslovně předpisuje § 6 stanov spořitelních, analogicky podle § 64 ob. řádu vol. a je-li podle tohoto ustanovení každý volič oprávněn podávati reklamace proti všem volebním úkonům, jest na snadě, že i v případě takového dosahu, jako je zde, nelze st-le o toto dobré právo zkrátiti. 2. Dozorčí orgány měly zakročiti z moci úřední, ježto k dohodě mezi volebními skupinami nedošlo a doplňovací volba byla prováděna pouhou majoritou a nikoliv jednotlivými volebními skupinami, čímž porušeny stanovy i jasné znění zákona. 3. Nař. rozhodnutí je nezákonné a zmatečné, když odvolání st-lů odmítá jako nepřípustné, zároveň však pouští se do merita věci a odvolání v jednom bodě, t. j. ve příčině stanovení pořadí náhradníků, dokonce vyhovuje.
Než všecky tyto námitky jsou bezdůvodné.
Zákon ze 14. dubna 1920 č. 302 Sb. o právních poměrech spořitelen neorganisoval — jak nss již v četných svých nál. (na př. Boh. A 3796/24, 5645/26, 6236/27, 7410/28) vyslovil — námitkového řízení pro volby spořitelního výboru. Jediná sankce, o kterou se zákonodárce postaral, aby plnění zákona, prováděcího nařízení k němu a stanov spořitelních bylo zabezpečeno, jest dozor státní správy, vyhražený jí v § 18 cit. zákona. Ze spořitelního zákona nemohou tedy st-lé svoji legitimaci k podání námitek proti volbě spořitelního výboru dovozovati. Oprávnění takového nedává jim však ani § 6 stanov spořitelních, jak mylně se domnívají a to — nehledě k tomu, zda by oprávnění takové stanovami spořitelními vůbec mohlo býti založeno, kteroužto otázkou se nemusil nss v daném případě zabývati — již proto ne, že podle tohoto předpisu má se při volbách členů spořitelního výboru, nedojde-li mezi volebními skupinami k dohodě, použiti analogicky pouze § 64 ob. řádu vol., který jedná o způsobu volby v obcích, v nichž voleno bylo obecní zastupitelstvo podle zásady poměrného zastoupení, tedy jen o tom, kdo volbu provádí, nikoli však o tom, kdo je oprávněn podávati proti volbám do obecního zastupitelstva námitky, o čemž obsažen jest předpis jinde, totiž v § 54 ob. řádu vol. Ostatně i podle tohoto §u může podati námitky proti volbě obecního zastupitelstva toliko volič v obci oprávněný, kterým jest podle ustálené judikatury (srv. na př. Boh. A 480/1920 a j.) jen osoba fysická, takže i podle ob. řádu volebního jsou politické strany resp. vol. skupiny vyloučeny z práva podávati proti volbě obecního zastupitelstva námitky.
Namítá-li stížnost dále, že dozorčí orgány měly zakročiti z moci úřední, dlužno na to odpověděti, že na výkon moci dozorčí, propůjčené úřadu na ochranu zájmů veřejných, nepřísluší nikomu subj. právní nárok. Nevyhoví-li tudíž úřad návrhu strany na použití práva dozorčího, není žádné subj. právo strany porušeno a pro úkol nss-u, chrániti jedině porušená práva stran, chybí tu jedna z podstatných podmínek. Rovněž nelze dáti za pravdu stížnosti, tvrdí-li, že jest nezákonné a zmatečné, když žal. úřad na jedné straně odvolání st-lů odmítá jako nepřípustné a na druhé straně zároveň se pouští do merita věci, neboť leží právě v podstatě dozorčí moci úřední, že úřad při jejím výkonu není vázán — jako jest tomu v řádném řízení instančním — na zakročení stran, nýbrž že může jednati i bez jakéhokoli podnětu zvenčí, z vlastní moci úřední.
Pokud konečně stížnost dovozuje obšírně, že nař. rozhodnutí jest i meritorně nezákonné, nemohl se nss námitkami těmi věcně zabývati, poněvadž i po této stránce jest nař. rozhodnutí celým obsahem svým odmítnutím a odepřením výkonu moci dozorčí, na který, jak řečeno, st-lům subj. právní nárok nepřísluší.

Citace:

č. 8790. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 305-307.