Č. 8804.

Občanství státní: Předpokladem pro to, aby spor o státní příslušnost pensisty mohl býti předložen podle čl. 5 římské konvence č. 194/26 Sb. rozhodčímu soudu, ustanovenému podle čl. 21 smlouvy Brněnské, je, že státní příslušnost pensistova nebyla zúčastněnými státy uznána.
(Nález ze dne 10. října 1930 č. 4507.)
Věc: Marie F. ve Z. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že se mu nevidí vyhověti žádosti st-lky, aby spisy, týkající se jejího státního občanství, byly podle čl. 5 římské konvence č. 194/26 předloženy rozhodčímu soudu, ustanovenému dle čl. 21 smlouvy Brněnské, poněvadž projednání věci před mezinárodním orgánem podle uvedeného článku vyžaduje, aby věc byla sporná mezi oběma státy, tedy aby byla v jednotlivých státech vyřešena podle norem v tom kterém státě platných (čl. 8 smlouvy), a poněvadž věc státního občanství st-lčina nebyla dosud vyřešena pořadem instancí.
Sděluje toto své rozhodnutí zemskému úřadu v Brně za účelem vyrozumění st-lky, připomenul žal. úřad k informaci zem. úřadu, že bylo podání st-lky tak dalece vyhověno, že jí byla výnosem mno z 24. května 1928 uvolněna výplata zaopatřovacích požitků a to ode dne dřívějšího zastavení až do dalšího rozhodnutí, a že min. vnitra nemá ve smyslu svého výn. z 10 dubna 1928 námitek proti udělení státního občanství st-lce.
Stížnost namítá, že je rozhodnutí min. vnitra nezákonné, pokud vychází z názoru, že otázka státní příslušnosti st-lky musila býti vyřešena v obou smlouvajících státech rozhodnutím. Nss uznal tuto námitku bezdůvodnou.
Z ustanovení čl. 5 ve spojitosti s čl. 1 pensijní úmluvy, sjednané v Římě dne 6. dubna 1922 — č. 194/26 Sb. — je nepochybné, že spor, jenž se předloží na žádost pensistovu nebo zúčastněného státu rozhodčímu soudu, který bude příslušný pro otázky státní příslušnosti, vzchází jen, nebyla-li státní příslušnost pensistova s hlediska mírové smlouvy St. Germainské uznána zúčastněnými státy. Vysloviti, že se neuznává čsl. státní příslušnost určité osoby s hlediska uvedené mírové smlouvy, může podle norem v Československu platných a nedotčených ani uvedenou mírovou smlouvou ani Brněnskou smlouvou, toliko úřad příslušný vyslovovati se o otázkách státně-občanských, to jest, pokud jde o historické země, zemský úřad ve stolici I. a min. vnitra ve stolici II. a konečné. Výrok takový má povahu rozhodnutí schopného právní moci, poněvadž se týká právního poměru osoby ke státu způsobem, jenž je s to zasáhnouti do subj. práv osoby té. Nějaké omezení, že by jeden stát nemohl rozhodnouti negativně, neuznal-li druhý stát pensistu svým státním příslušníkem, není obsaženo ani v úmluvě č. 194/26, ani v žádné jiné normě, naopak je potřebí, aby rozhodly oba státy, poněvadž jen tím se stane věc státní příslušnosti pensistovy spornou mezi státy.
Pokud tedy o státním občanství pensistově nerozhodly příslušné úřady, nevzešel spor ve smyslu čl. 5 úmluvy č. 194/26. Vyslovil-li tudíž žal. úřad názor, že projednání věci před mezinárodním orgánem podle uvedeného článku vyžaduje, aby věc byla sporná mezi oběma státy, tedy aby byla v jednotlivých státech vyřešena podle norem v tom kterém státě platných, nelze názor ten shledati v rozporu se zákonem.
Nutno pak zkoumati, došlo-li v konkrétním případě k takovému judikátnímu výroku zdejších příslušných úřadů. Stížnost spatřuje výrok takový v prohlášeních mno stran vyplácení pense st-lce a v projevu min. vnitra, že nemá námitek proti udělení státního občanství. Co se týče prohlášení mno, nejde o judikátní výrok, týkající se státního občanství st-lčina již proto, že toto min. není kompetentní rozhodovati judikátně o otázkách státního občanství. Pokud jde o výrok min. vnitra, nelze ze slov, že není námitek proti udělení státního občanství st-lce, dovozovati, že žal. úřad chtěl a rozhodl judikátně o tom, zda se st-lka stala čsl. státní občankou s hlediska uvedené mírové smlouvy, třebas snad min. vnitra, činíc ono sdělení zem. úřadu, vycházelo z názoru, že st-lka není čsl. státní občankou. Za tohoto stavu věci mohl žal. úřad vycházeti z toho, že nebyla věc státního občanství st-lčina dosud vyřešena.
Pokud stížnost namítá, že žal. úřad měl rozhodnouti o tom, stala-li se st-lka čsl. státní občankou s hlediska uvedené mírové smlouvy, je námitka ta bezdůvodná již proto, že min. vnitra, nejsouc příslušno rozhodovati v první stolici, s účinkem ani rozhodnouti nemohlo, a že není zákonného ustanovení a nejde ani ze všeobecných zásad řízení správního, že by bylo bývalo min. vnitra povinno postoupiti věc zem. úřadu, aby dříve rozhodl v první stolici. Naopak bylo věcí st-lky, chtěla-li došiti uznání čsl. státního občanství s hlediska uvedené mírové smlouvy, a pro případ, že by jí toto státní občanství nebylo uznáno, předložení věci mezistátnímu rozhodčímu soudu, aby se obrátila sama na příslušný úřad I. stolice a provedla věc pořadem stolic čsl. úřadů.

Citace:

č. 8804. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 340-341.