— Č. 8699 —
Č. 8699.
Zaměstnanci veřejní: Dobu od složení poslední zkoušky do promoce nelze považovati za studium po rozumu ustanovení § 144, odst. 2, bodu 1, lit. b) plat. zákona o výchovném.
(Nález ze dne 20. června 1930 č. 10666.)
Věc: Dr. František D. v T. proti oddělení ministerstva vnitra v Bratislavě o výchovné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Napadeným rozhodnutím odepřel žal. úřad st-li přiznati výchovné na měsíc únor 1927, poněvadž syn, na něhož výchovné uplatňuje, složil poslední zkoušku 17. ledna 1927. Že promoce byla provedena až 5. února 1927, na věci nic nemění, neboť dle nař. min. škol. č. 81152/24 končí studijní doba složením státních resp. rigorosních zkoušek, a nemožno povoliti, aby výchovné přiznáno bylo až do konce toho měsíce, v kterém syn byl promován, jestliže promoce byla v pozdějším měsíci než předepsaná poslední zkouška.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto výnosu, uvážil nss toto:
Žal. úřad neuvádí sice v napadeném rozhodnutí zákonného ustanovení, na jehož základě rozhodoval o vzneseném nároku st-lově, leč z obsahu tohoto rozhodnutí v souvislosti s řízením je předcházejícím vysvítá, že opřel svůj výrok o ustanovení § 144 zák. č. 103/26, což i st-li bylo známo, neboť výnosem min. pro Slov. z 10. prosince 1926 byl st-I vyzván s poukazem na ustanovení § 144 zák. č. 103/26, aby bezodkladně předložil doklad o studiu s řádným prospěchem, zakládající nárok na další ponechání výchovného na syna Františka. Této výzvě st-1 vyhověl a také s hlediska cit. předpisu svůj domnělý nárok posuzuje.
Podle § 144, 2. odst., bodu 1, lit. b) cit. zák. přísluší na děti starší 18 roků výchovné jen, studují-li na veřejném, nebo právem veřejnosti nadaném učilišti, až do dokončeného studia, nejdéle však do dokonaného 24. roku věku při studiu na vysokých školách, avšak jen studují-li s řádným prospěchem. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že nárok na výchovné je jen po čas studia konaného s řádným prospěchem, a že nárok zaniká, jakmile je studium dokončeno.
Žal. úřad vychází ze skutkové podstaty, že syn st-lův složil poslední právnickou zkoušku již dne 17. ledna 1927 a z toho vyvozuje, že st-1 nemá nároku na výchovné na něj za měsíc únor 1927. Tato skutková podstata není mezi stranami sporná, stížnost však přes to tvrdí, že nárok na sporné výchovné je, a to z toho důvodu, že syn František byl promovován za doktora práv teprve dne 6. února 1927, neboť promoce, jsouc formálním ukončením studií právnických, patří prý k řádnému skončení těchto studií. Jeť prý intencí zákona, aby náklad studijní byl částečně honorován. Na sporu je tudíž toliko otázka, lze-li dobu od složení poslední právnické zkoušky do promoce považovati za studium po rozumu § 144, odst. 2, bodu 1 lit. b), či nikoli.
Min. nař. z 15. dubna 1872 č. 57 ř. z., jímž se vydávají ustanovení, jak lze nabýti doktorátu na fakultách světských, stanoví v rigorosním řádu fakulty věd právních a státních v § 1, že, aby kdo dojiti mohl doktorství práv, je potřebí, by podnikl tři přísné zkoušky (rigorosa), k jichž připuštění se vyžaduje absolutoria. Složením těchto přísných zkoušek je studium dokončeno, a promoce (§ 17—19) je toliko formelním aktem samostatným, který ke studiu již nepatří, naopak předpokládá, že studium složením předepsaných rigoros bylo již dokončeno. Přiznává-li tedy § 144 plat. zák. výchovné jen na dobu studia, je patrno, že doba od dokončení studia složením poslední zkoušky až do promoce nemůže pro výchovné přicházeti již v úvahu. Na tom nemůže nic měniti ani intence zákona, hraditi částečně studijní náklad, jak stížnost míní, neboť k intenci zákona lze hleděti pouze v jeho mezích, nikoli však proti jasnému znění zákona. Není-li však nárok st-lův odůvodněn již podle plat. zákona, pak netřeba se zabývati námitkou stížnosti týkající se nařízení min. škol. č. 81152/24, o němž v nař. rozhodnutí je řeč.