— Č. 8704 —
825
Č. 8704.
Učitelstvo: Má učitel veřejné školy národní nárok na náhradu cestovních výloh za cestu vykonanou za účelem složení zkoušky způsobilosti ze svého působiště do sídla zkušební komise?
(Nález ze dne 26. června 1930 č. 10625.)
Věc: Josef L. v J. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o cestovní výlohy.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-1, učitel-čekatel v I., složil v listopadu 1927 zkoušku učitelské způsobilosti před komisí v Brně; podáním z 3. prosince 1927 zažádal s poukazem na § 10 par. zák., § 41 zák. č. 104/26 a na výnos min. škol. ze 14. června 1922 č. 2140 pres. Věstník č. 7/1922 za náhradu čestného a diet za cestu z J. do B. a zpět a za dny cesty a pobytu mimo služební místo.
Zšr mor. rozhodnutím z 29. prosince 1927 žádosti nevyhověla, poněvadž podle zmíněného výnosu min. škol. ze 14. června 1922 má býti poskytnuto odškodné ve výnose tom blíže uvedené oněm státním zaměstnancům, kteří podle předpisů platných pro jejich služební odvětví jsou povinni podrobiti se odborné zkoušce, avšak zkouška učitelské způsobilosti není ani zkouškou povinnou ani zkouškou odbornou, jak o tom svědčí obsah čl. 2 nař. býv. min. vyuč. z 31. července 1886 č. 6033, neboť nehledě ke způsobu této zkoušky má kandidát volný výběr — Č. 8704 —
zkušebních komisí, nemá stanovený termín, do kdy musí se zkoušce podrobiti atd. Ostatně je ve výn. min. škol. z 11. dubna 1923 č. 3579 pres. výslovně uvedeno, že usnesení min. rady ze 6. dubna 1922 se netýká zkoušek učitelů škol národních.
Z tohoto rozhodnutí podal st-1 odvolání, které bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako zákonem neodůvodněné vzhledem k tomu, že z ustanovení § 10 odst. 2 zák. č. 274/19 v souvislosti s usnesením min. rady ze 6. dubna 1922 (srov. výnos min. škol. ze 14. června 1922 č. 2140 pres.) nelze sporný nárok na náhradu cestovních výloh dovoditi, ježto podle cit. ustanovení se nárok učitelů veř. škol národních na diety a cestovné řídí předpisy platnými pro státní úředníky, jde-li o služ. výkony mimo úřední působiště, konání zkoušky způsobilosti však nelze zahrnouti pod pojem služ. výkonu mimo úřední působiště, jenž předpokládá úřední disposici s učitelskou osobou, a není tudíž dán předpoklad, která má cit. § 10 odst. 2 na zřeteli.
Proti tomu směřuje stížnost, o níž nss takto uvážil:
Podle § 10 odst. 2 par. zák. č. 274/19 řídí se »nárok učitelů na pravidelné diety, na cestovné a náhradní /substituční) poplatky při služebním výkonu mimo vlastní působiště předpisy vydanými o tom pro státní úředníky.« Podle čl. II. odst. 1 téhož par. zák. »přiznávají se učitelům v mezích tohoto zákona služební příjmy rovné oněm, které náležejí státním úředníkům . . . .« a »rozumějí se tu služebními příjmy veškeré platy a požitky služební, mimořádná nadlepšení k nim a výhody, které příslušejí státním úředníkům .. ..«. Konečně stanovil čl. IV. téhož zák., že »stanou-li se za účinnosti tohoto zákona změny zákonů a nařízení v něm uvedených, nebo budou-li nově upravovány služební požitky nebo nároky na ně státním úředníkům , vztahuje se každá změna také na učitele . . . .«
Předpisy par. zákona pozbyly sice podle § 46 zák. č. 104/26 platnosti dnem 1. ledna 1926, poněvadž však vl. nař. »o náhradě služebních výloh« slibované §em 27 zák. č. 104/26, do vydání nař. rozhodnutí a ani dosud nevyšlo, platí o »nároku na náhradu služebních výloh, zejména na náhradu při úředních výkonech mimo úřad (úředních cestách, komisích, substitucích, dočasném přidělení a pod.), jakož i při cestách, za něž se poskytují náhrady podle obdoby předpisů platných pro úřední cesty, náhradu při přeložení, stěhování — jakož i veškeré otázky s tím související« (§ 27) podle § 41 zák. č. 104/26 »dosavadní předpisy o předmětech, jež mají býti upraveny« tímto nařízením. Sporný případ nutno tedy ještě posouditi podle cit. předpisů paritního zákona, jak také učinil žal. úřad.
Podle výn. min. škol. ze 14. června 1922 č. 2140 pres., Věstník ročník IV. č. 106 povolila vláda dne 6. dubna 1922, »aby státním zaměstnancům, kteří podle předpisů, platných pro jejich služební odvětví, jsou povinni podrobiti se odborné zkoušce, tudíž zkoušku poprvé podstupují a musí se k ní odebrati do místa, jsoucího mimo jejich úřední místo, bylo poskytováno odškodné,« totiž náhrada jízdného a dieta podle bližších předpisů ve výnose uvedených. — Č. 8704 —
827
Na sporu je otázka, zda předpis tento platí také pro učietlstvo národních škol, a to zejména stran cest podniknutých ke složení zkoušky učitelské způsobilosti.
Uvedený výnos, resp. uvedené usnesení min. rady mluví sice jen o státních zaměstnancích, nikoliv také o učitelích; tím však není ještě upotřebitelnost ustanovení onoho výnosu také na učitele veř. škol národních vyloučena, jestliže věc tímto výnosem upravovaná spadá pod ustanovení shora cit. norem par. zákona, o čemž bude jednáno doleji. Stejně nemohl by platnost uvedeného výnosu pro učitelstvo škol národních — jestliže a pokud na ně platí podle zákona (§ 10 par. zák.) — vyloučiti pouhý výnos min. škol. z 11. dubna 1923 č. 3579 pres., Věstník ročník V č. 63, kde min. toliko »připomíná, že se usnesení min. rady ze 6. dubna 1922 netýká zkoušek učitelů, resp. profesorů, zatímních profesorů, suplujících profesorů na školách národních, středních, obchodních, průmyslových a odborných«, poněvadž by pouhý výnos jednotlivého min. nemohl vyloučiti po právu důsledek plynoucí ze zákona.
Uvedené usnesení min. rady přiznává státním zaměstnancům za určitých předpokladů náhradu cestovních nákladů u příležitosti cesty, konané »do místa jsoucího mimo jejich úřední místo« ke složení odborné zkoušky, kterou jsou podle předpisů platných pro jejich služební odvětví povinni složiti. Ono usnesení samo činí tedy z cesty ke zkoušce za určitých předpokladů, o nichž bude ještě řeč, »cestu, za níž se poskytují náhrady podle obdoby předpisů platných pro úřední cesty« (srov. § 147 zák. č. 103/26, resp. § 27 zák. č. 104/26) a posuzuje tudíž vykonání zkoušky uvedeného druhu jako »služební výkon« a to »mimo vlastní působiště (srov. § 58 odst. 2 služ. pragm. úř. z roku 1914); neboť kdyby uvedené usnesení nevycházelo z tohoto nazírání, resp. kdyby vykonání odborné zkoušky pokládalo za pouhé nabytí odborné způsobilosti, ležící jedině v zájmu kandidáta, a cestu ke zkoušce toliko za soukromý interes kandidátův, nebylo by lze nalézti zákonný podklad, na jehož základě by bylo bývalo lze, přiznati uvedenou výhodu státním zaměstnancům.
Avšak je-li tomu tak, spadá cesta k povinné odborné zkoušce ve smyslu cit. usnesení min. rady zásadně pod pojem cest ve smyslu § 27 učit. zák., resp. pod pojem »služebního výkonu mimo vlastní působiště« ve smyslu § 10 odst. 2 zák. č. 274/19, a zbývá už jenom zkoumati, zda »zkouška učitelské způsobilosti« při učitelích škol národních je odbornou zkouškou, kterou složiti jsou učitelé podle předpisů pro ně platných povinni. Po této stránce uvážil nss toto:
Podle § 38 odst. 2 zák. o školách národních ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. ve znění zák. z 2. května 1883 č. 53 ř. z., »má-li kdo defnitivně býti ustanoven za .... učitele na školách obecných, vykaž se vysvědčením způsobilosti učitelské pro školy obecné, kteréhož lze nabýti zkouškou způsobilosti učitelské po vykonané ke spokojenosti nejméně dvouleté praktické službě školní «. Stejně požaduje § 38 odst. 3 téhož zák. zvláštní další zkoušku způsobilosti pro definitivní ustanovení na školách měšťanských. Podle § 40 téhož zák. nutno zkoušku tu dokonce v určitých případech složiti opětně a znovu. — Č. 8704 —
828
Uvedené předpisy jsou obsaženy v oddíle III. cit. zák., pojednávajícím o vzdělání učitelů a o uspůsobení k učitelství, a má předpisy těmi býti zaručena kvalifikace učitelů pro výkon učitelského úřadu. Je tedy zkouška způsobilosti pro každého, kdo se chce státi definitivním učitelem, zkouškou jednak odbornou, jednak také ze zákona povinnou; zákonem je také upravena doba, kdy zkouška má býti složena, a to jednak cit. předpisem § 38 odst. 1 zák. škol. z r. 1869 co do nejdřívějšího termínu, jednak však také článkem II § 2 zák. č. 306/20 ve spojení s článkem V § 2 zák. č. 541/19 a článkem III zák. č. 251/22 co do termínu konečného. Nelze tudíž tvrditi, že složení zkoušky způsobilosti vůbec a doba jejího složení je ponecháno kandidátu, poněvadž ovšem je samozřejmo, že každý, kdo se věnuje stavu učitelskému, chce dosíci definitivního ustanovení a to pokud možno ve lhůtách zákonem upravených.
Je ovšem pravda, že zákony č. 306/20 a 251/22 od 1. ledna 1926 většinou již neplatí, avšak i nový zákon č. 104/26 uznává zkoušku způsobilosti a připíná k jejímu složení důležité důsledky pro právní postavení učitele vůbec a po stránce platové zvláště (srov. § 4 odst. 1, § 3 odst. 3 a pod.).
Podrobné předpisy o zkouškách způsobilosti vydané min. nař. z 31. července 1886, Věstník min. vyuč. č. 52, ponechávají sice do jisté míry kandidátu volbu komise, před kterou chce zkoušku odbýti (čl. 2. cit. nař.); tím však nepozbývá zkouška ta povahu zkoušky povinné a mohla by volba místa zkoušky míti význam snad jedině pro posouzení výše náhrady podle cit. usnesení min. rady. Nelze tedy shledati správnou argumentaci zšr-y, že zkouška způsobilosti není ani odbornou ani povinnou zkouškou.
Avšak výstižnou není ani argumentace nař. rozhodnutí samotného, které má za to, že složení zkoušky učitelské způsobilosti nemá povahu služebního výkonu mimo úřední místo, a které tu postrádá »úřední disposici s učitelem«; neboť ani při t. zv. odborných zkouškách státních zaměstnanců nebývá kandidátu dán přímý služební příkaz ke složení zkoušky, nýbrž přihlašuje se kandidát sám ke zkoušce, resp. žádá on sám za připuštění ke zkoušce, a nesložení zkoušky včas má pro úředníka podobné nepříznivé důsledky co do právního postavení a hlavně také co do platových poměrů jako tomu jest podle shora uvedených předpisů při zkouškách učitelské způsobilosti.
Staví-li však uvedené usnesení min. rady, jak rozvedeno již shora, cestu vykonanou za účelem složení praktické zkoušky při státních úřednících co do náhrady cestovních výloh na roven služební cestě vykonané z úředního příkazu, pak nelze vzhledem k předpisům čl. II a IV a § 10 odst. 2 par. zák., resp. § 41 zák. č. 104/26 posuzovati nepříznivěji ani cesty učitelů ke zkoušce způsobilosti.
Za daného stavu shledal tudíž nss, že předpisy usnesení min. rady ze 6. dubna 1922 platí v zásadě také o cestách učitelů, vykonávajících ovšem službu školní, ke zkoušce způsobilosti, a je opačný názor žal. úřadu v rozporu se zákonem.