—Č. 8725 —
Č. 8725.
Samospráva obecní: Obecní starosta nemá podle § 25, odst. 2 obec. zříz. česk. právního nároku na přiznání odměny; má však nárok na vyplácení odměny, přiznané mu usnesením obecního zastupitelstva v rozsahu a za modalit, jak obecní zastupitelstvo stanovilo.
(Nález ze dne 8. září 1930 č. 20277/28.)
Věc: Max K. v Ch. proti zemskému správnímu výboru v Praze o starostenskou odměnu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městské zastupitelstvo v Ch. učinilo ve schůzi z 22. června 1927 tato usnesení: 1. V případě, že starosta obce nebude s to funkce své půl roku zastávati a bude-li proto třeba, aby tyto jeho funkce byly vykonávány jeho náměstkem, buďtež jeho funkční požitky uplynutím tohoto pololetí zastaveny a dále běžící funkční požitky buďtež vypláceny jeho náměstku, ve kterémžto případě nastupuje 2. náměstek starostův v práva a požitky 1. náměstka starostova. 2. Poněvadž starostovi K. je již od prosince 1925 následkem nemoci výkon úřadu trvale znemožňován a jeho úřední činnost je od té doby obstarávána jeho náměstkem, zastavují se funkční požitky starosty K. dnem 30. června 1927 a mají se tyto funkční požitky počínajíc dnem 1. července 1927 vypláceti náměstku starosty.
Odvolání, jež st-1 z usnesení tohoto podal, bylo v cestě instanční, posléze nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Není o tom sporu, že úplata, jejíž další vyplácení se stalo v daném případě sporným a jež jest označována jako funkční přídavek, byla st-li obecním zastupitelstvem povolena jako »starostenská odměna« ve smyslu § 25 odst. 2 obec. zříz. čes., a není také sporu o tom, že st-1 po 1 y2 roku před zastavením další výplaty byl tak nemocen, že svůj úřad starosty vůbec nemohl zastávati. Na sporu jest jen otázka, bylo-li obecní zastupitelstvo oprávněno odepříti st-li další vyplácení této odměny od uvedeného termínu či nikoli. —Č. 8725 —
911
Jak ze znění § 25 odst. 2 cit. zák. vyplývá, nemá starosta na přiznání odměny ex lege právního nároku. Z toho ovšem neplyne, že by na vyplácení této odměny, byla-li mu obecním zastupitelstvem přiznána, vůbec nároku neměl. Naopak z usnesení takového může pro starostu zásadně vzejíti právní nárok na vyplácení přiznané odměny, ovšem jen v tom rozsahu — co do času i co do výše — a jen za oněch modalit, jak obecní zastupitelstvo stanovilo. Tvoří tedy usnesení obecního zastupitelstva výhradný právní zdroj starostova nároku na vyplácení odměny.
V daném případě žal. úřad — třebas to nevyjádřil s náležitou přesností — dovozuje, že st-1 z usnesení, kterým mu starostenská odměna byla přiznána, nenabyl nároku na to, aby mu odměna ta byla vyplácena i za dobu, po kterou trvale nevykonává, resp. vykonávati nemůže svoje funkce starostenské.
St-li jest ovšem dáti za pravdu, pokud proti tomu uplatňuje, že bylo povinností žal. úřadu, aby zjistil přesný obsah onoho usnesení obecního zastupitelstva, jímž starostenská odměna byla mu přiznána, a že tedy nař. rozhodnutí, jež se obsahem tohoto usnesení vůbec neobírá, trpí vadou řízení. Leč nss nemohl vadu tu uznati za tak podstatnou, aby proto musil nař. rozhodnutí rušiti. St-1 totiž sám jak ve svých odvoláních tak i ve stížnosti reprodukuje obsah onoho usnesení v ten smysl, že mu starostenská odměna byla přiznána na dobu jeho funkce jako starosty města. I kdyby řečené usnesení mělo přesně týž obsah, který st-1 uvádí , nevyplývalo by z něho, že st-li má býti odměna vyplácena po celou dobu trvání jeho mandátu jako starosty města bez ohledu na to, zda funkci s mandátem tím spojenou skutečně trvale vykonává či nic. Právě proto, že není bližšího ustanovení v příčině doby, po kterou st-1 snad funkci svého mandátu nebude trvale vykonávati, sluší výraz »po dobu funkce« jeho jako starosty obce vykládati v souladu s ustanovením § 25 odst. 2 ob. zříz., podle kterého lze starostenskou odměnu přiznati toliko za ona časová období, v nichž starosta svoje funkce skutečně (efektivně) trvale vykonává. St-li se tedy nejen nepodařilo dokázati nezákonnost stanoviska žal. úřadu, nýbrž obsah usnesení obecního zastupitelstva ve stížnosti reprodukovaný, je-li správně vykládán, stanovisko ono naopak ještě podporuje.
Za tohoto stavu nelze však v usnesení obecního zastupitelstva z 22. června 1927, pokud jím bylo všeobecně vysloveno, že na příště má starostovi, který nebude s to funkce své trvale zastávati, býti vyplácení odměny po půl roce zastaveno, nalézti porušení práv st-lových, neboť byla-li obec podle hořejších vývodů oprávněna zastaviti st-li další výplatu starostenské odměny již tím okamžikem, kdy u něho nastala trvalá nemožnost vykonávati starostenské funkce, pak nemohla st-le zkrátiti, jestliže obecní zastupitelstvo se pro budoucnost usneslo na postupu, který je pro starostu příznivější.
Totéž platí také o druhém usnesení obecního zastupitelstva z téhož dne, kterým byla st-li zastavena další výplata starostenské odměny. Neboť je nepopřeno, že st-1 již po 1 /2 roku nebyl s to, aby svoje starostenské funkce vykonával. Toto usnesení není však v rozporu ani s oním prvním všeobecným usnesením z téhož dne; neboť prohlásilo-li obecní zastupitelstvo tímto usnesením všeobecnou zásadu, že na příště zastaví výplatu starostenské odměny starostovi, pak jednalo v naprostém souhlasu s tímto usnesením, jestliže současně st-li výplatu starostenské odměny zastavilo, kdyžtě st-1 nesporně nebyl již po 1½roku s to, aby funkce svoje vykonával.
Citace:
č. 8725. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 162-164.