— Č. 8686 —
789
Č. 8686.
Samospráva obecní. — Zaměstnanci veřejní:
Smluvní úředníci hlav. města Prahy, ustanovení radou městskou anebo zastupitelstvem, nemohou býti po rozumu § 5:1 ob. řádu vol. do městské rady voleni, nebyla-li při ustanovení jich platnost disciplinárního předpisu § 41 služební pragmatiky pro úředníky hlav. města Prahy z 20. prosince 1905 výslovně vyloučena.
(Nález ze dne 16. června 1930 č. 13594/28.)
Věc: Božena K. v P. proti zemské správě politické v Praze o člent ství v městské radě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve schůzi ústředního zastupitelstva hlav. města Prahy, konané dne 23. listopadu 1927, byla st-lka zvolena za člena měst. rady. K námitkám Otty F. zrušila zsp v Praze nař. rozhodnutím volbu tu.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Mezi stranami není sporu o tom, že st-lka byla na základě usnesení užší správní komise hl. rh. Prahy z 5. ledna 1923 přijata za sociální pracovnici úřadu pro péči o mládež a to jako smluvní úřednice se smluvním — Č. 8686 —
platem 1200 Kč měsíčně, bez nároku na definitivu a plat zaopatřovací se čtvrtletní oběma stranám volnou výpovědí. Jedná se jen o to, zda st-lka jako taková spadá pod ustanovení § 5.1 ob. řádu vol., podle něhož zaměstnanci obecní, nad nimiž přísluší obecnímu zastupitelstvu neb obecní radě moc disciplinární, nemohou býti zvoleni za starostu, náměstka nebo člena obecní rady.
Žal. úřad zodpověděl otázku tu kladně, opíraje se o § 41 služ. pragmatiky pro úředníky a služebníky hl. m. Prahy, vydané usnesením sboru obecních starších z 20. prosince 1905, ve kterém se stanoví, že pořádková a disc. provinění úředníků, kteří jsou radou městskou anebo sborem obecních starších při obcj pražské a podnicích obecních ustanoveni prozatímně anebo smlouvou na dobu určitou nebo neurčitou anebo na výpověď, se trestají, ač nepoužije-li obec svého práva na výpověď a nejsou-li pro úředníky ty vydána jiná pravidla služební nebo disciplinární, analogicky dle pravidel platných pro úředníky trvale ustanovené.
Stížnost naproti tomu hájí stanovisko, že pod § 5.1 ob. řádu vol. mohou,býti zařazeni jen ti obecní zaměstnanci, kteří jsou ustanoveni trvale, t. j. takoví, jejichž služ. poměr může býti zrušen jen po provedení řízení disc., nikoli však oni, kdož jsou v pouhém poměru smluvním a mohou býti z obecních služeb propuštěni na základě pouhé výpovědi.
Pro tento názor neposkytuje však zákon Opory; neboť v § 5.1 ob. ř. vol. se nerozeznává, zda zaměstnanec jest ustanoven trvale či nikoli, nýbrž jako jediné kriterium pro posouzení volitelnosti, resp. nevolitelnosti obecních zaměstnanců označuje se tu toliko, přísluší-li nad nimi obecnímu zastupitelstvu neb obecní radě moc disciplinární. V dalším svém obsahu namítá stížnost jednak, že v případě § 41 služ. pragmatiky pro úředníky hl. m. Prahy, o který žal. úřad svůj výrok opřel, nejde o disc. řízení v pravém slova smyslu a jednak, že předpis ten se na st-lku nevztahuje, poněvadž se mu smluvně nepodrobila.
Uvažuje o těchto námitkách, musil si nss především ujasniti otázku, jak je to vůbec s výkonem disc. moci nad smluvními úředníky hl. m. Prahy a dále, jakou právní povahu má sporné zde ustanovení služební pragmatiky.
Není positivní zákonné normy, ze které bylo by lze odvoditi disc. moc obce nad jejími smluvními zaměstnanci. Poněvadž však na druhé straně není také normy, která by disc. moc obce nad zaměstnanci, kteří jsou k ní toliko v soukromoprávním poměru služebním, vylučovala, dlužno zásadně připustiti, že i tito mohou disc. moci obce podléhati. Z toho pak, že při soukromoprávním poměru služebním jde o poměr obligační, v němž obě smluvní strany stojí vedle sebe jako činitelé právně koordinovaní, plyne důsledek, že disc. moc obce nad smluvním zaměstnacem nemůže býti založena jednostranným aktem obce jako zaměstnavatelky, nýbrž pouze srovnalou vůlí obou smluvních stran, která ovšem může býti projevena nejen výslovně, ale i mlčky (§ 863 ob. z. obč.).
Podle toho služ. pragmatika, vydaná sborem obecních starších pro úředníky hl. m. Prahy, není pro smluvní úředníky obecní závazná sama sebou, nýbrž jen tehdy a potud, pokud se jí podrobili. V tom právě tkví fundamentální rozdíl mezi smluvními a t. zv. pragmatikálními úředníky, kteřížto poslední jsou služebními a disc. předpisy pragmatiky vázáni bez ohledu na to, chtějí-li či nic, již mocí svého veřejného poměru služebního.
Z řečeného plyne, že o disc. podřízenosti st-lky na straně jedné a o disc. moci obce vůči ní na straně druhé bylo by možno mluviti jen tehdy, lze-li podle okolností případu míti za to, že se st-lka pragmatice buď v celku anebo aspoň jejímu § 41, jednajícímu o disciplinování měst. úředníků smluvních, podrobila. Stížnost to popírá, leč neprávem. Ze správních spisů je patrno, že přijetí st-lky za smluvní úředníci hl. m. Prahy se stalo k její žádosti. Jestliže pak, ucházejíc se o službu u obce, platnost zvláštních služ. předpisů, platných pro úřednictvo hl. m. Prahy, na svůj služ. poměr nevyloučila — což se v soudní stížnosti netvrdí, — potom dlužno důvodně míti za to, že se předpisům těm a tudíž i disc. moci obce po dobu trvání své služby, třebas ne výslovně, tedy přece aspoň mlčky, podrobila.
Za tohoto stavu věci nepochybil žal. úřad, když zahrnul st-lku do okruhu obecních zaměstnaců, vyloučených po rozumu § 5.1 ob. řádu vol. z volitelnosti do městské rady.