Č. 8917.


Církevní věci: Pouhá existence vodovodu sama o sobě nevylučuje, že »zabezpečení potřebné vody« pro beneficium způsobuje »stálé kromobyčejné výdaje« ve smyslu § 7 lit. e) zák. kongruového č. 176/1898 ř. z.
(Nález ze dne 1. prosince 1930 č. 19027/29.)
Věc: Václav H. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o paušál na zabezpečení potřebné vody.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem ze 14. května 1927 vyslovila zsp v Praze toto:
»Přihlížejíc k zák. č. 122/26 o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných resp. recipovaných, upouští zsp od nové úpravy kongruové přiznávky Václava H., která ostatně pozbyla právní platnosti dne 31. prosince 1925 vydáním svrchu cit. zák., a provádí mezi ním a maticí náboženskou toliko mimofasovní vyrovnání za léta 1915 až 1925 podle předloženého přehledného a podrobného výkazu fasovních příjmů a vydání za uvedenou dobu. Tento výkaz byl zde přezkoušen a opraven tak, že za léta 1923—1925 účtovaný paušál na zaopatření potřebné vody byl škrtnut, poněvadž zřízením vodovodu do děkantsví v roce 1922 byl od roku 1923 zjednán zcela obyčejný stav věci a není zde již podmínek § 7 odst. e) zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z. pro další povolení stálých kromobyčejných výloh, vznikajících zásobováním děkanství vodou. «
Odvolání, v němž st-1 dovozoval nezákonnost škrtnutí paušálu na zabezpečení potřebné vody za léta 1924—1925, zamítlo min. škol. nař. výnosem z důvodu uvedeného v rozhodnutí zsp-é.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad opřel své zamítavé stanovisko o důvody zsp-é a tedy vycházel z názoru, že zřízení vodovodu již samo o sobě vylučuje beneficiáta z výhody § 7 bodu e) cit. zák., a že proto st-1 pozbyl práva na fasovní náhradu výdajů, spojených s opatřováním potřebné vody. Stížnost naproti tomu namítá, že je podle zákona lhostejno, jakým způsobem se voda pro beneficium opatřuje a snaží se dovoditi, že je rozhodnou toliko skutečnost, že opatřování potřebné vody působí beneficiátovi stálé, kromobyčejné výdaje.
Nss uznal stížnost důvodnou.
Zákon z 19. září 1898 č. 176 ř. z., jímž vydána byla ustanovení o dotaci katolického duchovenstva ve správě duchovní, určil v § 3, že o tom, zda a pokud má býti povolen doplněk kongruy z náboženských fondů, rozhodne úřad zemský na základě přiznání, které jest podati cestou ordinariátu. Podle § 7 bodu e) cit. zák. jest vřaditi do přiznání jako výdaje »stálé kromobyčejné výdaje na zabezpečení potřebné vody«. Podle toho závisí započítatelnost »výdajů na zabezpečení potřebné vody« na povaze dotčených výdajů a má beneficiát stihatelný nárok na to, aby byly výdaje spojené se zabezpečením vody započítány do fase jen tehdy, jsou-li stálé, kromobyčejné. Při tom zákon nerozlišuje, jak beneficiát potřebnou vodu si zabezpečuje, a nepřiznává způsobu opatřování potřebné vody v této rrelaci žádného významu. Tento způsob opatřování vody může býti různý (docházení, dovážení, čerpání silou lidskou, zvířecí po př. strojovou), rozhodnou pro započítatelnost do přiznání bude vždy toliko skutečnost výdajů, které ovšem podle okolností případu mohou nastati, nechať způsob zabezpečení potřebné vody jest jakýkoliv. Nevylučuje proto pouhá existence vodovodu sama o sobě, že »zabezpečení potřebné vody« pro beneficium způsobuje »stále kromobyčejné výdaje« ve smyslu § 7 bodu e) zák. č. 176/1898 ř. z. a je opačný názor žal. úřadu právně mylný. Veden tímto nesprávným právním názorem nezkoumal žal. úřad. zdali přes existenci vodovodu tu jsou nebo nejsou kromobyčejné výdaje. I slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Citace:
č. 8917. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 592-593.