Č. 8941.

Četnictvo. — Zaměstnanci veřejní: I. Který úřad je příslušný, rozhodovati o žádosti četnického strážmistra, který byl disciplinárně ze služby propuštěn, o znovupřijetí do služby? — II. Má takovýto četník nárok na odpočivné požitky?
(Nález ze dne 11. prosince 1930 č. 19313.)
Věc: Vladimír N. v H. proti ministerstvu vnitra o znovupřijetí do četnické služby případně poskytnutí výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Usnesením disc. komise zem. četnického velitelství pro Podk. Rus ze 14. listopadu 1924 byl st-1, četnický strážmistr, propuštěn ze sboru četnictva. Podle záznamu ve správních spisech bylo st-lovo odvolání z tohoto usnesení zamítnuto výnosem č. 10.104-13/25. Podáním ze 7. prosince 1927 obrátil se st-1 na min. vnitra uváděje, že ze služby četnické, kterou konal od 4. listopadu 1922 do 3. března 1925, byl po disc. vyšetřování propuštěn pro nepatrný přestupek a žádal proto, aby min. vnitra jeho věc znovu prozkoumalo a po — Č. 8941 —
vykonaném šetření přijalo st-le znovu do četnické služby, nebo mu poukázalo pensi podle služební doby, event. st-le konečně uspokojilo.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra, že st-lově žádosti ze 7. prosince 1927 o znovupřijetí do četnické služby nevyhovuje a že též nevyhovuje jeho žádosti o povolení pense podle služ. doby, poněvadž st-1 byl v důsledku disc. řízení zbaven své hodnosti a tím pozbyl ve smyslu ustanovení 1. odst. lit. a) § 14 zák. č. 153/23 nároku na výslužné podle cit. zák.
Stížnost do tohoto rozhodnutí směřuje proti oběma jeho výrokům. Pokud jde o výrok, jímž žal. úřad odepřel vyhověti st-lově žádosti o znovupřijetí do četnických služeb, namítá stížnost, že o přijetí nebo nepřijetí do služeb četnictva nerozhoduje obyčejně min. vnitra, nýbrž nižší úřady, takže rozhodovalo-li o st-lově žádosti přímo min. vnitra, učinilo tak v souvisloti s předchozím disc. řízením, čímž se pustilo do merita věci a lze proto proti nař. rozhodnutí uplatňovati všechny vad), které se v řízení disc. sběhly a které st-1 jednotlivě vytýká. Současně byla st-li vzata možnost uplatňovati své právo před dvěma nebo třemi instancemi. — — — Tyto výtky stížnosti nejsou důvodný.
Podkladem, na němž bylo vydáno nař. rozhodnutí, byla žádost, jíž se st-1 obrátil na min. vnitra, aby byl znovu přijat do četnické služby, a také žal. úřad rozhodoval jen o této žádosti, aniž jakkoli přezkoumával výrok, jímž byl st-1 ze služby četnické propuštěn. Jest proto jeho výrok vydán bez jakékoliv souvislosti s oním propuštěním a předchozím řízením disc., a nelze proto již z tohoto důvodu uplatňovati proti němu vady, jež se po st-lovu názoru sběhly v onom řízení disc.
Leč tu st-1 vytýká, že nebylo-li rozhodnutí min. vnitra vydáno v souvislosti s předchozím disc. řízením, nemělo býti rozhodováno min. vnitra přímo, nýbrž některým úřadem nižším.
K této výtce jest uvésti, že st-1 nepopírá resortní kompetenci min. vnitra, rozhodovati o přijímání do četnických služeb, naopak v adm. řízení kompetenci tu sám uznal, když se se svou žádostí o znovupřijetí do četnických služeb obrátil na min. vnitra. Jinak ve stížnosti ani neuvádí, který úřad ministerstvu vnitra podřízený byl podle jeho názoru příslušný, aby o jeho žádosti rozhodl, aniž vytýká, že přes to, že se se svou žádostí obrátil na min. vnitra, mělo ji toto min. jinému a kterému úřadu postoupiti. Ale pak nemůže právem dovozovali porušení svých procesních práv z toho, že o jeho žádosti bylo rozhodnuto přímo tímto ministerstvem a nikoli některým úřadem jemu podřízeným.
Pokud jde o výrok, jímž byla zamítnuta st-lova žádost o přiznání pense podle služ. doby, popřel žal. úřad nárok st-lův na výslužné, dovolav se ustanovení § 14 odst. 1 lit. a) zák. č. 153/23, podle něhož četnické osoby v činné službě, které byly v důsledku řízení disciplinárního zbaveny své hodnosti, pozbývají nároku na výslužné podle tohoto zákona.
St-1 namítá, že nárok na pensi nelze mu odpírati s poukazem na § 14 zák. č. 153/23, poněvadž toto zákonné ustanovení zbavuje osoby zde jmenované jen nároku na výslužné podle tohoto zákona, nikoli však nároku na výslužné podle zákonů předcházejících, jež zůstaly zachovány v platnosti ustanovením § 89 cit. zák. č. 153/23, poněvadž tento předmět není upraven předpisy právě citovaného zákona. — St-1 se mýlí.
Zákon ze 4. července 1923 č. 153 Sb. upravuje některé služební poměry četnictva a některé četnické požitky, zejména požitky odpočivné a zaopatřovací a obsahuje v tomto posléze uvedeném směru ustanovení o tom, v čem pozůstávají odpočivné požitky četnických osob a za jakých předpokladů a ve které výměře četnickým osobám příslušejí. Jest jasno, že pro osoby četnické, které byly v činné službě četnické v době, kdy uvedený zákon č. 153/23 nabyl účinnosti, pozbyly dnem účinnosti tohoto zákona platnosti veškeré předpisy zákonů dřívějších, pokud upravovaly otázky, jímž se dostalo nové úpravy v zák. č. 153/23 a že v těchto hranicích tyto starší předpisy pro osoby ty žádných nároků zakládati nemohly. Mohl proto osobám těm z jejich četnické služby vůbec vzejiti nárok na odpočivné požitky jen na základě předpisů zák. č. 153/23 a v jeho mezích, jinými slovy mohl jim vzejíti jedině nárok na odpočivné požitky podle tohoto zákona. Jiného nároku, totiž nároku na odpočivné požitky podle zákonů dřívějších, osoby ty míti nemohly.
Jako odpočivné požitky rozeznává zákon č. 153/23 v § 1 jednak výslužné, jednak zaopatření invalidní. Pokud tedy u četnické osoby jsoucí v činné službě v den účinnosti zák. č. 153/23 nejde o nárok na zaopatření invalidní, může jí za účinnosti tohoto zákona vzejíti co do odpočivných požitků jen nárok na výslužné, a to podle toho, co nahoře řečeno, jedině nárok na výslužné podle tohoto zákona. Stanoví-li pak předpis § 14, že četnické osoby v činné službě, které byly v důsledku řízení disc. zbaveny své hodnosti, pozbývají nároku na výslužné podle tohoto zákona, zbavil je tento předpis jediného nároku na odpočivné požitky, které jim za účinnosti tohoto zákona vůbec příslušeti mohly.
St-1 byl četnickou osobou v činné službě za účinnosti zák. č. 153/23, a mohl mu proto, když nešlo tu o zaopatření invalidní, jako nárok na odpočivné požitky zásadně příslušeti jen nárok na výslužné, a to jen na výslužné podle tohoto zákona. Jiného nároku na odpočivné požitky, totiž nároku na odpočivné požitky podle dřívějších předpisů, st-1 neměl. Uznává-li proto, že ustanovením § 14 zák. č. 153/23 jest zbaven nároku na výslužné podle tohoto zákona, jest podle toho, co uvedeno, zbaven jediného možného nároku, který na odpočivné požitky za účinnosti zák. č. 153/23 míti mohl. Nemohlo proto tím, že mu žal. úřad s poukazem na cit. § 14 odpočivné požitky přiznati odepřel, býti zasaženo do jeho subj. práv.

Citace:

č. 8941. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 649-651.