Č. 8945.

Váleční poškozenci: Vdova a děti válečného poškozence mají nárok na vdovský a sirotčí důchod jenom tehdy, je-li tu přímá souvislost mezi fysiologickou příčinou smrti vál. poškozence a jeho poraněním utrpěným ve vojenské službě, resp. nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě.
(Nález ze dne 12. prosince 1930 č. 19549.)
Prejudikatura: Boh. A 4916/25.
Věc: Kristina V. v D. (adv. Dr. Ferd. Pfeifer z Liberce) proti ministerstvu sociální péče o vdovský důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem zemského úřadu pro válečné poškozence v Praze ze 13. listopadu 1924 přiznán byl manželu st-lčinu, Antonínu V., uznanému válečným invalidou s výdělkovou schopností o 45% sníženou, roční invalidní důchod 900 Kč s 50% drahotní přirážkou a 10% příplatkem na každé nezaopatřené dítě. Antonín V. zemřel dne 14. května 1927 sebevraždou. Přihláškou z 27. srpna 1927 domáhala se st-lka, aby jí a jejím 2 nezletilým dětem byl přiznán vdovský, resp. sirotčí důchod podle ustanovení zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22. Výměrem ze 3. listopadu 1927 nepřiznal zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Čechách st-lkou žádaný důchod z toho důvodu, že konaným šetřením bylo zjištěno, že motivem sebevraždy jejího manžela byly poměry rodinné a nešváry podle vlastního doznáni jeho v dopise, adresovaném otci. Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče stížnost st-lčinu do výměru toho podanou a potvrdilo napadený zamítací výměr s tímto odůvodněním: Podle §§ 13 a 20 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 přísluší nárok na důchod pozůstalým po zemřelém invalidovi, nebylo-li prokázáno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, než v důsledku poranění utrpěného, příp. onemocnění získaného nebo zhoršeného při vykonávání voj. služby. Zemský úřad nepřiznal st-lce a jejím dětem důchodu proto, že smrt jejího manžela a otce dítek nenastala ani následkem zranění ani následkem nemoci ve válce vzniklé nebo zhoršené. Zamítací výměr jest řádně odůvodněn a spočívá na znaleckém posudku, založeném na úředních spisech vojenských a spisech sociálně-lékařské komise. Prozkoumavši veškeré spisy věci se týkající, neshledává min. příčiny, aby na zamítacím výměru činilo nějaké změny a rozhoduje souhlasně s tímto výměrem, že smrt manžela st-lčina nesouvisí s jeho voj. službou za války a nastala z jiného důvodu, nežli pro který byl uznán vál. invalidou. b
— Č. 8945—
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí vadnost řízení a nezákonnost, uvážil nss toto:
Z doslovu ustanovení §§ 13 a 20 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 ve spojení s ustanovením § 1 lit. a) a c) zák. č. 199/19 vyplývá, že tyto zákonné předpisy nepřiznávají vdově po válečném invalidovi ve smyslu § 1 lit. a) tohoto zák. nárok na vdovský důchod a nezaopatřeným jeho dětem nárok na sirotčí důchod, nastala-li smrt válečného invalidy z jiného důvodu nežli následkem poranění utrpěného, resp. onemocnění získaného nebo zhoršeného při vykonávání voj. služby. Podle toho jest základním předpokladem pro tyto nároky — jak nss podrobně odůvodnil již v nál. Boh. A 4916/25 — přímá, t. j. příčinná souvislost mezi onou skutečností, která způsobila fysiologickou příčinu smrti vál. invalidy a mezi jeho poraněním, utrpěným ve službě voj. nebo nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě. Pouhá nepřímá souvislost mezi uvedenými skutečnostmi vylučuje nárok na zmíněné důchody.
V daném případě jest nesporné, že manžel st-lčin Antonín V. byl vál. invalidou a že zemřel dne 14. května 1927, spáchav sebevraždu oběšením. Při oběšení nastává smrt, jak obecně jest známo, zadušením. Oběšení způsobilo tedy zadušení, zadušení pak mělo za následek úmrtí Antonína V. Z toho plyne, že mezi oběšením a zadušením Antonína V. jest příčinná souvislost a že přímou fysiologickou příčinou jeho smrti bylo zadušení jako následek oběšení. Oběšení bylo proto skutečností způsobivší ve svých následcích smrt V.
Stížnost snaží se ovšem dovoditi, že smrt V. jest také v příčinné souvislosti s jeho poraněním utrpěným ve službě voj. a poukazuje k tomu, že V. nastoupil voj. službu úplně zdráv, utrpěl v ní poranění na hlavě, po návratu ze služby voj. jevil záchvaty nejvyššího duševního rozčilení, měl úplně rozrušenou nervovou soustavu, takže trpěl nervovou nemocí, při níž stačí i nepatrný podnět k tomu, aby osoba takovou nemocí postižená dala se strhnouti k neodpovědným jednáním. Podle mínění stížnosti dlužno činiti rozdíl mezi příčinou smrti a vnějším podnětem k ní. Stížnost vytýká, že nař. rozhodnutí po této stránce nerozeznává, že žal. úřad pokládá mylně podnět k sebevraždě, shledávaný v obsahu V.-ova dopisu jeho otci, za příčinu smrti V., a že zákonné pojmy, příčina smrti a podnět k smrti, nebyly náležitě objasněny, což bylo zaviněno tím, že nebyl vzat zřetel k lékařskému vysvědčení Dra E., k potvrzením farního a obecního úřadu, nebyl vyslechnut znalec z oboru psychiatrie, případně nevyžádáno dobrozdání lékařské fakulty, v čemž spatřuje stížnost vadu řízení.
Z námitky této jest zřejmo, že stížnost vychází z právního názoru, že za příčinu smrti dlužno pokládati i podnět k ní. Leč tento názor jest nesprávný a odporuje právnímu názoru shora uvedenému, podle něhož za příčinu smrti lze pokládati jen tu skutečnost, která s hlediska fysiologického způsobila úmrtí. Na podnětu a motivu, který vedl vál. invalidu k tomu, že si způsobil smrt, podle toho, co bylo shora uvedeno, nesejde,, neboť pro uplatňovaný nárok jest po zákonu rozhodná jedině příčinná souvislost mezi poraněním utrpěným ve voj. službě, resp. mezi nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě a skutečností způsobivší fysiologickou příčinu smrti vál. invalidy. Podnět k sebevraždě není však takovouto skutečností, neboť z pouhého podnětu k sebevraždě smrt nenastává.
I kdyby se připustilo, že rozrušení nervové soustavy Ant. V. bylo způsobeno poraněním, které ve službě voj. utrpěl, a že tato porucha byla nemocí získanou v této službě, a že chorobná obava před hrozící neodvratitelnou nouzí, s touto nemocí související, vedla ho k tomu, že si vzal život, mohlo by jiti jen o nepřímou souvislost mezi onou skutečností, jež způsobila fysiologickou smrt jeho a poraněním utrpěným ve službě vojenské, resp. nemocí získanou při jejím vykonávání následkem poranění. Leč takováto pouhá nepřímá souvislost vylučuje nárok na důchod, jak shora bylo již řečeno. Z toho plyne, že nelze uznati za důvodnou námitku vadnosti řízení, jestliže žal. úřad nekonal šetření o podnětu k sebevraždě V.-ově, jak to stížnost vytýká, neboť okolnost tato jest pro právní posouzení vymáhaného nároku nerozhodná.
Rovněž tak jest bezdůvodnou námitka stížnosti, shledávající podstatnou vadu řízení v tom, že v nař. rozhodnutí není uveden obsah úředních spisů voj. a znaleckého nálezu, založeného ve spisech sociálně-lékařské komise, ježto je nesporné, že manžel st-lčin spáchal sebevraždu oběšením, a již z této nesporné skutečnosti vyplývá, že fysiologickou příčinou jeho smrti bylo zadušení, jež si on přivodil oběšením sám, takže smrt jeho nebyla v přímé, příčinné souvislosti s utrpěným poraněním, ani s nemocí získanou ve službě válečné. Že by pak V. v této službě utrpěl nějaké takové zranění, jehož přímým následkem bylo zadušení, způsobivší jeho smrt, stížnost ani netvrdí. Tím, že nebyl st-lce sdělen obsah uvedených spisů, nebyla ji tedy nijak znemožněna ani ztížena obrana. Onou nespornou skutečností byl žal. úřad také zbaven průvodního břemene zjistiti, že smrt V.-ova nastala z jiného důvodu, než následkem poranění utrpěného, resp. onemocnění získaného nebo zhoršeného ve voj. službě, ježto touto nespornou skutečností stal se důkaz ten zbytečný.

Citace:

č. 8945. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 657-659.