Č. 8954.

Železnice. — Řízení před nss-em: I. V řízení o určení náhrady za vyvlastnění podle § 22 železn. vyvlastňovacího zák. mají státní úřady železniční toliko postavení procesní strany. — II. Rozhodnutím podle § 2 zák. o ss není výrok min. želez., kterým min. odpírá vyhověti žádosti expropriáta za zahájení odškodňovacího řízení nebo přiznání náhrady utrpěné škody.
(Nález ze dne 17. prosince 1930 č. 19665.)
Věc: František a Anna R. v P. (adv. Dr. Ludv. Singer z Prahy) a František a Jana S. v D. proti ministerstvu železnic (vrch. min. komisař Dr. Vojtěch Vondruška) o zrušení přejezdu přes trať.
Výrok: Stížnosti se odmítají jako nepřípustné.
Důvody: Dne 18. května 1926 konala se v P. politická pochůzka o projektu státní správy železniční, zastoupené ředitelstvím státních drah v Olomouci, na rozšíření nádraží v P.; v rámci projektu toho bylo navrženo mimo jiné též zrušení přejezdu přes trať v km 291303, zřízeného až dosud v průběhu soukromé cesty, náležející Dru L., majiteli velkostatku v D., a nahražení tohoto přejezdu zřízením podjezdu v km 290936 a příjezdní cesty, spojující přejezd ten s cestou č. kat Při této komisi prohlásil vlastník uvedené cesty, že proti zrušení přejezdu a navržené náhradní komunikaci nic nenamítá, kdežto st-lé František a Anna R. a František a Jana S. se spokojili prohlášením komise, že se za součást protokolu přijímají námitky, jež tito st-lé podali proti — Č. 8954 —
1420
zrušení přejezdu dne 11., resp. 12. května 1926 u osp-é ve Frýdku, a v nichž namítali, že zrušením přejezdu toho i po zřízení náhradní komunikace bude jim hospodaření na jejich usedlostech ztíženo. Přes tyto námitky prohlásila pochozí komise výsledek politické pochůzky za bezzávadný a udělila ex commissione státní správě železniční stavební povolení k předloženému projektu s různými výhradami, mimo jiné též s výhradou, že budou získány ke stavbě nezbytné pozemky a nabyta potřebná cizí práva.
V r. 1927 domáhali se všichni dnešní st-lé opětovnými žádostmi na ředitelství státních drah v Olomouci zahájení odškodňovacího řízení, resp. přiznání náhrady škody za ztížení hospodaření na jejich pozemcích, způsobené jim zrušením shora zmíněného přejezdu. K žádostem těm odpovědělo ředitelství opětovně, posléze přípisem ze 6. prosince 1927, že jim nemůže vyhověti. Stížnosti, jež st-le do tohoto výměru podali jak u osp-é ve Frýdku, tak i přímo u min. žel., zamítlo toto min. nař. výměrem, z důvodů věcných.
Jednaje o stížnostech do výměru toho podaných musil nss především zjistiti právní povahu a právní dosah nař. výroku žal. min.
Výrok tento byl vydán u vyřízení podání st-lů, jejichž petit byl formulován v ten smysl, »aby žal. min. nařídilo odškodňovací řízení ve smyslu § 4 žel. zák. vyvlastňovacího č. 30/1878 a § 365 o. z. o. a § 13 zák. vyvlastňovacího, anebo aby toto odškodňovací řízení samo provedlo a poskytlo st-lům přiměřenou náhradu.« Dovolavše se výslovně ustanovení železničního vyvlastňovacího zákona a také § 365 o. z. o., dali st-lé zcela zřetelně na jevo, jakého aktu se na žal. min. domáhají, t. j. aby učinilo ona opatření, jichž je třeba, aby se jim dostalo náhrady za vyvlastněné jim právo ke zrušené cestě.
Podle § 22 železničního vyvlastňovacího zákona stanoví náhradu za vyvlastnění soud a v řízení o stanovení této náhrady nepřísluší státním úřadům železničním kompetence rozhodovací ani tenkráte, je-li podnikatelem železnice stát. Státní úřady železniční jakožto zástupci státní správy železniční mají v takovém případě postavení pouhé procesní strany, t. j. podnikatele dráhy, a v tomto postavení mohou se buď podle § 22 cit. zák. s expropriátem o výši odškodného smírně dohodnouti, nebo nezdaří-li se to, požádati podle § 23 téhož zák. příslušný soud, aby odškodné to stanovil.
Vzhledem k tomuto stavu práva nemůže míti petit, jímž.se st-lé na žal. min. obrátili, jiného smyslu, než aby min. podle § 23 cit. zák. zakročilo u soudu o stanovení náhrady za provedené vyvlastnění — a toto ustanovení patrně měli také st-lé na mysli, když nedopatřením citovali § 13, jenž o vyvlastnění vůbec nejedná. Eventuelní petit znějící na přiznání náhrady škody může pak míti jen ten význam, že žal. min. má jako nejvyšší představitel železničního podniku státního učiniti st-lům nabídku na smírné ujednání odškodňovací sumy. Pokud tedy žal. min. takto formulovaným žádostem st-lů vyhověti odepřelo, vystupovalo tu jménem státního podniku železničního jako strany. Nemá proto nař. výrok jiné povahy než povahu pouhého prohlášení strany, nikoli však povahu autoritativního rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, které by bylo schopno vůči st-lům vejiti v moc práva. Je sice pravda, že žal. min. připojilo ke svému prohlášení jakési odůvodnění, a že svůj projev označuje — stejně jako ředitelství státních drah — ne zcela případně jako rozhodnutí. Než ani tím nekvalifikuje se nař. výrok jako autoritativní, před nss-em naříkatelný výrok úřední, neboť v připojeném odůvodnění vykládá žal. min. toliko své právní úvahy, které státní správu železniční přiměly jako stranu k tomu, by požadavku vznesenému st-li jako druhou stranou právního poměru nevyhověla. Pouhý název, »rozhodnutí«, sám o sobě nestačí, aby z něho bylo vyvozováno, že žal. min. chtělo si osobovati rozhodovací pravomoc o otázkách, do jeho kompetence nenáležejících, neboť naříkaný projev vůle žal. min. sluší vykládati ze souvislosti se vzneseným požadavkem a ze souvislosti té je patrno, že žal. úřad neměl úmyslu vydati výrok, jenž do jeho kompetence nespadá.
Nemaje tedy před sebou aktu podléhajícího kognici nss-u, musil soud stížnosti podle § 2 zák. o ss odmíťnouti jako nepřípustné.

Citace:

č. 8954. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 680-682.