Č. 8880.

Spořitelny: Za platnosti § 1 stanov Spořitelny české v Praze, schválených výnosem min. vnitra z 8. června 1923, nelze odměny spořitelním funkcionářům vypláceti na základě usnesení valné hromady z 11. prosince 1922, nýbrž je třeba k vyplácení jich nového usnesení valné hromady a schválení státního.
(Nález ze dne 11. listopadu 1930 č. 16650.) — Č. 8880 —
1258
Věc: Spořitelna Česká v Praze proti ministerstvu vnitra o odměny funkcionářů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 8. února 1927 sdělil žal. úřad stěžující si spořitelně mimo jiné toto: »V roce 1923 vyplatila spořitelna remuneraci vrchnímu kurátoru, vrchnímu řediteli a jej po případě zastupujícímu ředitelskému radovi obnosem 106599,84 Kč, a v roce 1924 k témuž účelu 105400 Kč. Dle dodatku k § 1 stanov schválených zdejším výnosem z 8. června 1923, podléhají od okamžiku tuto uvedeného odměny těmto funkcionářům schválení státního úřadu dozorčího, o něž dosud zakročeno nebylo. Min. vnitra tudíž žádá, aby o schválení těchto remunerací bylo zde dodatečně zažádáno a to podáním zvláštním, jež bylo by doložiti také průkazem o příslušném usnesení valné hromady spolku.«
V podání z 2. března 1927 vyvracela spořitelna názor projevený v cit. rozhodnutí.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že mu nelze sdíleti stanovisko zaujaté stěžující si spořitelnou ve věci remunerací vrch. kurátorovi, vrch. řediteli a jej po případě zastupujícímu ředitelskému radovi, a to z těchto důvodů: »Dřívější ustanovení § 1 stanov, platné do 8. června 1923, přiznávalo zmíněným funkcionářům přímo nárok na odměnu. Toto ustanovení bylo derogováno novým zněním § 1 stanov, schválených zdejším výnosem z 8. června 1923, které již pouze připouští, aby byly takové odměny »ustanoveny«, tedy pro budoucnost z usnesení valné hromady teprve nově přiznány, avšak jen se schválením státního úřadu dozorčího. Výplata těchto odměn na podkladě usnesení valné hromady spolku z roku 1922 a bez schválení státního úřadu dozorčího nemá tedy od 8. června 1923 již právního podkladu. Proto trvá min. vnitra na požadavku vysloveném v bodu 5. svého výn. z 8. února 1927. Účetní zpráva za rok 1925 byla zkoušena pouze po stránce věnování a béře se v tom směru k vědomosti. Pokud jde o shora uvedené odměny, vyplacené také v roce 1925, platí, co shora uvedeno.«
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss takto:
Jest nesporno, že valná hromada stěžující si spořitelny ze dne 11. prosince 1922 ustanovila vrch. kurátoru a vrch. řediteli odměny v částkách po 50000 Kč se zpětnou účinností od 1. ledna 1922 a ředitelskému radovi zastupujícímu dočasně vrch. ředitele funkční poplatek 150 Kč za den a že se tak stalo za platnosti stanov, podle jejichž § 1 činnost členů jest bezplatná a jenom vrch. kurátor, vrch. ředitel a ředitelský rada, zastupující vrch. ředitele, berou odměnu za svou činnost. Rovněž není sporu o tom, že dne 8. června 1923 nabyly platnosti nové stanovy spořitelny, v jejichž § 1 se ustanovuje: »Činnost členů jest bezplatná. Z usnesení valné hromady, jež podléhá schválení státního úřadu dozorčího, mohou však ustanoveny býti pro vrch. kurátora, vrch. ředitele a ředitelského radu, vrch. ředitele dočasně zastupujícího (§ 66), za jejich činnost odměny, pro členy kuratoria a ředitelství náhrady za ztrátu času«. Sporno jest, zdali i po právní účinnosti takto změněného § 1 spořitelních stanov může spořitelna vypláceti odměny vrch. kurátoru, vrch. řediteli a ředitelskému radovi, zastupujícího vrch. — Č. 8880 —
1259
ředitele, bez dalšího nadále na základě usnesení valné hromady z 11. prosince 1922, či může-li se tak díti jen na základě usnesení valné hromady, jež bude schváleno státním úřadem dozorčím. Žal. úřad, vycházeje z názoru, že stanovami schválenými 8. června 1923 bylo poskytování odměn, o které jde, podrobeno nové úpravě, vyslovil v nař. rozhodnutí, že výplata těchto odměn na podkladě usnesení valné hromady stěžující si spořitelny z roku 1922 a bez schválení státního úřadu dozorčího nemá od 8. června 1923 již právního podkladu. Stížnost stojí naproti tomu na stanovisku, že změna § 1 spořitelních stanov nedotkla se usnesení valné hromady z 11. prosince 1922 o stanovení zmíněných odměn, proto, že tehdy příslušelo valné hromadě právo určití odměny samostatně bez jakéhokoli schválení a časového obmezení a valná hromada, používajíc tohoto oprávnění, stanovení těchto odměn nijak časově neobmezila.
Nss neuznal stanovisko stížnosti správným.
Paragraf 1 stanov spořitelny, platných od 8. června 1923, stanoví zásadně, že činnost členů této spořitelny jest bezplatná. Výjimkou z této zásady dovoluje, aby valná hromada ustanovila pro vrch. kurátora, vrch. ředitele a ředitelského radu zastupujícího dočasně vrch. ředitele za jejich činnost odměny a pro členy kuratoria a ředitelství náhrady za ztrátu času, avšak podrobuje takové usneseni valné hromady schválení státního úřadu dozorčího. Tomuto ustanovení statutárnímu nelze rozuměti jinak, než že od jeho účinností lze honorovati činnost jmenovaných funkcionářů spořitelních jen tehdy, když se na tom usnese valná hromada a když toto její usnesení dojde schválení státního úřadu dozorčího, a že — nedojde-li k takovému aktu — jest i činnost těchto funkcionářů bezplatná, neboť cit. znění spořitelních stanov, upravujíc nově činnost členů ve spořitelně, stojí na zásadě bezplatnosti této činnosti a připouští zcela zřetelně jen výjimečně její honorování na základě usnesení valné hromady vyžadujícího státního schválení. Sluší-li však takto rozuměti cit. ustanovení § 1 změněných stanov spořitelních, nutno dospěti k závěru, že jím bylo zrušeno nejen ustanovení dřívějšího § 1 spořitelních stanov, ale pozbylo účinnosti i usnesení valné hromady z 11. prosince 1922, kterým byly stanoveny roční odměny spořitelních funkcionářů, neboť usnesení to jest v odporu s novým zněním § 1 spořitelních stanov, podle něhož od 8. června 1923 lze — jak bylo uvedeno — přiznati odměny některým funkcionářům spořitelním jen usnesením valné hromady podléhajícím schválení státního úřadu dozorčího. Ustanovením tím musí se spořitelna od 8. června 1923 bezvýhradně říditi, ježto ani ve znění cit. § 1, ani v ostatním obsahu stanov není opory pro názor, že by otázka honorování odměn funkcionářů spořitelních mohla býti uplavena ještě jinak, než jak je nařízeno v § 1 stanov spořitelních. Jest pravda, že právní norma ponechává nedotknutými právní poměry, jež vznikly před jejím vydáním (§ 5 o. z. o.), avšak zásada ta platí jen potud, pokud z obsahu nové normy není zřejmo, že i dřívější poměry pro budoucnost mají se říditi touto normou novou. Jak již bylo uvedeno, z obsahu změněného § 1 spořitelních stanov jest zřejmo, že honorování spořitelních funkcionářů se dovoluje jen za podmínek v této normě uvedených, takže sluší míti za to, že jinaká dřívější úprava této otázky byla novým zněním stanov spořitelních odstraněna.
Nelze tudíž shledati nezákonnost v tom, když žal. úřad vyzval stěžující si spořitelnu, aby zažádala dodatečně o schválení remunerací vyplacených funkcionářům spořitelny v letech 1923, 1924 a 1925 a aby doložila tuto svoji žádost průkazem o příslušném, stanovami předepsaném usnesení valné hromady spořitelní.

Citace:

č. 8880. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 509-512.