Č. 12356.

Horní právo. — Vodní právo: Chce-li majitel hor v Čechách užívati důlních vod způsobem, který se dotýká cizích práv anebo povahy, toku nebo výšky veřejné vody, musí si k tomu vymoci povolení ke zřízení díla podle § 17 čes. zákona vodního.
(Nález z 1. dubna 1936 č. 12010/36.)
Věc: Československý stát (státní báňské a hutní závody), zastoupený stát. báň. ředitelstvím v Příbrami, proti rozh. zem. úřadu v Praze ze 17. února 1933 (za zúč. firmu W. Kieslinga nástupce Karel Niesner v Praze adv. Dr. Václav Sommer z Prahy) o vodoprávním schválení v Březových Horách.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 19. dubna 1932 žádalo stát. báň. ředitelství v Příbrami okr. úřad v Příbrami o povolení ke zřízení mělkého kalojemu, určeného k čištění odpadových vod dotačních, na svých pozemcích v Březových Horách. O této žádosti ustanovil okr. úřad komisionelní řízení podle předpisů §§ 83 a násl. vodního zákona. Na základě provedeného komisionelního jednání udělil pak okr. úřad v Příbrami, hledě k §§ 17 a 86 zákona vodního, žádané povolení ke zřízení kalojemu za určitých podmínek a uložil zároveň stát. báň. ředitelství, aby vzhledem k tomu, že projektovaný kalojem je pouze součásti celého čisticího zařízení, které bylo zřízeno, resp. doplněno před dvěma lety bez vodoprávního povolení, předložilo do určité doby plány celého zařízení čisticího, pokud se z něho voda vypouští do veřejného toku Litavky, a aby zažádalo o schválení tohoto zařízení. — Odvolání st-lky bylo nař. výměrem zamítnuto. Stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná namítá hlavní svou námitkou inkompetenci žal. úřadu, tvrdíc, že v daném případě šlo o t. zv. vody horní, při nichž je dána výlučná příslušnost úřadů báňských. St-l se ovšem nebránil touto námitkou v řízení správním, než soud — zkoumaje svou vlastní příslušnost — musí z úřední povinnosti přihlížeti k tomu, zda žal. úřad byl kompetentní nař. rozhodnutí vydati, takže výtku nepříslušnosti úřadu není možno pro překážku § 5 zákona o ss přejíti. Než soud nemohl shledati, že by nař. rozhodnutím osobil si žal. úřad pravomoc, jež by mu nenáležela.
Podle § 131 lit. c) horního zákona, kteréžto ustanovení má stížnost patrně především na mysli, opravňuje ovšem propůjčka hor jejího držitele k tomu, aby zřizoval pro provoz svých závodních zařízení rybníky, vodní jezy a vodovody. Avšak podle § 133 téhož zákona musí si majitel hor vyžádati předepsané stavební povolení politického úřadu — mimo jiné — ke zřízení vodního díla na povrchu. Tímto stavebním povolením sluší rozuměti nejenom povolení ke stavbě v užším slova smyslu, nýbrž i povolení k jiným zařízením, jichž zřízení povolovati je podle příslušných zákonů určitým úřadům vyhrazeno. Jde-li tedy o záležitost vodoprávní, musí býti projednána podle předpisů zákona vodního (srov. Budw. A 578/1901). Podle § 108 bod 7 horního zákona náleží mezi práva spojená s propůjčkou hor i užívání důlních vod, avšak ze srovnání s § 4 lit. a) vodního zákona pro Čechy (zákon č. 71/1870 z. z. čes.) vyplývá, že důlní vody náležejí k volné disposici majitele hor pouze potud, pokud neopustí vlastnictví majitele hor. Má-li se však užívati vod důlních jakožto vod soukromých způsobem, který se dotýká cizích práv anebo povahy, toku nebo výšky veřejné vody, pak vzniká pro majitele hor podle § 133 horního zákona povinnost vymoci si k tomu předepsané povolení, totiž povolení ke zřízení díla podle § 17 vodního zákona (srov. Budw. A 11797/1917). V daném případě žal. úřad vyslovil v důvodech svého rozhodnutí, že při flotačním zařízení, o jehož dodatečné schválení uložil st-li zažádati, jde nesporně o takové užívání vody, které může působiti na jakost vody i v tratích dolejších. Toto zjištěni žal. úřadu stížnost nijak nepopírá. Ale pak je také podle toho, co bylo řečeno, ve shodě se zákonem názor žal. úřadu, že toto zařízení musí býti podle § 17 vodního zákona vodoprávně projednáno.
Stížnost vytýká ovšem v souvislosti s námitkou inkompetence úřadu také vadnost řízení, kterou spatřuje v tom, že politické úřady vydaly své rozhodnutí, aniž vyčkaly rozhodnutí úřadů báňských, resp. aniž otázku kompetence v dohodě s těmito úřady vyřešily. Leč /tu stížnost přehlíží, že politické úřady jsou podle § 10 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. povinny dbáti své příslušnosti věcné z úřední povinnosti, že však není právního předpisu, podle kterého by měly dříve nežli vydají rozhodnutí, jež jim podle jejich názoru náleží kompetenčně učiniti, dohodovati se o své příslušnosti s úřady jinými. Je-li pak nař. rozhodnuti rozhodnutím úřadu příslušného, pak je pro jeho zákonnost s tohoto hlediska irelevantní, že snad jiný úřad učinil rovněž rozhodnutí v téže věci, a to obsahově odchylné. Sluší jen ještě dodati, že domnělé rozhodnutí báň. revírního úřadu v Praze z 29. dubna 1933, jež po názoru st-le nelze obsahově srovnati s rozhodnutím žal. úřadu, nejeví se jako autoritativní výměr řešící otázku stranami na spor vznesenou, nýbrž je podle svého úvodu pouhým vyjádřením, jež si st-l v této věci vyžádal. — — —

Citace:

č. 12356. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 405-407.