Č. 12598.

Zaměstnanci veřejní: I. Prohlášení právní neúčinnosti zápočtu doby podle § 142 odst. 5 plat. zákona č. 103/1926 Sb. není vázáno lhůtami stanovenými v § 151 odst. 7 cit. zákona pro změnu nebo zrušení chybné výměry služebních příjmů z úřední moci. — II. Výměry, které je přípustno podle ustanovení § 151 odst. 7 plat. zákona č. 103/1926 Sb. zrušiti nebo změniti z úřední moci jen ve lhůtách tam stanovených, se nerozumějí takové akty, kterým právní řád vůbec odpírá právní účinnost.
(Nález z 29. října 1936 č. 15799/36.)
Věc: Jiří H. v Košicích, Emanuel S. a Karel K. v Užhorodě proti rozh. min. spravedlnosti ze 14. dubna 1934, z 23. dubna 1934 a z 26. dubna 1934 (za žal. úřad státní zástupce Dr. Alois Buček) o právní neúčinnosti zápočtu služební doby.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry z 10. července 1930, z 18. září 1929, z 6. ledna 1930 a ze 4. listopadu 1930 započetlo presidium vrch. soudu v Košicích st-lům, soudním kancelářským asistentům, kancelářskou službu pomocnou po odečtení 4 roků čekatelských pro postup do vyššího služného a poukázalo jim s přihlédnutím k započtené službě legionářské zvýšené služné. Opatřeními z 28. července 1933 prohlásilo jmenované presidium uvedená započtení podle § 142 odst. 5 plat. zákona č. 103/1926 Sb. za právně neúčinná, poukázalo st-lům služné toliko podle započtené služby v československých legiích a uložilo k náhradě přeplatky. Námitkám proti těmto výměrům nevyhovělo presidium vrch. soudu v Košicích výměry z 10. října 1933, 6. října 1933 a 5. října 1933. Odvoláním nevyhovělo min. spravedlnosti nař. rozhodnutími v podstatě v úvaze, že st-lé nárok na započtení kancelářské pomocné služby podle § 142 odst. 1 plat. zákona neměli a že — poněvadž její započtení stalo se bez souhlasu ministerstev vnitra a financí — dopadá na toto započtení ustanovení 2. a 3. věty § 142 odst. 5 plat. zákona, které je prohlašuje za právně neúčinné a nařizuje vymáhání přeplatků vzniklých tímto právně neúčinným: započtením. Ustanovení § 151 plat. zákona, která mají na zřeteli jen pravoplatnost právně účinných správních aktů a jejich změnu a zrušení, nelze použiti, ježto § 142 odst. 5 jest ustanovením výjimečným. Ale pak jsou opatřeními presidia vrch. soudu v Košicích v tomto směru provedena jen ustanovení § 142 odst. 5 plat. zákona, a to v souhlasu se zákonem.
Nss uvážil o stížnostech toto: — — —
V meritu obírají se stížnosti především onou částí nař. rozhodnutí, která je založena na názoru, že právní nároky st-lů na zápočet té které služební doby upravují jen předpisy plat. zákona. Stížnosti považují názor ten za mylný a dovozují, že zápočet kancelářské pomocné služby, jak proveden byl původními výměry presidia vrch. soudu, založil st-lům právní nároky, a to jednak proto, že zákon č. 462/1919 Sb. o legionářích, resp. jej doplňující vlád. nař. č. 202/1922 Sb., nebyl zrušen § 214 plat. zákona, jednak v úvaze, že § 207 plat. zákona zachoval nároky st-lů na zmíněný zápočet. Stížnosti se však mýlí. Je pravda, že § 214 plat. zákona nezrušil nominatim zákon č. 462/1919 Sb. ani vlád. nař. č. 202/1922 Sb., než v prvém svém odstavci zrušil všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně. Ustanovení § 142 odst. 1 cit. zákona zrušilo všechny dřívější předpisy, kterými byl přiznáván nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků, kromě předpisů o zápočtu služby v československých legiích. Má tedy ustanovení to za předmět úpravu otázky zápočtu služebních dob do postupu a pro zvýšení služného. Ježto ponechalo v platnosti toliko předpisy o zápočtu služby v československých legiích, dlužno míti za to, že ostatní předpisy o zápočtu jiných služeb a tedy i předpis čl. I bod 6 odst. 3 vlád. nař. č. 202/1922 Sb. o tom, že je započísti legionářům převzatým ze smluvního poměru na místa pragmatikální v novém služebním poměru dosavadní služební dobu tak, jako by v něm byli hned při nastoupení služby, na který stížnosti předeslanou výtkou míří, pozbyly účinnosti (srov. Boh. A 9946/32). A ježto předpis § 207 plat. zákona zachoval podle svého jasného znění (arg. slova »vznikl-li před účinností tohoto zákona«) toliko nároky na zápočet, jež vznikly před účinností plat. zákona, st-lé však, jak nesporno, stali se státními úředníky III. služební třídy (soudními kancelářskými úředníky) teprve po účinnosti zákona toho, mohl by jim vzniknouti nárok na zápočet nějaké doby do postupu nebo pro zvýšení služného jako soudních kancelářských úředníků také teprve v době, kdy se stali těmito úředníky, tedy již za účinnosti plat. zákona. Tím padá i druhý důvod argumentace stížností, jež se snažily dovoditi mylnost názoru žal. úřadu o tom, že nároky st-lů na zápočet kancelářské služby pomocné lze posuzovati toliko podle předpisů plat. zákona, tento však, že jim nárok neposkytuje. Podle toho, co dolíčeno, zůstal základní právní názor žal. úřadu, že práva a nároky st-lů na zápočet kancelářské služby pomocné upravuje výhradně plat. zákon, stížnostmi neotřesen.
Když se takto mají věci, spočívá těžiště sporu již jen v rozřešení otázky, v jakém poměru je předpis § 142 odst. 5 plat. zákona k ustanovení § 151 odst. 7 téhož zákona. Žal. úřad dívá se na předpis § 142 odst. 5 plat. zákona jako na právní normu, která prohlašuje za právně neúčinné všechny správní akty o zápočtu služební doby, k nimž došlo bez zachování postupu předepsaného uvedeným ustanovením, a má za to, že předpis ten nelze uváděti vůbec v nějaký vztah k ustanovení § 151 odst. 7 cit. zákona, a to již proto, že předpis posléze citovaný předpokládá správní akt účinný a pravoplatný, že však správní akty, jež má na mysli § 142 odst. 5 leg. cit. mezi takové zahrnouti nelze. Stížnosti naproti tomu uvádějí, poukazujíce na to, že je mezi 1. a 5. odst. § 142 plat. zákona mezera v obsahové souvislosti, že správní akty o zápočtu služební doby i bez právního nároku, zakládající se, jak stížnosti praví doslova, v hmotném právu plat. zákona, nelze považovati za rozhodnutí proti platným předpisům, nýbrž za akty založené na neúplných předpisech, a že je proto nelze považovati za neúčinné. Na neúčinnost aktů těch nelze usuzovati po názoru stížností, i když nebyly při jich tvořeni zachovány určité předpoklady formálního rázu, ježto tím nemůže býti oslabena právní posice zúčastněného, která jest opřena o positivní právo hmotné. Tuto konstrukci právní obrany st-lů nemohl soud uznati důvodnou již proto, že vkládá do zákona něco, co z něho vyčísti nelze. Ustanovením § 142 odst. 1 plat. zákona byly dnem 1. ledna 1926 zrušeny všechny předpisy, jimiž se přiznával nárok na započtení určité služební doby pro postup do vyšších požitků, s výjimkou předpisů o započtení služby v československých legiích. Odstavec 5 tohoto paragrafu pak stanoví, že započtení doby, na něž zaměstnanec nemá právního nároku, vyžaduje souhlasu min. vnitra a fin., jakož i že započtení provedené proti tomuto ustanovení je právně neúčinným. Současně nařizuje vymáhání přeplatků vzniklých z tohoto právně neúčinného zápočtu. Podle toho vyžaduje zákon ke korektnosti aktu o zápočtu služební doby ve všech případech souhlas min. vnitra a fin. Aktům, které této podmínce nevyhovují, odnímá zákon svou vlastní disposicí právní účinnost. Nemohou proto ony akty, ježto zákon sám tomu nechce, vytvořiti žádný právní stav a chybí jim již ab initio ona schopnost a způsobilost, již jinak právní řád spojuje s pravými autoritativními akty. Při tomto kategorickém imperativu zákona není místa s hlediska § 142 odst. 5 cit. zákona pro distinkce, které stížnosti činí co do rozeznávání mezi účinností aktů založených na neúplných předpisech s jedné strany a účinností aktů vydaných proti platným předpisům na straně druhé. Chtějí-li stížnosti v této souvislosti činiti v dalších svých vývodech rozdíl mezi faktickou účinností správních aktů a účinností právní, sluší k tomu jen poznamenati, že účinností správního aktu lze rozuměti jen jeho účinnost právní, jako schopnost vytvořit určitý právní stav, resp. uspořádati určitý právní poměr se všemi důsledky s tím spojenými jak pro úřad, tak pro strany. Nelze proto ani mluviti o konvalidaci nějaké faktické účinnosti, resp. konvalidaci aktů s faktickou účinností, a jdou mimo všechny závěry, jež v tom směru stížnosti činí.
Pokud jde o stanovisko žal. úřadu o vztahu a poměru § 142 odst. 5 k § 151 odst. 7 plat. zákona, tvrdí stížnosti, že žal. úřad dává zákonu výklad, který jeho předpisy není opodstatněn. Že předpis § 142 odst. 5 plat. zákona není na tolik výjimečný, aby se naň nevztahoval i § 151 odst. 7 cit. zákona, vysvítá po názoru stížností jednak ze znění § 151 odst. 7, jednak ze systematiky zákona, která zařadila předpis § 142 odst. 5 před ustanovení § 151 a tím naznačila, že i správní akty neúčinné jsou účastny a dotčeny lhůtami § 151 odst. 7 leg. cit. Předpis posléz uvedený nepředpokládá prý účinnost, resp. právní platnost výměru o požitcích, což patrno z jeho ustanovení o počátku běhu lhůt, do kterých může úřad přikročiti ke zrušení nebo ke změně výměru. Ten klade prý zákon na den po doručení vadného aktu, ne na den právní moci. Ani tyto výtky nejsou s to podvrátiti zákonitost nař. rozhodnutí.
Paragraf 151 plat. zákona obsahuje podle svého nadpisu i znění předpisy o opravě nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů a o řízení s tím souvislém, stanoví lhůty pro podání námitek i opravných prostředků, jakož i způsob počítání lhůt (srovn. odst. 1—5 cit. par.). Již z toho je patrno, že se dívá na výměry o služebních příjmech jako na správní akty zásadně způsobilé míti určité právní účinky a vytvořiti tedy určitý stav co do otázky nároku na určité služební příjmy. Mluví-li odst. 7 cit. paragrafu o »výměře vyšších příjmů, než podle platných předpisů příslušely,« má i na tomto místě zajisté na mysli správní akty způsobilé míti právní účinky a vylučuje tím současně akty právně neúčinné. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i úvaha čerpaná z podstaty správního aktu. Aktům neúčinným je vzhledem k této jejich nedokonalosti imanentní nedostatek právní stability a mohou býti kdykoliv i bez výslovného positivního předpisu odvolány. Naproti tomu akty právně účinné jsou schopny i materiální právní moci, jsou trvalé a zavazují i úřady je vydavší. K změně či zrušení jich z moci úřední je třeba zpravidla výslovného zmocňovacího předpisu zákona. Jestliže zákonodárce dal v § 151 odst. 7 plat. zákona úřadům oprávnění, aby mohly měniti či dokonce zrušiti a tedy odvolati určité »výměry«, dal tím zřejmě najevo, že má na mysli na tomto místě zákona toliko správní akty právně účinné. Nemohou-li býti podrobeny předpisu § 151 odst. 7 cit. zákona akty neúčinné, tedy ani akty, o nichž je řeč v § 142 odst. 5, padají tím ovšem všechny další argumentace, jež stížnost činí z dalšího doslovu předpisu toho a netřeba se jimi obírati. Leč ani ze systematiky zákona nelze nic získati pro stanovisko stížnosti, neboť je-li textování určitého předpisu samo o sobě takové, že z něho vyplývá výklad zcela jednoznačný, nemohou proti němu býti uplatňovány s účinkem úvahy čerpané ze systematiky zákona.
Shrnuv tyto vývody, dospěl nss k názoru, že prohlášení právní neúčinnosti zápočtu doby podle § 142 odst. 5 plat. zákona č. 103/1926 Sb. není vázáno lhůtami stanovenými v odst. 7 § 151 cit. zákona pro změnu nebo zrušení chybné výměry služebních příjmů z moci úřední, jakož i že výměry, které je přípustno podle ustanovení § 151 odst. 7 plat. zákona č. 103/1926 Sb. zrušiti nebo změniti z moci úřední jen ve lhůtách tam stanovených, se nerozumějí takové akty, kterým právní řád vůbec odpírá právní účinnost.

Citace:

č. 12598. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 973-977.