Č. 12709.

Samospráva obecní. — Řízení správní: I. * Kompetenční norma § 16 odst. 7 ve spojení s § 5 odst. 4 a 5 fin. nov. č. 329/1921 Sb. platí ve všech případech, kdy se o povinnosti k náhradě škody z hospodářské správy obce rozhoduje za účinnosti cit. fin. novely, třebas důvod, z něhož se povinnost ta vyvozuje, spadá do doby dřívější. — II. * Kompetenční předpis § 19 odst. 5 fin. nov. č. 169/1930 Sb. platí jenom tehdy, jde-li o náhradu škody z provádění usnesení neplatných podle odst. 2—4 cit. paragrafu, a tedy z důvodu vzniklého teprve za účinnosti cit. předpisu. — III. * Podle §§ 42 a 43 správ. řádu je správní úřad zásadně povinen zjišťovati si skutkovou podstatu pro své rozhodnutí sám (event. cestou dožádání). Svědecké výpovědi učiněné v řízení soudním nelze proto kvalifikovati jako svědecké výpovědi ve smyslu §§ 55 a násl. správ. řádu. Důsledně nemůže správní úřad ve smyslu § 48 odst. 2 správ. řádu volně oceňovati věrohodnost svědků, kterých neslyšel sám přímo nebo cestou dožádání. — IV. * Výsledků důkazního řízení provedeného v řízení soudním nelze použíti jako podkladu pro rozhodnutí úřadu správního, nebyla-li straně v řízení správním samém dána možnost, aby k nim zaujala stanovisko, leč by se strana tohoto svého práva na slyšení byla zřekla (§§ 42, 46, 48 správ. řádu).
(Nález z 30. prosince 1936 č. 16632/36.)
Věc: Josef H. ve Veselí nad Mor. (adv. Dr. František Sušil z Brna) proti rozh. zem. úřadu v Brně z 30. ledna 1934 (za zúč. město Veselí nad Mor. adv. Dr. Jan Kučera z Uh. Hradiště) o povinnosti k náhradě škody obci.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Okr. úřad v Uherském Hradišti rozhodl výměrem z 25. listopadu 1933, že býv. starosta Josef H. je na základě ustanovení § 5 odst. 4 a § 16 odst. 6 a 7 zákona z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. povinen obci Veselí n. M. nahraditi schodek z tak zvané uhelné akce, prováděné obcí v roce 1921. Tento výměr byl nař. rozhodnutím potvrzen.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí uvážil nss:
St-l vznáší nejprve námitky, že zem. úřad k rozhodnutí sporu o povinnosti jeho jako bývalého starosty obce k náhradě škody z tak zvané uhelné akce z r. 1921 příslušný nebyl.
Rozhodnutí své vydal žal. úřad na podkladě ustanovení § 16 odst. 6 a 7 a § 5 odst. 4 obec. fin. nov. (zákon č. 329/1921 Sb.). Podle ustanovení těch rozhodl v tomtéž sporu dříve (r. 1930) okr. a zem. výbor, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nálezem nss ze 7. března 1933 Boh. A 10401/33 pro nezákonnost z toho důvodu, že rozhodování o povinnosti k náhradě škody podle § 16 odst. 7 a § 5 odst. 4 obec. fin. nov. č. 329/1921 Sb. má povahu » rozhodování pořadem stolic« ve smyslu § 99 org. zákona č. 125/1927 Sb. a proto přísluší od účinnosti tohoto zákona a před účinností zákona č. 169/1930 Sb. okr. (resp. zem.) úřa- dům a nikoli výborům. Žal. úřad uvedl v nař. rozhodnutí, že právním názorem vysloveným v cit. nálezu je vázán, a st-l nevznáší námitek proti tomuto právnímu názoru, ale formuluje svoje námitky o nepříslušnosti žal. úřadu v podstatě takto: V daném případě k rozhodnutí nejsou administrativní úřady vůbec příslušny. Jde o čistě soukromoprávní důvod k náhradě škody uplatňovatelný, jak před fin. novelou vůbec bylo platným právem, jen soukromoprávní žalobou. St-l popírá, že by se měl případ posuzovati podle fin. novely č. 329/1921 Sb. nebo podle zákona č. 169/1930 Sb. Podle fin. novely nelze spor posuzovati podle jeho mínění proto, že zákony nepůsobí zpět. Ustanovení fin. novely nabyla účinnosti 1. října 1921, kdežto uhelná akce se prováděla a provedla před 30. červnem 1921. Kdyby se však přes to případ měl posuzovati podle fin. novely, pak nedošlo k porušení předpisu § 5 odst. 1 a 2 fin. novely. Také podle zákona č. 169/1930 Sb. nelze případ posuzovati, protože zákon stanovil výslovně výhradu, že jeho ustanovení neplatí na dřívější případy, pro něž zůstala platiti dřívější ustanovení, tedy podle názoru st-le kompetence soudů. Kdyby však — per inconcessum — měl se na spor vztahovati i zákon č. 169/1930 Sb., zastává st-l, že předpoklady stanovené pro nárok na náhradu škody podle § 19 odst. 5 zákona č. 169/1930 Sb. v daném případě splněny nejsou a že nešlo o provádění neplatného, nýbrž platného usnesení obec. zastupitelstva. Kdyby však i předpoklady § 19 odst. 5 dány byly, pak by platila kompetence okr. výboru a nikoliv okr. a zem. úřadu. O sporné příslušnosti a o uvedených námitkách st-lových uvážil nss:
Podle názoru st-le mohl by býti vůči němu vyvozován nárok na náhradu škody buď proto, že mimorozpočtovou pohledávku za uhlí z části kompensoval s rozpočtovou pohledávkou místní škol. rady a z části ji vyplatil na doplnění sumy účtu uhelného do částky 20000 Kč, na který zněla jeho poukázka, nebo proto, že přijal, jak se druhou stranou tvrdí, na poukázku tu od manželky pokladníka z jejich soukromých peněz 20000 Kč pro místní škol. radu, z těchto peněz si uhradil dluh místní škol. rady za uhlí 17016 Kč 28 hal. a částku tu do obec. pokladny neodvedl, nýbrž si ji zadržel. V tom spatřuje st-l soukromoprávní důvod k náhradě škody uplatňovatelný soukromoprávní žalobou. Z obou těchto eventualit, jak je st-l uvádí, je však zcela patrno, že st-l sám je toho náhledu, že ve sporu nepřichází v úvahu snad jeho postavení a činnost k obci jako osoby soukromé, nýbrž, že v relacích, o něž jde, vystupuje jako starosta obce, že tedy jde o eventuální nároky obce vůči němu jako funkcionáři obce z titulu jeho úřadování a činnosti v uhelné akci, jejímž prováděním byl usnesením obce pověřen a při jejímž provádění vydal na obecní pokladnu řečenou poukázku na 20000 Kč. Tento skutkový základ věci není sporný. Protože záleží při posouzení sporného případu na povaze účasti st-lovy a st-l byl při obstarávání uhelné akce účasten jako starosta obce a v této funkci starosty také vyvíjel činnost, z níž se vyvozuje povinnost k náhradě škody obci způsobené, jde o odpovědnost starosty obce z titulu jeho úřadování v obci. St-l má pravdu, že do účinnosti fin. nov. byla dána pro náhradní nároky z tohoto titulu příslušnost soudů. Odpovědnost ta byla tu dána ustanovením § 59 mor. obec. zř., z něhož (srovn. judikát býv. správ, soudu Budw. 4391/1888 a nález Boh. A 8440/30) se podává bezprostřední a výlučná kompetence řádných soudů k rozhodování o vzniklých sporech o náhradu škody, i když § 59 mor. obec. zř., korespondující s ustanovením § 66 čes. obec. zř., obsahuje v podstatě jen ustanovení prvních dvou odstavců tohoto § 66, ale nemá předpisu, který jest uveden v odst. 3 § 66 čes. obec. zř., kde se stanoví výslovně: »Měla-li by obec na osobách jmenovaných z odpovědnosti a závaznosti v tomto paragrafu vyřknuté nějaké náhrady pohledávati, učiň to řádným pořadem práva.« Tato kompetence soudů byla však změněna ustanoveními § 16 odst. 7 ve spojení s § 5 odst. 4 fin. nov., podle nichž příslušnost k rozhodování rozvržena je v případech tam uvedených mezi bezprostřední úřad dohlédací, pokud jde o povinnost k náhradě škody, a řádný soud, pokud jde o výši náhrady. Výslovné derogační ustanovení co do dřívějších předpisů obsahuje § 57 fin. nov., kde se praví, že veškerá ustanovení zákonů, nařízení atd., která se týkají poměrů finančního hospodářství obcí a měst, upravených tímto zákonem, pozbývají platnosti. Poněvadž otázka dobývání náhrady škody proti starostovi obce zcela nepochybně se týká hospodářských poměrů obce, tudíž i finančního hospodářství obce (srov. nález Boh. A 8440/1930), a § 16 fin. nov., rozdělující uvedeným způsobem kompetenci mezi správní úřady a soudy, jedná výslovně o zodpovědnosti starosty z hospodářské správy obce, nastoupila uvedená příslušnost správních úřadů na místo kompetence soudů.
St-l ovšem namítá, že sporná povinnost k náhradě škody nemá býti posuzována podle ustanovení fin. nov., protože uhelná akce byla prováděna a provedena před 31. červencem 1921, kdežto ustanovení fin. nov. nabyla účinnosti teprve 1. října 1921 a zákony nepůsobí nazpět. V tom však stížnost nemá pravdu. V ustanovení § 16 odst. 6 fin. nov. dal zákon všeobecný předpis, jímž stanovil dobu trvání a zánik práva obce na náhradu škody z hospodářské správy obce, omeziv zodpovědnost starosty obce i členů zastupitelstva z této hospodářské správy čtyřletou dobou promlčecí. Na tento (hmotně-právní) předpis navazující další procesní (kompetenční) norma odst. 7 ve spojení s ustanovením § 5 odst. 4 zní a je myšlena všeobecně a postihuje náhradní nároky z hospodářské správy obce vůbec, i když materiálně-právní základ nároku neopírá se o ustanovení fin. nov. samé, nýbrž o předpisy před tím platné, tedy i o § 59 mor. obec. zř., a vznikl před účinností fin. nov., neboť zákon nečiní rozdílu, kdy materiální nárok na náhradu vznikl. Ať již tedy materiální nárok na náhradu vznikl za účinnosti fin. nov. nebo před tím, zavedla fin. nov. pro rozhodování o tom, je-li u řečených funkcionářů dána povinnost k náhradě škody z hospodářské správy obce, nové fórum, jež nastoupilo ihned a vůbec na místo dřívější kompetence soudů. Proto v otázce kompetenční — a ta je jedině na sporu — roz- hodujícím je toliko, kdy se vydává rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody. V daném případě není sporu o tom, že rozhodnutí vydáno bylo za účinnosti fin. nov., a byl tedy žal. úřad povinen říditi se kompetenčním předpisem § 16 odst. 7 fin. nov., který jako předpis formálněprávní nastoupil ihned v plnou účinnost (srov. všeobecně Boh. A 699/21, 3206/24, 3590/24, 4711/25). Není tedy důvodná námitka, že kompetenční předpis fin. nov. v daném případě neplatí.
St-l namítá však dále, že i v tom případě, kdyby ustanovení fin. nov. v daném případě platila, nebyl by žal. úřad přes to příslušný, protože nebyly porušeny předpisy § 5 odst. 1 a 2 jednající o zákazu úhrady výdajů řádného rozpočtu příjmy mimořádnými vůbec (odst. 1) a o zákazu přesunu v položkách vydání a příjmů bez schválení bezprostředního úřadu dohlédacího (odst. 2). Tato námitka jde mimo obsah nař. rozhodnutí, které svůj výrok neodůvodnilo ustanovením § 5 odst. 1 a 2, nýbrž jen kompetenčním ustanovením § 5 odst. 4. Pokud by bylo možno spatřovati v těchto vývodech st-lových námitku, že kompetenční předpis § 16 a § 5 odst. 4 fin. nov. platí jen pro případy zodpovědnosti, pro něž důvod je shledávati v ustanovení § 5 odstavce 1 a 2 fin. nov., není tato námitka důvodná, protože kompetenční ustanovení § 16 platí pro případy zodpovědnosti starosty obce z hospodářské správy vůbec, jak bylo již shora uvedeno.
Podle stížnosti přichází v úvahu ještě zákon č. 169/1930 Sb., jehož použitím na tento případ se předchozí zrušovací nález nss neobíral, protože nař. rozhodnutí zem. výboru bylo vydáno před jeho účinností. Pokud jde o ustanovení zákona č. 169/1930 Sb., dlužno uvésti nejprve, že ustanovení § 19 odst. 5 obsahuje nejenom speciální procesní předpis, ale i zvláštní materiální předpis o ručení za škody, a to v případech, když jsou prováděna usnesení obec. orgánů nevyhovující předpisům odst. 2, 3 a 4, která zákon prohlašuje za neplatná a zakazuje prováděti. Proto kompetenční předpis § 19 mohl by přijíti v úvahu jen, když by za účinnosti zákona č. 169/1930 Sb. vznikl také materiálně-právní nárok na náhradu škody tím, že orgán obce v této době prováděl by usnesení, která, jak řečeno, podle tohoto zákona jsou neplatná a nesmějí býti provedena. O takový případ však nejde, jak nař. rozhodnutí konstatovalo a st-l shodně tvrdí.
K výsledku, že kompetenční norma § 19 zákona č. 169/1930 Sb. na daný případ nedopadá, dospěl žal. úřad jinou úvahou nežli prvá stolice. Kdežto okr. úřad vyslovil, že v daném případě jde o dřívější případ ve smyslu článku II. odst. 3 zákona č. 169/1930 Sb. (podle kterého s výhradou použití na dřívější případy pozbývají zároveň platnosti všechna ustanovení zákonů a nařízení, jež se týkají předmětů upravených tímto zákonem), uvedl zem. úřad v nař. rozhodnuti, že pokládá rozhodování v této věci za nový případ, na nějž se vztahuje již zákon č. 169/1930 Sb., uvažoval příslušnost podle tohoto zákona, ale dospěl k výsledku, že kompetenční norma § 19 na daný případ nedopadá, protože škodou podle § 19 odst. 5 dlužno rozuměti pouze tu škodu, která vzniká provedením usnesení obec. zastupitelstva, když toto usnesení odporuje předpisům odst. 2, 3 a 4 § 19. Také st-l zastává ve stížnosti, že tyto předpoklady dány nejsou, takže vývody jeho ve stížnosti nejdou proti nař. rozhodnutí. Pokud by bylo ve stížnosti shledávati námitku, kterou st-l, zastávající příslušnost soudů, činí, jak praví, per inconcessum, že podle zákona č. 169/1930 Sb. měl o sporu rozhodovati okr. a zem. výbor, je neodůvodněnost této námitky vyvrácena tím, co bylo shora o aplikaci zákona č. 169/1930 Sb. již uvedeno. — — —
St-l namítá dále, že nebyly uváženy, ba ani vyšetřeny okolnosti zakládající promlčení soukromoprávního nároku obce proti němu na náhradu škody, ačkoli byly výslovně namítány. Žaloba vznikla obci již po provedení revise, resp. po rozhodnutí zem. výboru r. 1922. na něž obec nemusila čekati dle tehdejšího práva a nebyla jím vázána. Jelikož před vydáním fin. nov. ručil starosta obce jen soukromoprávně za škody ze svých činů nedovolených a jelikož z tohoto soukromoprávního ručení a tedy i rozhodování jsou vyňaty jen škody vzniklé přestoupením dvou zákazů uvedených v § 5 cit. nov., je nutno počítati promlčecí dobu již od r. 1922. Proto i touto okolností měl se správní úřad nyní zabývati, poněvadž nepromlčuje se jen obnos, nýbrž promlčuje se žaloba, resp. nárok co do důvodu. Avšak i obnos byl již r. 1922 známým. O této námtice uvážil nss:
Pokud st-l uplatňuje tím vadu řízení, že. se úřad jím přednesenou námitkou promlčení vůbec nezabýval, je činěná výtka bezdůvodnou, protože úřad přednesenou námitku promlčení vyřídil a zamítl ji s odůvodněním, že povinnost st-le k náhradě škody nepominula, protože obec. účty za rok 1921 nebyly dosud schváleny obec. zastupitelstvem ve smyslu § 16 zákona č. 329/1921 Sb. Tímto výrokem odpověděl žal. úřad na námitku st-le, kterou formuloval v odvolání tak, že namítá čtyřleté promlčení podle zákona o obec. hospodaření od schválení účtů, které byly obec. zastupitelstvem schváleny r. 1923, takže promlčení bylo dokončeno v roce 1927. Jak patrno vznáší st-l nyní ve své stížnosti námitku promlčení jinak na spor, než jak činil ve svém odvolání. Kdežto tam dovolával se ustanovení fin. nov. o čtyřletém promlčení počínajíc rokem 1924, uplatňuje nyní vzhledem ke svému stanovisku, že ustanovení fin. nov. se na daný případ nevztahují, námitku tu všeobecně a počítá promlčecí dobu již od r. 1922. Takto formulovaná námitka je však podle §§ 5 a 6 zákona o ss nepřípustnou novotou. Pokud však st-l při veřejném ústním líčení poukazoval na to, že účty za rok 1921 byly již schváleny usnesením obec. zastupitelstva z 19. ledna 1923, a z toho dovozoval, že zodpovědnost starosty pominula promlčením podle § 16 fin. nov., nemohl se soud touto námitkou zabývati, protože tyto vývody se nepohybují v rámci námitky promlčení, jak je formulována v písemné stížnosti (§ 18 zákona o ss.). — —
Dalšími námitkami uplatňuje stížnost neúplnost provedeného řízení a porušení ustanovení §§ 42, 43, 46, 48 a 49 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Při výtce neúplnosti řízení rozeznává st-l, pokud úřad použil, výsledků dříve provedeného správního řízení a pokud použil výsledků dříve provedeného řízení soudního. Při svém stanovisku, že býv. zem. výbor rozhodl o věci již pravoplatně, čímž bylo odbyto usnesení obec. zastupitelstva ze 17. října 1922, a výsledky provedené revise tím konsumovány, zastává st-l, že nově zřízený okr. úřad nemohl v mezích platných dřívějších zákonů rozhodovati o případech dřívějších (§ 29 zákona č. 77/1927 Sb. ve znění zákona č. 169/1930 Sb.) a stavěti výsledky revise zjištěné v listopadu 1922 přímo na hlavu. Chtěl-li však zaujmouti opačné stanovisko po stránce právní a skutkové, než-li zem. výbor ve svém rozhodnutí, spočívá vada řízení a neúplnost jeho v tom, že nesdělil st-li své opačné stanovisko, ačkoli tak podle § 48 cit. nař. učiniti musil. O použití výsledků soudního řízení zastává st-l názor, že žal. úřad měl zjistiti vše znovu a samostatně a že tedy nemohl použíti jako důkazů beze všeho výsledků soudního řízení proti st-li, protože nejde o skutečnosti všeobecně známé nebo známé úřadu z jeho vlastní činnosti. Podle § 49 cit. nař. nelze použíti všeho, nýbrž jen toho, co se hodí a je potřebné z výsledků průvodního řízení, ale nikoliv u kteréhokoliv úřadu, nýbrž jen z výsledků docílených před správním úřadem. Rozhodně nelze podle mínění stížnosti použiti výsledků soudního řízení, které ns in toto právě ohledně st-le zrušil. Proto měl důkazy žal. úřad sám prováděti. O domněnce viny st-lovy nelze mluviti a podle § 48 cit. nař. musí býti st-li dovolen důkaz opaku a musí mu býti dána příležitost k nabytí vědomosti o výsledku důkazů provedených okr. úřadem (§§ 46 a 48). Tento postup nařízený pro řízení v I. stolici nemůže býti nahrazen tím, že zem. úřad, uznávaje důvodnost aspoň této výtky, dal jej neinformovaného vyslechnouti na rychlo o jeho odvolání. Tím, že st-l dle protokolu z 20. ledna 1934 prohlásil, že béře za své stanovisko zaujaté svým právním zástupcem, přihlásil se ke všem výtkám a mělo býti jim vyhověno a řízení v I. stolici pro nemožnost doplnění zrušeno. Takový neinformovaný výslech není doplněním podle §§ 80 a 42 spr. řádu, protože okr. úřad v oboru své vlastní působnosti ničeho neprováděl, nýbrž přimkl se jednoduše na obsah zmatečného sporu soudního; nebylo tedy co doplňovati, nýbrž musilo se od počátku zjišťovati. Zem. úřad ničeho neprozkoumal, poněvadž následkem toho, že okr. úřad sám ničeho nezjišťoval, neměl žádného podkladu k přezkoumání a protože schodek zjištěný v obec. pokladně není podle spisů ani totožný se schodkem z uhelné akce. St-l uplatňuje dále, že uvedl v odvolání další okolnosti k usvědčení svědkyně A. z nepravdy a k vyvrácení tohoto vlastně jediného základu rozhodnutí, a okolnosti ty měly býti uváženy a zjištěny podle zásady, že má býti slyšena i druhá strana, a neměly býti a priori odmítány. Také zásada volného ocenění výsledků řízení nemůže se tak daleko rozšiřovati, aby se úřad přidržel jen výsledků soudního řízení. O vytýkaných vadách řízení uvážil nss:
Okresní úřad vyslovil povinnost st-lovu k náhradě škody obci, protože považoval za prokázáno, že obnos 20000 Kč byl st-li skutečně vyplacen a že obnos ten nebyl jím odveden do obec. pokladny. St-l popřel správnost tohoto zjištění, ohradil se proti tomu, že nebyl slyšen jako strana podlý § 42 cit. nař. a že nebyl informován o výsledku provedených důkazů v řízení správním podle § 48 cit. nař., a ohradil se vůbec proti úřednímu postupu v této věci, porušujícímu zásady hlavy II. spr. řádu, jednak ve svém podání z 29. května 1933, jednak podrobně ve svém odvolání, kde žádal o provedení důkazního řízení k jednotlivým svým tvrzením, zvláště žádal o nový výslech pokladníka A. a jeho manželky. Žal. úřad návrhy tyto zamítl a vyslovil, že přezkoušel důkazy okr. úřadem uváděné (zápisy v hlavní knize obec. účtů za rok 1921 a v deníku k nim vedeného, dále deník místní školní rady, soudní spisy Ck IIa 137/24) a zhodnotil svědecké výpovědi v soudních spisech obsažené a vzal také zřetel na vývody st-lovy v odvolání z 12. prosince 1933, na protokolární jeho prohlášení z 20. ledna 1934 a přihlížel i k jeho vyjádření z 29. července 1925. Po uvážení všech těchto skutečností dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí není kusé a že je věcně správné. Námitku o přípustnosti použití soudních spisů bez nového důkazního řízení zamítl úřad, vysloviv, že není zákonem vyloučeno toto použití ke zjištění skutkové podstaty záležitosti projednávané správním úřadem, že hodnotu svědeckých výpovědí má úřad možnost volně posouditi a že podle §§ 48 a 49 správ. řízení nebyl okr. úřad povinen zjíšťovati znovu skutečnosti jednou již zjištěné. Spornou skutečnost, zdali částka 20000 Kč, vedená jako výdaj pokladníkem obce, byla jeho manželkou skutečně vyplacena, vzal žal. úřad za prokázanou soudním přísežným výslechem svědkyně A., soudním přísežným výslechem svědkyně Johany P. a k zjištění jiných skutečností odvolal se úřad i na svědecké výpovědi Jindřicha H. a na svědecké výpovědi u soudu učiněné vůbec. Žádosti o nový výslech pokladníka A. a jeho manželky nevyhověl jednak proto, že výslech o události, která se stala před 13 lety, nemůže přinésti ničeho nového, jednak proto, že považuje soudem provedený výslech, zvláště pak přísežný výslech manželky pokladníka, za dostačující.
Podle ustanovení §§ 42 a 43 správního řádu je správní úřad zásadně povinen zjišťovati si sám pro své rozhodnutí skutkovou podstatu. Nss nemohl sice přisvědčiti plně námitce, že při tom je vůbec za všech okolností vyloučeno použiti výsledků skutkových zjištění provedených v soudním řízení. V této všeobecnosti není námitka ta správná. Pravdu má však st-l, že správní úřad nemůže opříti svoje rozhodnutí o svědecké výpovědi u soudu učiněné jako o důkazy svědecké, protože vyslýchané osoby před ním jako svědci nevystupovaly a soudní protokoly svědecké mohly by tudíž přicházeti v úvahu jen jako důkaz jiný než vedený svědky. Může tedy správní úřad opříti své rozhodnutí o svědecké výpovědi jen, když svědky sám slyšel nebo cestou rekvisiční slyšeti dal.
Také nelze upříti oprávnění námitce, že zásada volného ocenění výsledků důkazního řízení důkazem svědeckým provedeného, jíž se úřad dovolává, nemůže jíti tak daleko, že by správní úřad mohl rozhodovati volně o věrohodnosti svědků, které takto sám neslyšel. Vždyť, jak shora bylo uvedeno, nejde pak o důkaz svědecký. Za tohoto stavu věci nemusil nss zkoumati, jaký vliv má na důkazy provedené u soudu okolnost, že ns vyslovil, že k dovolání st-le zrušuje rozsudky obou nižších stolic i s řízením v příčině tohoto žalovaného provedeným.
Strany ovšem mohou samy upustiti od nového výslechu a spokojiti se již provedenými výslechy, a také svědci mohou se odvolati na své výpovědi před soudem učiněné. Vždy však musí býti dána stranám v řízení správním samém příležitost, aby nabyly vědomosti o výsledku provedeného důkazu, pokud se ho použije k odůvodnění v rozhodnutí, a vyjádřily se o něm (§ 48 odst. 3 správ. řízení). V § 46 odst. 4 stanoví se: Byly-li při ústním jednání nebo mimo ně provedeny důkazy, musí býti výsledky všech provedených důkazů se stranami, pokud se toho nezřeknou, sděleny, a strany mají právo, aby se o výsledku provedených důkazů vyjádřily. Zásada, že strana musí se výslovně zříci práva na toto sdělení (výsledků provedeného důkazního řízení), platí pro ústní jednání i mimo ně. V daném případě se st-l práva toho nezřekl, nýbrž je ve svém podání z 29. května 1933 a ve svém odvolání výslovně uplatňoval a na těchto svých námitkách při svém novém výslechu dne 20. ledna 1934 setrval. Bylo tedy povinností žal. úřadu, aby st-le předem informoval, které výsledky důkazního řízení zamýšlí vzíti za podklad svému rozhodnutí, a dal st-li možnost, aby v řízení správním se o nich vyjádřil. Správně vytýká stížnost, že výslech 20. ledna 1934 takovým informativním výslechem nebyl. Tyto vady jsou vadami podstatnými, protože byla jimi procesní situace st-le ztížena, náležitá obrana jemu znemožněna a neúplnost zjištění skutkové podstaty přivoděna. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zákona o ss.
Útraty zúčastněné straně se nepřisuzují, protože nař. rozhodnutí bylo zrušeno, a st-li proto, že podle zákona nemá na ně vůbec nároku.

Citace:

č. 12709. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1258-1266.