Č. 12674.

Školství: * Za účinnosti § 17 zákona č. 204/1932 Sb. o úsporných opatřeních personálních nelze posuzovati nárok na odbytné z důvodu provdání učitelek, jichž se týče zákon č. 104/1926 Sb., podle § 3 zákona č. 455/1919 Sb.
(Nález z 3. prosince 1936 č. 16582/36.)
Věc: Hilda P. v Olbramovicích (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 20. prosince 1933 o odbytném.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lka, která byla od 17. listopadu 1930 ve služebním poměru učitelské čekatelky na německé škole obecné v Olbramovicích a nabyla učitelské způsobilosti 16. dubna 1932, vzdala se koncem srpna 1933 školské služby z důvodu provdání. Vzdání to bylo výměrem zem. škol. rady v Brně z 31. srpna 1933 podle § 73 služební pragmatiky učitelské vzato na vědomost a st-lce zastavena koncem srpna 1933 výplata služebních příjmů. Podáním z 12. října 1933 žádala st-lka, aby zem. škol. rada poukázala jí podle § 3 zákona č. 455/1919 Sb. odbytné.
Zem. škol. rada výměrem z 24. října 1933 žádosti nevyhověla a vyslovila, že podle § 17 zákona z 28. prosince 1932 č. 204 Sb. st-lce odbytné nenáleží, ježto do konce měsíce srpna 1933, kdy z důvodu provdání se školní služby vzdala, měla toliko 2 roky, 9 měsíců a 14 dnů školní služby, kdežto za nyní platného zákona z 28. prosince 1932 č. 204 Sb. o úsporných opatřeních personálních je nárok na odbytné podmíněn skutečnou službou aspoň 5letou.
Odvolání st-lčino bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami: Nař. rozhodnutí odepřelo st-lce nárok na odbytné v důsledku jejího provdání ex motivis, t. j. z důvodů rozhodnutí zem. škol. rady v Brně, jakožto I. stolice a převzalo tedy důvody její za své. Z důvodů těch je zřejmo, že žal. úřad zamítl st-lčin nárok v podstatě proto, že předpis § 3 zákona č. 455/1919 Sb., z něhož výhradně st-lka nárok svůj vyvozuje, byl vzhledem k ustanovení § 27 zákona č. 204/1932 Sb. zcela nahrazen ustanovením § 17 zákona č. 204/1932 Sb., který podle § 22 bod a) téhož zákona platí i na učitelky škol obecných a jehož podmínkám st-lka nevyhovuje.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, snažíc se dovoditi, že ustanovením cit. § 17 nebyl předpis § 3 zákona č. 455/1919 Sb. úplně zrušen, protože aspoň v příčině učitelek, které po nabytí učitelské způsobilosti nevykazují 5 let skutečné služby, není s § 17 v odporu a z tendence, jakož i ze znění § 17 neplyne, že by nároku na odbytné z důvodu provdání měly býti zbaveny učitelky, kterým nárok ten již podle zákona č. 455/1919 Sb. příslušel, třeba ho nemají podle § 17 zákona č. 204/1932 Sb. Je tudíž na sporu jediná otázka, zda § 3 zákona č. 455/1919 Sb. byl úplně zrušen předpisem § 17 zákona č. 204/1932 Sb., či zůstal v platnosti v příčině odbytného u učitelek, které požadavkům § 17 zákona posléz uvedeného nevyhovují. Nss nemohl stanovisko stížnosti uznati za správné.
Zákon č. 455/1919 Sb., kterým se zrušuje celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných a občanských (měšťanských) v republice Československé, přiznal učitelkám veřejných škol obecných a občanských po skončené počáteční službě možnost vstoupiti do stavu manželského, aniž tím pozbývají práva setrvati ve službě školní (§ 1). Učitelkám pak, které nemají počáteční služby za sebou, je třeba, aby se mohly provdati, povolení okr. školní rady (§ 2). Poté normuje zákon v § 3 odst. 1: »Vzdá-li se při tom učitelka dobrovolně místa, budiž jí vyměřeno odbytné podle služebních let a posledního platu, a to: do 5 let od zkoušky učitelské způsobilosti poloviční, od 5 do 10 let celoroční, od 10 do 15 let jeden a půlroční a od 15 let dvouroční plat vpočitatelný do výslužného.« Ustanovení toto zůstalo nedotčeno jak předpisem § 17 a 46 zákona č. 104/1926 Sb. (t. zv. zákona učit.), tak předpisy vlád. nař. č. 162/1928 Sb. (služ. pragmatiky učitelstva škol národních). Teprve zákon č. 204/1932 Sb. o úsporných opatřeních ve správě státní stanovil v oddílu III., nadepsaném »Změna některých předpisů o odpočivných (zaopatřovacích) platech«, v § 17 odst. 1: »Vzdá-li se státní zaměstnankyně podléhající ustanovením platového zákona nebo předpisům na základě jeho § 210 odst. 1 vydaným, která jest v den účinnosti zákona (— t. j. v den 1. ledna 1933 —) již provdána, nebo která se později provdá, dobrovolně služby, obdrží, má-li alespoň 5 roků skutečné služby pro výměru odpočivných platů započitatelných, místo případného jiného odbytného za každý celý rok takovéto služby 15% pensijní základny, nejvýše však čtyřnásobek pensijní základny jako odbytné.« V § 22 bodu a) týž zákon dále normuje, že ustanovení tohoto zákona (t. j. zákona č. 204/1932 Sb.) — tedy i ustanovení jeho § 17 — platí i pro učitele, jichž se týče zákon č. 104/1926 Sb. o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol (učit. zákon). Konečně v závěrečných ustanoveních oddílu V. zákona č. 204/1932 Sb. je v § 27 odst. 1 stanoveno: »Po dobu účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti všechna ustanovení týkající se zaměstnanců uvedených v §§ 21 až 23« — tedy i učitelek, podléhajících zákonu č. 104/1926 Sb., — »a obsažená v předpisech, smlouvách neb ujednáních, která odporují ustanovením tohoto zákona, po případě nejsou s ním v souladu . . .«
Již samo znění těchto ustanovení neponechává žádných pochybnosti o tom, že § 17 zákona č. 204/1932 Sb. upravuje otázku odbytného při vzdání se služby z důvodu provdání zcela samostatně, všeobecně a jednotně pro všechny státní zaměstnankyně a ženské síly, které jsou jim v tom směru podle § 22 téhož zákona postaveny na roveň, tedy i pro učitelky. Zákon nečiní žádného rozdílu mezi těmi, kterým nárok na odbytné při provdání příslušel snad již podle speciálních předpisů dřívějších (na př. podle § 66 odst. 3 vlád. nař. č. 113/1926 Sb., § 3 zákona č. 455/1919 Sb.), a těmi, kterým takový nárok dosud vůbec nepatřil, nýbrž byl teprve předpisem § 17 zákona č. 204/1932 Sb. nově založen. Také nestanoví zákon žádné výjimky ze své všeobecné normy ve prospěch některého druhu státních zaměstnankyň (učitelek) a nevylučuje z úpravy jím normované ani takové zaměstnankyně (učitelky), pro něž byly ony dřívější speciální předpisy týkající se odbytného příznivější, t. j. kterým sice podle dřívějších norem za předpokladů v nich vytčených nárok na odbytné příslušel, které však nevyhovují podmínkám stanoveným § 17. Kdyby byl zákon výjimku takovou zamýšlel ve prospěch některé skupiny zaměstnankyň (učitelek) stanoviti a tedy dřívější předpisy v tom, směru zachovati v platnosti, byl by musil úmysl svůj výslovným předpisem projeviti. Upravil-li však zákon ode dne své účinnosti, t. j. podle § 29 odst. 1 od 1. ledna 1933, nárok na odbytné při vzdání se služby z důvodu provdání — tedy týž předmět jako § 3 zákona č. 455/1919 Sb. — pro všechny státní zaměstnankyně i učitelky shodně a stanovil zároveň odchylně od právě cit. zákona, platného dosud jen pro učitelky, nejen způsob určení výše nároku toho, nýbrž i základní předpoklady nároku (že totiž jde o osobu podléhající ustanovením plat. zákona č. 103/1926 Sb., resp. učit. zákona č. 104/1926 Sb., že vzdání se služby nastalo po účinnosti zákona č. 204/1932 Sb., že potřebí nejméně 5leté pro výměru výslužného započitatelné skutečné služby), je nutno dospěti k závěru, že této nové úpravě odporuje, resp. není s ní v souladu ustanovení § 3 zákona č. 455/1919 Sb. Tomu tak je nejen — jak stížnost sama doznává — v příčině učitelek vykazujících právě zmíněnou skutečnou službu, ale i v příčině učitelek, které této minimální skutečné služební doby nevykazují, protože právě § 17 zákona č. 204/1932 Sb. váže nárok na odbytné bezvýhradně na tuto minimální služební dobu a tím implicite vylučuje z nároku všechny, kdož mají započitatelnou skutečnou službu kratší. Že by pak materiální předpoklady nároku na toto odbytné, jak byly určeny zákonem č. 455/1919 Sb., nebyly § 17 zákona č. 204/1932 Sb. změněny, stížnost sama netvrdí, a opačný názor žal. úřadu, projevený v tom směru v nař. rozhodnutí, nijak nevyvrací. Odporuje-li však § 3 zákona č. 455/1919 Sb. § 17 zákona č. 204/1932 Sb. vůbec, nutno jej vzhledem k § 27 odst. 1 zákona č. 204/1932 Sb. považovati za zrušený.
Proti správnosti tohoto názoru nelze se s úspěchem dovolávati ani nálezu nss Boh. A 7812/29, na nějž poukazoval právní zástupce st-lčin při veřejném ústním líčení. Tímto bylo vysloveno, že předpis § 3 zákona č. 455/1932 Sb. o odbytném učitelek veřejných škol národních zůstal v platnosti i za účinnosti učit. zákona č. 104/1926 Sb., protože — jak se v nálezu tom uvádí — je cit. předpis normou speciální, která podle vykládacího pravidla »lex generalis non derogat speciali« nebyla dotčena všeobecnou derogační klausulí prvé věty § 46 učit. zákona č. 104/1926 Sb. a k derogaci její bylo by třeba výslovného předpisu zákona, jaký v něm nalézti nelze. Nepřípadnost této argumentace vyplývá již z toho, že při vydání učit. zákona č. 104/1926 Sb. byla jiná právní situace, než jaká byla vytvořena vydáním zákona č. 204/1932 Sb. Učit. zákon č. 104/1926 Sb. odbytné učitelek z důvodu provdání vůbec neupravoval a následkem toho nebylo možno důvodně tvrditi, že by učit. zákonem byl upraven týž předmět, o němž jednal zákon č. 455/1919 Sb. v § 3, a že v důsledku této nové úpravy pozbývají dřívější ustanovení ve smyslu § 46 učit. zákona platnosti. Naproti tomu však zákonem č. 204/1932 Sb. byl v § 17, jak již shora uvedeno, nárok na odbytné učitelek z důvodu provdání ze základu zcela jinak upraven a touto novou úpravou dotčena právě i ona dřívější úprava speciální, obsažená v § 3 zákona č. 455/1919 Sb., která byla nahrazena předpisem jiným, třeba širším, zahrnujícím větší okruh zaměstnankyň, než byl onen, na který se vztahovalo posléz cit. ustanovení. Právem proto poukázal žal. úřad na předpis § 27 odst. 1 zákona č. 204/1932 Sb., kterým byla derogace § 3 zákona č. 455/1919 Sb. v celém jeho rozsahu, nastalá již v důsledku samého obsahu předpisu § 17 zákona č. 204/1932 Sb., ještě zvláštním výslovným ustanovením zesílena. Je proto opačné tvrzení stížnosti liché.
St-lka namítá sice ještě dále, že zákonodárce při stylisaci § 27 nemohl pomýšleti na předpis § 3 zákona č. 455/1919 Sb., jak prý plyne z toho, že derogaci předpisů odporujících zákonu č. 204/1932 Sb. omezil pouze na dobu účinnosti tohoto zákona, podle § 29 byla však jen ustanovení §§ 1—9 (s výjimkou odst. 4 § 6) co do své účinnosti časově omezena, takže § 17 je předpisem trvalým a nemůže proto býti řeči o tom, že by jím byl zrušen § 3 zákona č. 455/1919 Sb., pokud poskytuje výhody přesahující rámec § 17 zákona č. 204/1932 Sb. Ani této námitce nemohl nss dáti za pravdu, neboť argumentace předeslané výtky vede k závěru zrovna opačnému, než k jakému chce dospěti stížnost. Předem dlužno konstatovati, že předpis § 27 cit. zákona nelze uváděti v souvislost s § 29 odst. 2 téhož zákona, a to již pro různorodost jejich obsahu. Kdežto ustanovení § 27 kodifikuje po dobu účinnosti zákona všeobecnou právní zásadu »lex posterior derogat priori«, je § 29 odst. 2 ustanovením, kterým zákonodárce omezuje časově účinnost některých svých předpisů a tedy normou obsahově od předpisu § 27 zcela odlišnou. Paragraf 27 cit. zákona propůjčuje derogační účinek všem ustanovením tohoto zákona vůči všem předpisům dřívějším a nerozeznává při tom mezi ustanoveními zákona č. 204/1932 Sb. časově terminovanými a jinými (arg. slova: ». . . . . . . . . . pozbývají platnosti všechna ustanovení, která odporují ustanovením tohoto zákona«). Nelze proto z toho, že určitá ustanovení zákona č. 204/1932 Sb. mají účinnost časově omezenou (§ 29 odst. 2), nic vytěžiti při řešení otázky, které to jsou předpisy, jež postihuje derogační klausule § 27 cit. zákona, tím méně pak při zodpovědění otázky, zda měl zákonodárce při ustanovení § 17 na mysli předpis § 3 zákona č. 455/1919 Sb. či nikoliv. Že pak zákonodárce měl skutečně na mysli i ustanovení § 3 zákona č. 455/1919 Sb., patrno již z té okolnosti, že ve zprávě výboru sociálně-politického a rozpočtového o vlád. návrhu zákona č. tisku 2113/1932 posl. sněm. N. S. k § 17 výslovně jsou uvedeny příklady odbytného a vzat zřetel právě k oněm dvěma skupinám zaměstnankyň, pro něž už podle dřívějšího právního stavu platily zvláštní předpisy o odbytném z důvodu provdání, t. j. učitelkám a kancelářským silám pomocným, třeba předpisy ty (§ 3 zákona č. 455/1919 Sb. a § 66 odst. 3 vlád. nař. č. 113/1926 Sb.) nejsou citovány, o odbytném při služební době kratší 5 let však vůbec zmínky není.
St-lka opírá dále své stanovisko, že § 17 nebylo zrušeno ustanovení § 3 zákona č. 455/1919 Sb. v příčině učitelek vykazujících kratší než 5letou započitatelnou skutečnou službu, o slova cit. § 17, že odbytné podle zákona č. 204/1932 Sb. přísluší »místo případného jiného odbytného«. Slova ta prý znamenají, že vyměřuje se odbytné podle tohoto zákona i tenkráte, když zaměstnankyni příslušel nárok na ně také podle jiných předpisů, takže toto dřívější odbytné nahrazuje. Učitelky se způsobilostí učitelskou nemající ještě 5 let skutečné služby, kterým podle § 3 zákona č. 455/1919 Sb. nárok na odbytné přísluší, nemohou je však nabýti podle § 17 zákona č. 204/1932 Sb. a nemůže proto u nich odbytné podle tohoto ustanovení vstoupiti na místo případného jiného odbytného a byl jim tudíž dřívější nárok zachován. Leč tu přehlíží stížnost, že podle svého znění, jak shora bylo citováno, nestanovil § 17 zákona č. 204/1932 Sb. jako předpoklad nároku na odbytné, že v každém případě nastoupí odbytné jím normované na místo odbytného podle dřívějších předpisů. To patrno již z toho, že pro některé státní zaměstnankyně nebyl nárok takový dřívějšími předpisy vůbec normován, jak st-lka sama uvádí, a nemohl ani u těchto nastoupiti na místo jiného odbytného. Zákon, použiv slov »místo případného jiného odbytného«, chtěl podle obyčejného významu těchto slov toliko vyjádřiti, že v případě, když zaměstnankyni (učitelce) vyhovující požadavkům § 17 příslušel by nárok na odbytné i podle dosavadních předpisů, obdrží odbytné jen podle zákona č. 204/1932 Sb., nikoli vedle něho, kdežto nevyhovuje-li předpokladům citovaného paragrafu, že nárok na odbytné ztrácí, i když jej podle dříve platných předpisů měla. Nestanoví se tedy zmíněným obratem, že osobám, které podle § 17 zákona č. 204/1932 Sb. nároku na odbytné nemají, zachovávají se případné nároky podle předpisů dřívějších. Tento výklad má oporu i v důvodové zprávě k vlád. návrhu zákona č. tisku 2099, str. 18, posl. sněm., kde se doslova praví: »Kdyby zaměstnankyně, na niž má ustanovení toho (scil. § 17) býti použito, měla nárok na jiné odbytné, nastupuje nárok podle § 17 na místo dosavadního, který odpadá.« Nelze tedy ze slov »místo případného jiného odbytného« ve prospěch stížnosti nic vytěžiti a právem proto nař. rozhodnutí uvádí, že zmíněná slova § 17 nemají jiného významu než derogačního v témže smyslu, jak je vyjádřen v § 27 odst. 1 tohoto zákona.
Konečně snaží se stížnost obhájiti své stanovisko i poukazem na úmysl zákonodárcův, spočívající prý v tom, aby odbytné z důvodů provdání, které až do účinnosti zákona č. 204/1932 Sb. platilo jen pro učitelky, bylo rozšířeno i na ostatní zaměstnankyně státní a zvýšením jeho zlepšeno, aby tak byl zesílen podnět ke vzdání se služby. S tímto úmyslem bylo by prý v neslučitelném odporu, kdyby určité skupině učitelek, které totiž nedosáhly dosud 5leté skutečné služby po nabytí učitelské způsobilosti, byl nárok ten vůbec odňat. K tomu dlužno uvésti, že tendence zákona č. 204/1932 Sb., jak již jeho nadpis svědčí, byla výhradně úsporná (srov. též důvodovou zprávu č. tisku 2099/1932 posl. sněm. N. S., dále zprávu sociálně-politického výboru a rozpočtového výboru senátu č. tisku 966/1932 senátu N. S., jakož i zprávu sociálně-politického a rozpočtového výboru posl. sněm. N. S. č. tisku 2113/1932), že úspor mělo býti docíleno i ustanovením § 17 tak, že usnadněním dobrovolného odchodu »zmenší se pro budoucnost náklad na pense«. Nebylo tedy účelem zákona nadlepšovati nějak materiální postavení té či oné kategorii ženských sil (učitelek) a zvýšil-li zákon na jedné straně odbytné proti stavu dosavadnímu, pokud některé skupině podle něho nárok takový již příslušel, vyvážil toto opatření na druhé straně tím, že vyloučil z nároku toho osoby, u nichž by taková úspora na pensi nemohla vůbec nastati proto, že — jak uvádí shora cit. důvodová zpráva č. tisku 2099/1932 posl. sněm. N. S. k § 17 osnovy — »nárok na pensi podmíněný nezpůsobilostí ke službě vzniká nejdříve uplynutím 5leté skutečné služby pro výměru pense započitatelné«.
Z předeslaných vývodů dospěl nss k závěru, že za účinnosti § 17 zákona č. 204/1932 Sb. o úsporných opatřeních personálních nelze posuzovati nárok na odbytné z důvodu provdání učitelek, jichž se týče zákon č. 104/1926 Sb., podle § 3 zákona č. 455/1919 Sb.
St-lka — jak nesporno — uzavřela sňatek teprve 18. července 1933 a pak se další školské služby vzdala, tedy již za účinnosti zákona č. 204/1932 Sb.; lze tedy nárok její na odbytné posuzovati výlučně podle tohoto zákona a nevykazuje-li 5leté, do výslužby započitatelné služby, neporušil žal. úřad zákon, odepřel-li jí přiznati odbytné.

Citace:

č. 12674. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1163-1168.