Č. 12507.Známkové právo: I.* Otázku, zda někdo používá bez povolení zúčastněného k označení zboží nebo výrobků jména, firmy a pod. jiného vyrabitele neb obchodníka (§§ 10 a 11 zn. zákona č. 19/1890 ř. z.), může si ministerstvo obchodu ve známkovém sporu řešiti pouze prejudiciálně, autoritativní rozhodování náleží řádným soudům. — II. * Namítá-li ve sporu o podobnost známek podle § 3 známkové novely z r. 1895 žalovaný, že žalobce užívá známky, o níž žalobu opírá, neoprávněně, poněvadž známkový prvek, zakládající podobnost, je firmou nebo podstatnou součástí firmy žalovaného, které bez jeho svolení pojal žalobce proti ustanovení § 10 známkového zákona č. 19/1890 ř. z. do své známky, není nezákonné, jestliže ministr obchodu námitku tu prejudiciálně řeší, a shledá-li ji důvodnou, žalobu zamítne.(Nález z 21. září 1936 č. 14543/36.)Prejudikatura: Boh. A 6883/27.Věc: Firma »Dr. F. Zátka, akc. spol.« v Karlině (adv. Dr. Karel Líbal z Prahy) proti rozh. min. obchodu z 13. března 1934 o známce ochranné a proti rozh. téhož úřadu z 30. března 1934 o útratách známkového sporu (za zúč. firmu »Zett«, továrna na kakao, čokoládu a cukrovinky J. Zuckermann v Moravské Ostravě, adv. Dr. Emanuel Kellner z Prahy).Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Stěžovatelka jest povinna zaplatiti zúčastněné straně firmě »Zett«, továrna na kakao, čokoládu a cukrovinky J. Zuckerrňann v Moravské Ostravě na útratách řízení před nss částku 1500 Kč do 14 dnů po doručení tohoto nálezu pod exekucí.Důvody: Podle spisů byla pro stěžující si firmu Dr. F. Zátka, akc. spol. továrny poživatin a lučebnin v Praze-Karlíně, 20. srpna 1924 zapsána pod č. 26.801 u obch. a živn. komory v Praze slovní známka »Zet« pro potraviny a poživatiny všeho druhu, zejména lihuprosté nápoje, hořčici, pečivo, oplatkové zboží a cukroví. Podle výpisu z obch. rejstříku kraj. soudu v Moravské Ostravě z 10. října 1933 byla v uvedeném obch. rejstříku oddělení A sv. III fol. 46 zapsána 26. září 1922 firma »Zett« Chocoladen und Zuckerwarenfabrik, ]. Zuckermann«. Pro tuto firmu, která je v dnešním sporu stranou zúčastněnou, byly podle spisů zapsány u obch. a živn. komory v Olomouci v letech 1928 až 1929 známky č. 3694, 3695, 3696, 3697, 3707, 3708, 3711, 3714, 3715, 3716, 3782, 3885, 3886, 3900, 3939, 5039.Známky 3694—3697 jsou zapsány pro čokoládové a cukrové zboží, známky 3707—3900 pro čokoládové a cukrové zboží všeho druhu. Známka 3939 je zapsána pro cukrové zboží všeho druhu a známka 5039 pro čokolády a cukrovinky. Tuto známku tvoří výlučně slovo »Zett«. Ostatní známky jsou kombinované, obsahující vedle různých obrazových součástí rovněž slovo »Zett«.Žalobou de pres. 6. září 1933 domáhala se st-lka výmazu všech uvedených známek strany zúčastněné podle § 3 známk. novely z roku 1895, uvádějíc v podstatě, že její známce č. 26.081-Praha přísluší priorita před známkami zúčastněné strany, že známky ty jsou zapsány pro stejný druh zboží jako známka její a že jsou se známkou tou ne-li totožné, tedy jí alespoň zaměnitelně podobné, ježto přesto, že jsou známkami kombinovanými, jsou charakterisovány slovem »Zetr«.Ve svých námitkách de pres. 11. listopadu 1933 uvedla zúčastněná strana v podstatě, že známka 26.081-Praha obsahuje — aniž k tomu dala zúčastněná strana svolení — podstatnou, pokud se týče nejvýznačnější část její firmy, totiž slovo »Zet«. Z toho dovozovala zúčastněná strana, že st-lka užívá podle § 10 známk. zákona z r. 1890 uvedené známky neoprávněně a že tudíž nemůže o ni opírati žalobu na výmaz známek zúčastněné strany pro podobnost založenou právě tím, že ve známkách zúčastněné strany jest obsaženo slovo »Zett«.V podání de pres. 14. prosince 1933 namítala st-lka v podstatě, že § 10 známk. zákona tu nepřichází v úvahu vůbec; kdyby však tomu tak bylo, sluší uvážili, že nejde o firmu zúčastněné strany, nýbrž jeti o jediné slovo této firmy, dále, že spor podle cit. § 10 známk. zákona náleží podle judikatury tohoto soudu rešiti nikoliv ministerstvu, nýbrž řádným soudům, že známku »Zet« má zapsanou s prioritou od roku 1914 firma Schicht v Ostí n. L. a že dala st-lce právo známky té užívati.Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad žalobu st-lky a uznal ji povinnou k náhradě útrat sporu. Podle obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí zaujal žal. úřad — přikloniv se k námitkám zúčastněné strany — v podstatě právní stanovisko, že st-lčina známka č. 26.801-Praha pozůstává výhradně ze slova »Zet«, jež je podstatnou součástí firmy zúčastněné strany. Poněvadž pak této podstatné součásti firmy zúčastněné strany užila st-lka ve známce bez svolení této strany, užívá známky č. 26801 Praha podle § 10 známk. zákona neoprávněně a nemůže tudíž o ni opírati žalobu podle § 3 známk. zákona, vybudovanou na skutkovém tvrzení, že právě slova »Zet« a »Zett« jsou známkovými prvky, jež zakládají podobnost střetnuvších se známek.To je skutečný obsah nař. rozhodnutí a veškeré námitky stížnosti, pojímající rozhodnutí to odchylně, míjejí se cíle. Jmenovitě má mylně stížnost za to, že nař. rozhodnutím odpírá žal. úřad st-lce užívání známky »Zet«, ježto nic podobného nař. rozhodnutí neobsahuje. Zcela nepřípadně ukazuje také st-lka na nález tohoto soudu Boh. A 6189/26. V tomto nálezu byl řešen: případ, kde se strana žal. bránila výmazu známky vyslovenému v důsledku podobnosti se starší známkou strany žalující, založenou na stejném jménu, charakterisující obě střetnuvší se známky, namítajíc, že jí podle § 5 známk. zákona nemůže býti bráněno užívati svého jména ve známce. O takový případ zde však nejde, neboť žal. úřad nevyslovil, že slova »Zett« užívá zúčastněná strana ve svých známkách oprávněně proto, že je součástí její firmy, nýbrž založil své rozhodnutí — jak výše uvedeno — na prejudiciálním výroku, že st-lka užívá své známky neoprávněně z důvodu § 10 známk. zákona a že proto nemůže o ni opírati svoji žalobu podle § 3 známk. novely z roku 1895.Podle toho, co bylo právě řečeno, není tudíž v daném případě sedes materiae § 5 známk. zákona, nýbrž § 3 známk. novely z roku 1895 a § 10 známk. zákona z roku 1890 a vzájemný vztah těchto norem.Uvedený § 3 známk. novely zní: »Na podkladě § 21 lit. e) zákona z 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. může nastati výmaz známky i proto, že je známce dříve zapsané pro stejný druh zboží a ještě po právu pozůstávající tak podobna, že rozdíly by mohly býti postřehnuty obyčejným kupcem dotyčného zboží jen vynaložením zvláštní pozornosti. Z tohoto ustanoveni plyne, že při zkoumání žaloby, podané podle této normy, je věcí úřadu v první řadě zkoumati jednak, zdali známka, o niž se opírá žaloba, je dříve zapsána nežli známka napadená, a zda je po právu. Nezkoumá tudíž úřad podle této normy — jak stížnost za to má, ukazujíc mylně na nález Boh. A 1287/22 — jen formální stránku, t. j. zda známka, o niž se žaloba opírá, je zapsána do známkového rejstříku, nýbrž náleží mu přihlédnouti i k tomu, zda známka ta v době podání žaloby je po právu. To může učiniti úřad dojista z úřední povinnosti, vzejdou-li pochybnosti o tom, zda zápisem známky žalobcovy nebyly porušeny kogentní normy na př. § 1 zákona (distinktivita), § 3 (známky ze zápisu vyloučené), § 1 známk. novely (známky deskriptivní) a pod., je však dojista povinen známku žalobcovu po té stránce zkoumati, vznese-li strana žalovaná námitku, že žalobce opírá svoji žalobu o známku neprávem zapsanou. Takový případ může nastati nejen, namítá-li strana žalovaná, že zápisem známky žalobcovy, tvořící podklad žaloby, byla porušena kogentní norma, nýbrž i tehdy, vytýká-li na př., že známka žalobcova je zaměnitelně podobna jiné starší známce žalovaného, nebo že byla převedena na žalobce bez podniku, pro který byla určena, příp. že podnik ten zanikl (§ 9 známk. zákona).Podle § 10 známk. zákona z roku 1890 nesmí nikdo bez svolení zúčastněného k označování zboží užiti jména, firmy, znaku, obchodního pojmenování závodu jiného výrobce neb obchodníka. Vykládaje tento předpis vyslovil již soud v nálezu Boh. A 6883/27, že slovy »označení zboží« sluší rozuměti nejen značky nezapsané, nýbrž i registrované známky. Zakládá tudíž § 10 známk. zákona zákaz užívati firmy neb jména jiného obchodníka nebo producenta za ochrannou známku, jestliže dotyčný obchodník nebo producent k tomu nesvolí. Z toho plyne, že užívá-li kdo za známku jména neb firmy jiného producenta neb obchodníka bez jeho svolení, činí tak neprávem. Jestliže pak námitku, že žalobce ve sporu o podobnost známky užívá známky, o kterou opírá svoji žalobu, neprávem proto, že známka ta obsahuje jméno nebo firmu jiného producenta nebo obchodníka, vznese oprávněně strana žalovaná, t. j. namítá-ii, že žalobce užívá ve své známce bez svolení žalovaného právě jeho jména nebo firmy — ovšem za předpokladu, že toto jméno nebo firma je rozhodné pro otázku podobnosti —, pak je námitka taková stejně hodnotná jako námitky výše příkladmo uvedené, a rozhodující úřad je povinen zkoumati její důvodnost. Míní-li tudíž st-lka, že podle § 3 známk. novely nemá žalovaná tohoto práva a úřad této povinnosti, pojímá zákon mylně a její stížnost není proto v tomto bodu důvodná.Stejně mylný je názor stížnosti, že úřad nemůže tuto námitku ve sporu o podobnost známek podle § 3 známk. zákona řešiti proto, že podle výše cit. nálezu Boh. A 6883/27 náleží řešiti spor opřený o § 10 soudům řádným. Stížnost má tu pravdu jen potud, že si úřad známkový tuto otázku nesmí řešiti autoritativně a nesmí zejména vysloviti zákaz dalšího užívání této známky nebo dokonce naříditi její výmaz. Tím však není řečeno, že by si otázku tuto — stejně jako každý úřad správní —nesměl v rámci sporu na něj vzneseného řešiti prejudiciálně. To také jedině žal. úřad v daném případě učinil. Vykládá-li tudíž stížnost nález ten jinak, je rovněž na omylu.Shrnuv podané vývody došel soud proti názoru ve stížnosti uplatňovanému k závěru, že, namítá-li žalovaný ve sporu o podobnost podle § 3 známk. novely, že žalobce opírá svoji žalobu o známku, které užívá neprávem proto, že známka ta obsahuje jméno nebo firmu žalovaného bez jeho svolení, a je-li právě toto jméno nebo firma prvkem rozhodným pro řešení otázky podobnosti, jest úřad povinen k námitce té přihlédnouti, vyříditi ji prejudiciálně, a dospěl-li k závěru, že tvrzení žalovaného odpovídá skutečnosti, že není proti zákonu, jestliže opíraje se o § 3 známk. novely žalobu zamítne proto, že byť i byla známka žalobcova formálně rite zapsána — není po právu. Vybudoval-li tudíž žal. úřad nař. rozhodnutí v principu na tomto pojetí zákona, nelze shledati, že tak učinil neprávem. Za tohoto stavu jest ovšem nerozhodno, obdržel-li žalobce svolení k užívání známky, o niž žalobu opírá, od jiného subjektu než od žalovaného, ať již byl tento subjekt k tomu oprávněn či nikoliv. Skutečnost ta by mohla býti rozhodnou jen tehdy, kdyby tento subjekt vznášel proti známce žalobcově námitky opřené o § 10 známk. zákona. Správně tedy vyslovil žal. úřad, že je pro daný spor nerozhodné, zdali firma Schicht dala st-lce oprávnění ik užívání známky »Zet«, když se tato firma sporu toho neúčastní.Stížnost vznáší ještě další výtku eventuální, namítajíc, že st-lka ve své známce, jak žal. úřad připustil, neužívá firmy zúčastněné strany, nýbrž toliko její části, t. j. jedině slova »Zet«.Toto tvrzení odpovídá sice spisům, dlužno však poznamenati, že žal. úřad založil své rozhodnutí na tom, že slovo »Zett« je podstatnou součástí firmy zúčastněné strany. K tomu jest uvésti, že zúčastněná strana v podání z 11. listopadu 1933, učiněném v řízení před žal. úřadem, uvedla, že slovo »Zett« »je podstatnou, pokud se týče nejvýznačnější částí její firmy«, a že st-lka, ač k tomu měla v podání de pres. 14. prosince 1933 příležitost, toto skutkové tvrzení nevyvrátila, ba že mu vůbec neodporovala. Se zřením k tomu mohl žal. úřad právem vycházeti po skutkové stránce ze zjištění, že slovo »Zett« je podstatnou součástí firmy zúčastněné strany, a brojí-li stížnost proti tomu, je nepřípustná podle §§ 5 a 6 zákona o ss.Se zřením k tomuto skutkovému a procesnímu stavu daného případu zaostřuje se po této stránce spor na otázku, zda předpis § 10 známk. zákona postihuje nejen známky, jež obsahují úplnou firmu jiného obchodníka nebo producenta, nýbrž i známky, jež obsahují podstatnou část této firmy. Otázku tu zodpověděl žal. úřad kladně a soud neshledal, že by toto právní stanovisko odporovalo zákonu. Není pochyby o tom, že účet § 10 známk. zákona je stejný jako účel celého známkového zákonodárství, aby totiž obchodník nebo výrobce nebyl při provozování svého podniku poškozován tím, že by zboží pocházející z podniku jiného mohlo býti v důsledku označení, jehož se mu dostává, pokládáno kupujícím za zboží z podniku jeho. Tomuto nebezpečí bude majitel obchodu nebo výroby, provozované pod určitou firmou, vydán dojista nejen tehdy, bude-li zboží, pocházející z podniku jiného, označováno proti jeho vůli plnou firmou podniku jeho, nýbrž i tehdy, když bude k označení zboží cizí provenience užito jen podstatné části jeho firmy.Zůstalo-li tudíž neotřeseno zjištění žal. úřadu, že slovo »Zett« je podstatnou částí firmy zúčastněné strany, a není-li pochyby o tom, že slovo »Zet« tvoří výlučně obsah známky žalující strany, nepochybil žal. úřad, jestliže daný případ subsumoval pod § 10 známk. zákona, a není tudíž nař. rozhodnutí ani po této stránce v odporu se zákonem. K vyčerpání námitek stížnosti zbývá ještě uvésti, že pro právní posouzení daného případu je zcela nerozhodné, zda, v důsledku nař. rozhodnutí budou snad ve známkovém rejstříku zapsány pro stejný drah zboží známky podobné, ježto takový stav zákonu neodporuje; naopak z § 18 známk. zákona je nepochybně patrno, že zákon takovouto možnost nevylučuje, ponechávaje pouze oprávněnému, aby si sám výmaz známky svého protivníka vymohl.Rovněž je pro právní posouzení sporu zcela nerozhodné, jak došlo k utvoření slova »Zett« ve firmě zúčastněné strany a slova »Zet« ve známce st-lčině, a pro možnost omylu v provenienci zboží, o níž je výše při výkladu § 10 známk. zákona řeč, nepadá na váhu, zda slovo to je psáno ve firmě zúčastněné strany s dvěma »t«, vei známce st-lčině pak s »t« jedním, což ostatně stěžující si strana ve své žalobě sama zastávala. Nejsou proto' důvodné ani výtky ukazující na tyto skutečnosti. Těmito úvahami veden dospěl soud k zamítnutí stížnosti, pokud čelí proti rozhodnutí min. obchodu z 13. března 1934.Stížnost označuje za předmět svého útoku také rozhodnutí min. obchodu z 30. března 1934, jímž byly číselně upraveny útraty sporu, k jichž náhradě byla st-lka uznána povinnou již v rozhodnutí z 13. března 1934. V té příčině nemohl soud ke stížnosti věcně přihlédnouti, ježto neuvádí, v čem spatřuje nesprávnost číselné výše útrat, o něž jde (§ 18 zákona o ss, srov. Boh. A 7068/28).Výrok o útratách řízení před tímto soudem spočívá na ustanovení § 40 zákona o ss.