Č. 12302.

Vodní právo: Posuzování kanalisace podléhá předpisům vodního zákona a vodoprávní kompetenci, vyskytnou-li se při jejím provádění vztahy, na něž sluší použíti předpisů vodního zákona.
(Nález z 26. února 1936 č. 11072/36.)
Věc: Karel K. v Praze-Vysočanech (adv. Dr. Vlastimil Straka z Prahy) proti rozh. min. zemědělství z 21. prosince 1933 (za žal. úřad vrch. min. komisař Dr. Ludvík Zajíček, za zúč. hlav. město Prahu mag. rada Dr. František Cipra) o zřízení vodoprávní služebnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zem. úřadu v Praze z 2. listopadu 1931 bylo radě hlav. města Prahy uděleno vodoprávní povolení ke stavbě kanalisačního sběrače CCIVa ve Vysočanech od ulice »U Mostárny« k nové spalovací stanici v Praze-Vysočanech, při čemž jako podmínka konsensu bylo mimo jiné stanoveno, že do vybudované kanalisace nesmějí býti vpouštěny žádné splašky domovní ani odpadní vody z podniků průmyslových bez předchozího schválení úřadu vodoprávního, a že vody odváděné zmíněným sběračem do kanalizační sítě a do řeky Vltavy musejí býti nezávadný jak po stránce technické, tak i po stránce mechanické.
Naproti tomu návrhu rady hlav. města Prahy, aby zem. úřad na základě § 28 v. z. vyslovil, že st-l jako majitel pozemku č. 325/2 ve Vysočanech je povinen dovoliti zřízení služebnosti vedení stokového potrubí přes tento pozemek st-lův, nebylo uvedeným výměrem zem. úřadu vyhověno v podstatě s tím odůvodněním, že jde o rozvádění vody v zastavených osadách, a ježto pro území, o které se jedná, byl pravoplatně schválen regulační plán a volná část tohoto území také již je zastavěna, musí území to býti považováno za území zastavěné, takže služebnost podle § 28 lit. b) v. z. nelze uložiti. Byla proto rada hlavního města Prahy odkázána na ustanovení stavebního řádu, resp. na předpis § 365 obč. zákona.
Na odvolání rady hlav. města Prahy zrušilo min. zemědělství v Praze rozhodnutím z 20. února 1932 onu část výměru zem. úřadu z 2. listopadu 1931, kterou bylo odepřeno zříditi služebnost vedení stokového potrubí na pozemku čk. 325/2 ve Vysočanech, a bylo uloženo zem. úřadu, aby o uvedeném požadavku rady hlav. města Prahy znovu rozhodl. Rozhodnutí toto bylo odůvodněno poukazem na to, že § 19 stav. řádu pro hlavní město Prahu ze dne 10. dubna 1886 č. 40 z. z. sice ukládá obci vystavěti podle postupu, jakým se pozemky zastavují, hlavní stoku, neupravuje však postup při provádění tohoto úkolu, ani neumožňuje obci zříditi stoky na cizích pozemcích beze svolení jejich majitelů, vyjímajíc případy postoupení plochy pozemkové při rozdělení pozemku na místa stavební, o kterýžto případ však nejde, a že ani předpisu § 365 ob. zák. obč. na daný případ nelze použiti. Dále dovodilo min. zemědělství, že při posuzování přípustnosti uložení služebnosti podle § 28 lit. b) v. z. je nerozhodna okolnost, je-li pozemek v území určeném k zastavění, po případě již v území zastavěném, a že politický úřad může proto za předpokladů § 28 lit. b) v. z. sám učiniti opatření podle těchto ustanovení v. z. přípustné.
Když pak rada hlav. města Prahy znovu požádala podáním z 15. prosince 1932, resp. z 8. února 1933, aby zem. úřad jako úřad vodoprávní uložil st-li jako vlastníku řečeného pozemku služebnost dovoliti stavbu prodloužení hlavního sběrače CCIVa tímto pozemkem, provedl zem. úřad ve dnech 24. března 1933 a 13. dubna 1933 řízení vodoprávní a vydal ve věci nález z 15. července 1933, jímž uložena byla na základě § 28 lit. b) v. z. st-li jako majiteli pozemkové parcely čk. 325/2 v Praze-Vysočanech jednak
A) dočasná služebnost trpěti práce za účelem provedení kanálu, kterážto služemnost byla ještě podrobněji vymezena, jednak
B) trvalá služebnost toho obsahu, že za účelem udržování kanálu má vlastník pozemku pro budoucnost až do odevzdání pozemku do veřejného statku povinnost dovoliti osobám k tomu povolaným přístup a příjezd ke stoce, kdyby během provozu ji bylo třeba čistiti neb opravovati.
Konečně stanovena byla náhrada, kterou rada hlav. města Prahy za zřízení a trpění zmíněné služebnosti má st-li zaplatiti. Zároveň vyloučil zem. úřad odkladný účinek případného odvolání.
Odvolání, které st-l z rozhodnutí tohoto podal, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů ve výměru I. stolice uvedených. Tím prohlásil žal. úřad za vyřízenou i zvláštní jemu přímo podanou žádost st-lovu za předběžné rozhodnutí o výroku vylučujícím odkladný účinek odvolání.
O stížnosti na toto rozhodnutí u nss podané uvažoval soud takto:
V prvé řadě bylo nutno vypořádati se s námitkou stížnosti, že se vodoprávním úřadům v daném případě nedostávalo kompetence k rozhodování. Námitka takto formulovaná je však očividně bezpodstatná. Obec Pražská, jak je patrno ze žádostí, které byly podkladem provedeného administrativního řízení, žádala za zřízení služebnosti vedení kanalisačního potrubí pozemkem st-lovým na základě § 28 lit. b) vod. zákona. Uplatňovala tedy před úřadem vodoprávním nárok čerpaný z předpisu § 28 lit. b) vod. zákona. Že o takové žádosti nemůže roz- hodovati žádný jiný úřad než úřad vodoprávní, je vzhledem k ustanovení § 75 vod. zákona tak samozřejmé, že není třeba se o tom šířiti. Otázka, zda jsou dány předpoklady § 28 lit. b) vod. zákona pro zřízení služebnosti, jíž se obec Pražská domáhala, je však již otázkou
9* merita a nikoliv otázkou příslušnosti. St-li tanulo však při formulaci námitky nepříslušnosti úřadů vodoprávních nepochybně něco jiného na mysli než otázka příslušnosti. Jak z dalších vývodů stížnosti je patrno, chce st-l říci, že ustanovení § 28 lit. b) vod. zákona není možno na daný případ použiti. Uvedou-li se vývody stížnosti v logický pořad, lze z nich vyčisti nejprve námitku, že předpisu § 28 lit. b) vod. zák. nelze použiti proto, poněvadž vyvlastnění pro účel kanalisace sluší posuzovati podle předpisu § 19 stav. ř. pro hlav. město Prahu. Stížnosti by zajisté slušelo přisvědčiti, kdyby § 19 zmíněného stav. řádu vskutku obsahoval normu o vyvlastnění po účely kanalisace, neboť této speciální vyvlastňovací normě musela by pak všeobecnější norma § 28. lit. b) vod. zák. ustoupiti. Ale § 19 stav. ř. neobsahuje — kromě případu postoupení pozemku pro ulici při rozdělení pozemku na staveniště — vůbec žádné normy expropriační, nýbrž stanoví toliko povinnost obce, aby podle postupu zastavování parcelovaného území zařídila, čeho bude třeba k upravení nových ulic, zejména aby vystavila hlavní stoku. Jakých právních prostředků má obec použiti, aby mohla této své povinnosti dostáti, stavební řád nestanoví.
Dovolávajíc se expropriačního předpisu § 365 všeob. zák. obč. chce stížnost dále říci, že nemělo se na zřízení služebnosti použiti předpisu § 28 lit. b) vod. zákona, nýbrž předpisu § 365 zák. obč. — Námitka tato byla by zajisté důvodná, kdyby předpis § 28 lit. b) vod. zákona se podle svého obsahu na zřízení sporné služebnosti vůbec nehodil. Teprve kdyby zákonné předpoklady vyvlastnění podle § 28 lit. b) vod. zák. nebyly splněny, mohl by přijíti v úvahu expropriační předpis § 365 všeob. zák. obč., a nikoliv naopak.
Těžisko sporu tkví tedy v otázce, zda předpisu § 28 lit. b) vod. zák. může býti na přítomný případ použito.
To ovšem stížnost popírá. Z vývodů jejích podávají se dva argumenty, jimiž se st-l brání proti zřízení služebnosti podle § 28 lit. b) vod. zák. — První je ten, že jde o zřízení kanalisace, která se podle předpisů zákona vodního vůbec nemůže posuzovati, poněvadž podléhá normám stavebního a silničního práva. Při tom operuje stížnost s judikaturou a dovolává se zejména nálezu býv. vídeňského správního soudu Budw. A 11504. Je zajisté pravda, že kanalisace zastavěného území, sloužící k odvádění vod srážkových anebo splaškových neb obojích sama o sobě ani není vodním dílem, ani nepodléhá kompetenci úřadů vodoprávních. Tak zejména není věcí vodoprávních, nýbrž stavebních úřadů rozhodovati o způsobu svádění srážkových a splaškových vod v zastavovaném území. Tím však není řečeno, že rozhodovací pravomoc úřadů vodoprávních jest ve věcech kanalisačních naveskrz vyloučena. Vyskytnou-li se při provádění kanalisace vztahy, upravené zákonem vodním, musí a mohou se tyto vztahy posuzovati jen podle zákona vodního, a k rozhodování jsou pak příslušný úřady vodoprávní. Tak je na př. zřejmo, že, jde-li o vyústění obsahu kanálu do vody veřejné (a event. i do vody soukromé), je k tomu zapotřebí vodoprávního konsensu podle předpisu § 17 zák. vodního. To platí však stejně i v případě, mají-li v rámci kanalisace býti odváděny vody kanalisací zachycené s jednoho místa na druhé po cizím pozemku, neboť zde nejde o otázku upravenou právem stavebním nebo silničním, nýbrž o otázku upravenou zákonem vodním, zejména předpisem § 28 lit. b) vod. zák. Myšlenka tato byla ostatně vyslovena zcela jasně v nálezu býv. vídeňského správního soudu Budw. č. 7903 z r. 1894, kde se výslovně praví, že posuzování kanalisace podléhá předpisům zákona vodního a vodoprávní kompetenci, když pdle své povahy utváří poměry, na něž sluší použiti předpisu zákona vodního. (Srov. i nález Budw. 11645 A z r. 1916). Proto nelze se pro opačný názor dovolávati nálezů, které otázku tuto neřeší, zabývajíce se jen otázkou, zda kanalisace jako taková podléhá zákonu vodnímu a kompetenci vodoprávní.
Druhý argument stížnosti proti použití předpisu § 28 lit. b) vod. zák. na sporný případ vychází sice metodicky správně z § 28 lit. b) v. z., ale výklad, který stížnost tomuto předpisu zákonnému dává, splichtil tento předpis s předpisem § 11 zák. vodního. Z předpisu posléze uvedeného snaží se stížnost vyvoditi různá omezení vyvlastňovacího práva podle § 28 lit. b) vod. zákona a požaduje zejména, že musí jiti o sousední pozemky zemědělské. Leč předpis § 28 lit. b) vod. zák. nemá s předpisem § 11 vod. zákona žádné souvislosti, neboť každý z nich upravuje materii docela jinou. V § 11 jedná se o přirozeném odtoku vody a majitelům pozemku brání se měniti přirozený odtok vody na škodu pozemku horního, resp. pozemku dolního, kdežto předpis § 28 lit. b) vod. zákona jedná o vyvlastnění za účelem svádění vody s jednoho místa na druhé za tím účelem, aby se zabránilo škodlivým účinkům vody. Ani výslovně, ani žádným poukazem není v § 28 lit. b) naznačeno, že tento předpis by se měl vztahovati na přirozený odtok vody, anebo že tu musí jíti o sousední pozemky zemědělské, jaké podle běžného výkladu předpokládá ustanovení § 11 vod. zák. Předpis § 28 nestará se o povahu vody, o jejíž převádění s jednoho místa na jiné se jedná, ani o povahu pozemků a nevylučuje tedy ani pozemky zastavěné. Předpoklady pro zřízení služebnosti podle § 28 lit. b) vod. zák. jsou prostě ty, že jde o odstranění škodlivých účinků vody, a že něčí voda má se za tím účelem věsti s jednoho místa na druhé po pozemku, který patří někomu jinému.
Předpis § 28 výslovně stanoví, že vyvlastnění toto není podmíněno náležitostmi, jakých vyžaduje předpis § 365 o. z. o., a není tedy předpokladem vyvlastnění, resp. zřízení služebnosti, že veřejné blaho vyvlastnění takovéto vyžaduje.
Podle § 28 lit. b) vod. zák. jest ovšem předpokladem zřízení služebnosti, že jde o odstranění škodlivých účinků vody. Zdali však jde i v konkrétním případě o škodlivé účinky vody (což stížnost popírá), není již otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Žal. úřad vzal shodně s I. stolicí za prokázáno, že jde o škodlivé účinky vody, a založil tento skutkový předpoklad na znaleckém posudku, podle něhož povrchové vody, nemohouce odtékati přirozeným způsobem, soustřeďují se v jednotlivých ulicích, zatápějí pozemky a způsobují škody. St-l tomuto znaleckému posudku vytýká závady formální, které jsou nepodstatné, jinak však omezuje se jenom na pouhé popírání, aniž se kdy pokusil o protidůkaz. Nss nemohl tedy nalézti žádné podstatné vady řízení v tom, že žal. úřad založil svoje rozhodnutí na tomto znaleckém posudku. Podle toho, co bylo řečeno, jsou momenty stížností vytýkané (že tu není stálé vody, že zřízení stoky není hospodářsky účelné a pod.) právně bezvýznamné, a pokud jde o hospodářskou účelnost zřízení jednoho úseku městské kanalisační sítě, vůbec se vymykají posouzení úřadů vodoprávních, neboť otázka hospodářské účelnosti zřizované kanalisace jest otázkou komunálního hospodářství, kterou vodoprávním úřadům nepřísluší posuzovati.
Pokud stížnost vytýká, že vyvlastnění nesmí jiti přes míru nutnosti, a dovolává se § 484 o. z. o., jde výtka tato úplně vedle, neboť § 484 o. z. o. stanoví jen zásadu, že služebností již existujících má se užívati civiliter.
Otázka, zdali je vyvlastnění, resp. povolení služebnosti nutné, jest otázka skutková, kterou úřad zodpověděl na podkladě znaleckého posudku st-lem nevyvráceného.
Stížnost vznáší však dále námitku, která by mohla býti závažnou. Vytýká, že žal. úřad nevyhověl návrhu st-lem vznesenému, aby mu vyvlastňovatelka nahradila pozemek služebností zatížený buďsi in natura (výměnou za jiný pozemek), anebo výkupem celého st-lova pozemku. Než nárok na výměnu pozemku nemá v zákoně (§ 28 lit. b) posl. odst. vod. zák.) žádné opory. Expropriát má toliko právní nárok, aby expropriant vykoupil celý služebností zatížený pozemek, pozbude-li pozemek ten pro vlastníka způsobilost k účelnému používání. O tomto nároku žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí I. stolice, rozhodl, ovšem záporně, a to z té příčiny, že zřízením služebnosti nebude st-li zamezeno, aby svého pozemku účelně mohl užívati. Výrok ten, obsahující skutkové hodnocení, opírá se o znalecký posudek, jejž st-l nevyvrátil, nýbrž prostě popřel.
Zbývá ještě vypořádati se s námitkami procesního rázu, z nichž dvě, a sice předně námitka, že člen komise Ing. K. nebyl celému komisionelnímu řízení přítomen, a za druhé námitka, že nebyli k řízení přibráni knihovní věřitelé, t. j. obchodní úvěrní ústav v Praze, pro nějž na nemovitosti st-lově vázne hypotekární pohledávka, jsou nepřípustné, neboť nebyly uplatněny včas v řízení správním.
Další námitka, že nař. rozhodnutí není řádně odůvodněno, a že námitky st-lova odvolání nebyly vyvráceny, není důvodná, ježto žal. úřad, odkázav na odůvodnění rozhodnutí I. stolice, jež je velmi podrobné, přijal důvody rozhodnutí I. stolice za své, kterýžto postup jest podle § 82 spr. řádu č. 8/1928 Sb. přípustný. St-l ostatně nevytýká, na které konkrétní námitky jeho odvolání se mu žal. úřadem nedostalo žádné odpovědi. Námitka, že nebylo provedeno přípravné řízení podle §§ 79 a násl. vod. zák., není důvodná, a to již z té příčiny, že v tomto ostatně jen fakultativním řízení nepříslušela by st-li žádná procesní posice, takže tím, že řízení ono provedeno nebylo, nemůže býti st-1 nikterak zkrácen v nějakém svém subjektivním právu.
Nař. rozhodnutím bylo konečně prohlášeno vyřízeným i zvláštní podání st-lovo za předběžné rozhodnutí o výroku, vylučujícím odkladný účinek odvolání. Výroku tomuto vytýká stížnost nedostatek odůvodnění, jakož i nejasnost, ježto prý z výroku toho není patrno, zda výrok zem. úřadu potvrzuje či zda jej ruší.
Nss neshledal ani tuto výtku důvodnou. Podle § 77 odst. (4) správ. řádu není proti rozhodnutí, jímž se vylučuje odkladný účinek odvolání, odvolání vůbec přípustno. Nemůže-li se tedy st-l domáhati změny zmíněného výroku dalším odvoláním, může se jí tím méně domáhati zvláštní žádostí, kterou st-l k žal. úřadu podal.
Prohlásil-li nad to žal. úřad, zamítnuv odvolání st-lovo ve věci samé, žádost tu za vyřízenou, má výrok ten jedině ten smysl, že zamítnutím odvolání st-lova ve věci samé se ona žádost stala bezpředmětnou; výrok ten není ani nejasný, ani nepotřeboval žádného dalšího odůvodnění.

Citace:

Č. 12302.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 286-291.