Č. 12612.

Mimořádná opatření poválečná. — Řízení správní: I. Hypotečních pohledávek, které 26. února 1919 náležely rakouským pojišťovacím společnostem a přijímají se československou vládou k úhradě prémiové reservy pro příslušný československý stav pojištění, netýkají se ustanovení čl. 1 a 2 úmluvy mezi československou republikou a republikou Rakouskou z 18. června 1924 č. 60/1926 Sb. — II. Dluhy z takových pohledávek, jimiž jsou dlužníci ještě povinni, musejí býti československými dlužníky zaplaceny v poměru: jedna stará koruna rovná se jedné československé koruně. — III. Dozorčí úřad nad pojišťovnami, přijímaje pohledávku k úhradě techn. reserv československého stavu pojištění podle čl. IX úmluvy z 29. května 1925 č. 34/1927 Sb., řeší si prejudiciálně otázku, zda tato pohledávka trvá po právu.
(Nález ze 4. listopadu 1936 č. 14494/36.)
Věc: Josef H. v Libochovicích (adv. Dr. Jan Kadlec z Libochovic) proti rozh. min. vnitra z 10. července 1933 (za zúč. Všeobecnou pojišťovací akc. spol. »Der Anker« ve Vídni adv. Dr. Karel Schoenbaum z Prahy) o věnování knihovního pohledávání Všeobecné pojišťovací akc. spol. »Der Anker« ve Vídni na úhradu reserv československého stavu pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 10. července 1933 sdělilo min. vnitra české fin. prokuratuře v Praze toto: Mezi majetkovými hodnotami, jež »Kotva«, všeobecná pojišťovací akciová společnost ve Vídni, věnovala ve smyslu čl. IX d) »Úmluvy mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o plnění smluv o pojištění na život a důchody«, publikované pod č. 34/1927 Sb., na úhradu prémiových reserv svého československého stavu pojištění, jest i pohledávka vůči Josefu H., majiteli panství v Libochovicích, podle dlužního úpisu de dato Volosca 26. listopadu 1906 ve výši 3770000 K rak.-uh., jež ke dni 26. února 1919 činila 3140000 K a je zajištěna na nemovitostech v Československé republice (zemské desky pro Moravu vložka č. 430 Dol. Kounice jako vložka hlavní ač. 13 a 424 jako vložka vedlejší). Min. vnitra tuto pohledávku v zásadě již přijalo na úhradu prémiových reserv československého stavu pojištění jmenované; pojišťovny. V dohodě s min. spravedlnosti se česká fin. prokuratura vybízí, aby provedla vklad práva nadzástavního pro československý stát podle čl. IX cit. mezistátní úmluvy za účelem provedení pravoplatného věnování této hypoteční pohledávky k úhradě technických reserv československého stavu pojištění zmíněné pojišťovny. Připojuje se závazné prohlášení zdejší representace jmenované pojišťovny, že ručí za všechny náklady a případné útraty, které by s vkladem tohoto nadzástavního práva, případnými rekursními nebo jinými soudními rozhodnutími byly spojeny, jakož i za veškery náklady a za veškerou újmu, které by s rozhodnutím zdejšího úřadu a s jeho provedením byly pro československý erár spojeny. Opis tohoto výměru byl sdělen »Kotvě«, všeobecné pojišťovací akc. společnosti ve Vídni, a Josefu H. v Libochovicích.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí Josefem H. uvážil nss toto:
Úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách z 18. června 1924 č. 60/1926 Sb. vztahuje se podle čl. 1 na všechny peněžní závazky, jež vznikly ve starých rakousko-uherských korunách před 26. únorem 1919 a spočívají na soukromoprávním titulu nebo jsou založeny na smlouvách nebo právních jednáních z doby před tímto dnem, a to mezi československou republikou a republikou Rakouskou, mezi jedním z těchto států a fysickými nebo právnickými osobami, které měly 26. února 1919 řádné bydliště (sídlo) na území státu druhého, jakož i mezi fysickými nebo právnickými osobami, z nichž dne 26. února 1919 měla jedna svoje řádné bydliště (sídlo) na území jednoho, druhá na území druhého státu. Podle čl. 2 nejsou předmětem této úmluvy dluhy a pohledávky osob, které dne 26. února 1919 měly řádné bydliště (sídlo) jak na území československé republiky, tak i na území republiky Rakouské. V čl. 7 se pak stanoví, že s výhradou oněch ustanovení této úmluvy, která se výslovně takových závazků týkají, nevztahuje se tato úmluva na závazky uvedené v tomto článku v lit. a)—g) jako předměty zvláštních úmluv, které buď již byly nebo teprve budou sjednány. Podle lit. f) cit. článku 7 nevztahuje se tato úmluva na hypoteční pohledávky, které dne 26. února 1919 náležely rakouským pojišťovacím společnostem a přijímají se vládou československou na úhradu prémiové reservy pro příslušný československý stav pojištění s výhradou ustanovení čl. 42. Z uvedeného znění čl. 7 úmluvy z 18. června 1924 je zřejmo, že hypoteční pohledávky, které 26. února 1919 náležely rakouským pojišťovacím společnostem a přijímají se vládou československou na úhradu prémiové reservy pro příslušný československý stav pojištění, nejsou předmětem této úmluvy, nýbrž předmětem zvláštní úmluvy »s výhradou ustanovení čl. 42« (unbeschadet der Bestimmung des Artikels 42). O zmíněných hypotečních pohledávkách není výslovného ustanovení v článcích 1 a 2 úmluvy z 18. června 1924, výše zmíněná ustanovení článku 1 a 2 netýkají se tedy těchto závazků.
Článek 42 úmluvy z 18. června 1924 zní:
1. Když vůbec a pokud přejdou pohledávky podle zvláštní úmluvy sjednané prováděním mírové smlouvy Saint-Germainské (články 273, 275, 215 a j.), vzniklé ve starých rakousko-uherských korunách, formálně na republiku Československou nebo na osobu jí určenou, musí býti dluh československými dlužníky zaplacen v poměru: jedna stará koruna rovná se jedné československé koruně. Tím nepředbíhá se však nikterak tomu, kterak bude peníze takto vybraného podle zvláštních úmluv použito.
2. Totéž platí také o hypotečních pohledávkách zmíněných ve článku 7 lit. f). Čte-li se uvedený článek 42 v souvislosti s ustanovením lit. f) čl. 7, dojde se k závěru, že dluhy z hypotečních pohledávek vzniklých ve starých rakousko-uherských korunách, které 26. února 1919 náležely rakouským pojišťovacím společnostem a přijímají se vládou československou na úhradu prémiové reservy pro příslušný československý stav pojištění, musejí býti československými dlužníky zaplaceny v poměru: jedna stará koruna rovná se jedné československé koruně, a že peníze takto vybraného bude použito podle zvláštních úmluv.
Zvláštní úmluvou takovou jest i úmluva z 29. května 1925 č. 34/1927 Sb. mezi republikou československou a republikou Rakouskou o plnění smluv o pojištění na život a důchody, které sjednaly rakouské životní pojišťovny s pojistníky československými (čl. II, III a IV) a československé pojišťovny životní s pojistníky rakouskými (čl. XV).
Podle čl. II této úmluvy rakouské životní pojišťovny oddělí od svého ostatního stavu životních pojištění smlouvy o pojištění na život a důchody, sjednané před 26. únorem 1919 jejich ústřednami nebo jejich odbočkami, ležícími v kterémkoli státě, při, kterých pojistníci dne 31. prosince 1924 byli státními občany republiky Československé a měli toho dne své řádné bydliště na území tohoto státu (československý stav pojištění).
Smlouvy o životním pojištění, náležející k československému stavu pojištění, pokud byly sjednány na staré rakousko-uherské koruny, jest podle čl. VI úmluvy z 29. května 1925 splniti, počínajíc dnem 26. února 1919, s obou stran v československých korunách (počítajíc jednu československou korunu za jednu starou rakousko-uherskou korunu), a to tak, že pojišťovny splní nároky ode dne 26. února 1919 vzniklé, které vyplývají z přírůstku technických reserv, za všech okolností a nároky v době až do 26. února 1919 vzniklé splní potud, pokud ona část technických reserv československého stavu pojištění vypočítaných ke dni 31. prosince 1924, která přísluší nárokům vpředu uvedeným, bude uhrazena majetkovými hodnotami uvedenými v článcích IX a X.
V článku IX se pak stanoví: A. U pojišťoven, pro něž platí oddíly A až D pojišťovacího regulativu ze 7. března 1921, sp. z. č. 141, použije se k úhradě technických reserv, vypočtených podle článku VIII, v tomto článku (t. j. IX) uvedených majetkových hodnot pojišťoven v tomto pořadí:
a) státních dlužních úpisů vydaných republikou Československou,
b) půjček na životní pojistky, náležejících do československého stavu pojištění,
c) nemovitostí, ležících na území republiky Československé, d) pohledávek z půjček, které jsou zajištěny na nemovitostech v republice československé ležících, které buď
1. vznikly již v korunách československých, nebo které
2. zní na staré rakousko-uherské koruny, pojišťovnám náležejí nejméně od 26. února 1919 a podle článku 7 nebo 42 úmluvy z 18. června 1924 jsou ze všeobecné úpravy vyjmuty, pokud tyto pohledávky československým dozorčím úřadem nad pojišťovnami k úhradě technických reserv pro- československé stavy pojištění pojišťoven, které jsou věřiteli, byly knihovním vtělením podzástavního práva pravoplatně věnovány.
Všecky platy na tyto pohledávky, jimiž jsou dlužníci ještě povinni, počínajíc dnem 26. února 1919, budou zaplaceny v československých korunách (počítajíc jednu korunu československou za jednu starou rakousko-uherskou korunu) přímo na místo, které k tomu ustanoví vpředu jmenovaný dozorčí úřad nad pojišťovnami.
Z uvedených ustanovení úmluvy z 29. května 1925 č. 34/1927 Sb. plyne, že rakouské životní pojišťovny jsou povinny splniti nároky, jež vznikly až do 26. února 1919 ze smluv o životním pojištění náležejících k československému stavu pojištění, pokud byly sjednány na staré rakousko-uherské koruny, jen obmezeně, zejména jen potud, pokud příslušná část technických reserv bude uhrazena majetkovými hodnotami uvedenými v čl. IX a X úmluvy. Tyto hodnoty musejí rakouské pojišťovny způsobem v úmluvě uvedeným k splnění uvedených závazků dáti k disposici, neboť českoslovenští pojistníci (čl. II, III a IV úmluvy) mají podle této úmluvy nárok, aby majetkových hodnot uvedených v čl. IX a X k úhradě technických reserv způsobem v úmluvě stanoveným bylo použito. Při zachování pořadí stanoveného v čl. IX musí tedy býti použito k úhradě technických reserv československého stavu pojištění pojišťoven, pro něž platí oddíly A—D pojišťovacího regulativu ze 7. března 1921 sp. z. č. 141, také hypotečních pohledávek uvedených v čl. 7 úmluvy z 18. června 1924, pokud arci tyto pohledávky dosud po právu existují. Pravoplatné věnování těchto pohledávek k úhradě technických reserv pro československý stav pojištění stane se podle ustanovení zmíněné úmluvy vtělením »podzástavního« práva. Ustanovení obsažená v úmluvách z 18. června 1924 č. 60/1926 Sb. a z 29. května 1925 č. 34/1927 Sb. mají podle zákona z 21. srpna 1925 č. 220 Sb. a zákona z 13. července 1927 č. 108 Sb., pokud upravují otázky vyhrazené zákonodárství Československé republiky, moc zákona. Má tedy moc zákona:
1. ustanovení článku 42 úmluvy z 18. června 1924, z něhož v souvislosti s ustanovením lit. f) článku 7 — jak výše bylo vyloženo — plyne, že dluhy z hypotečních pohledávek, vzniklých ve starých korunách rakousko-uherských, které 26. února 1919 náležely rakouským pojišťovacím společnostem a přijímají se vládou československou na úhradu prémiové reservy pro příslušný československý stav pojištění, musejí býti československými dlužníky zaplaceny v poměru: jedna stará koruna rovná se jedné československé koruně;
2. ustanovení čl. IX úmluvy z 29. května 1925, podle něhož — jak bylo uvedeno — při zachování pořadí tu uvedeného musí býti použito k úhradě technických reserv československého stavu pojištění u pojišťoven, pro něž platí oddíly A—D pojišťovacího regulativu ze 7. března 1921 sp. z. č. 141, také hypotečních pohledávek uvedených v čl. 7 úmluvy z 18. června 1924, t. j. hypotečních pohledávek, vzniklých ve starých korunách rakousko-uherských, které 26. února 1919 náležely rakouským pojišťovacím společnostem;
3. ustanovení téhož článku IX, podle něhož pravoplatné věnování uvedených pohledávek k úhradě technických reserv pro československý stav pojištění se stane vtělením nadzástavního práva.
Po těchto úvahách přikročil nss ke zkoumání jednotlivých námitek stížnosti.
Na prvém místě je třeba se zabývati námitkou, ve které se vytýká, že nař. rozhodnutí je založeno na řízení vadném a neúplném a na skutkové podstatě odporující spisům, neboť rozhodnutí min. vnitra o tom, že hypoteční pohledávka společnosti »Kotva« za st-lem se v zásadě přijímá na úhradu technických reserv československého stavu pojištění této pojišťovny, ani žádné jiné rozhodnutí tohoto nebo podobného obsahu nebylo st-li vůbec nikdy doručeno, ačkoli takové rozhodnutí se dotýká jeho soukromých práv způsobem nejpronikavějším. Tato námitka není odůvodněná, a to již proto, že st-lových práv může se dotknouti jen správní akt, kterým československý dozorčí úřad nad pojišťovnami závazně přijímá pohledávku, o kterou jde, k úhradě technických reserv pro československý stav pojištění společnosti »Kotva«. Takovým aktem je právě nař. rozhodnutí, kterým min. vnitra v dohodě s min. spravedlnosti vyzvalo československou fin. prokuraturu, aby provedla vklad práva nadzástavního pro československý stát podle čl. IX úmluvy mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o plnění smluv o pojištění na život a důchody a účelem provedení pravoplatného věnování této hypoteční pohledávky k úhradě technických reserv československého stavu pojištění zmíněné pojišťovny, a o této výzvě zpravilo také »Kotvu«, všeobecnou pojišťovací akc. společnost ve Vídni, takže bez jejího souhlasu od přijetí zmíněné pohledávky k úhradě technických reserv pro československý stav jejího pojištění ustoupiti nemůže. Správní akty, kterými jmenované min. před tím vyslovilo, že hypoteční pohledávku společnosti »Kotva« za st-lem v zásadě k úhradě technických reserv československého stavu pojištění přijímá, aniž zároveň zařídilo, aby byl proveden vklad nadzástavního práva na tuto pohledávku, nemohly se dotknouti st-lových práv, neboť — jak bylo uvedeno výše — podle čl. IX úmluvy č. 34/1927 Sb. pravoplatné věnování pohledávky, o které běží, k úhradě technických reserv pro československý stav pojištění stane se teprve vtělením nadzástavního práva.
Na řadě je námitka, ve které se vytýká, že min. vnitra vydalo nař. rozhodnutí, aniž dříve zjistilo skutečný stav věci o nabídnuté mu pohledávce pojišťovací společnosti »Kotva« za st-lem, aniž vůbec zjistilo skutečnou výši této pohledávky, aniž vyčkalo sdělení příslušného soudu o tom, jak bylo rozhodnuto o odvolání podaném žal. věřitelkou proti rozsudku z 9. ledna 1931. Ani tyto výtky nejsou odůvodněné. Podle výše uvedených právních norem musí býti použito k úhradě technických reserv československého stavu, pojištění u pojišťoven, pro něž platí oddíly A—D pojišťovacího regulativu ze 7. března 1921 sp. z. č. 141, také hypotečních pohledávek vzniklých ve starých rakousko-uherských korunách, které 26. února 1919 náležely rakouským společnostem pojišťovacím. Ve stížnosti není popřeno, že společnost »Kotva« je pojišťovnou, pro kterou platí oddíly A—D cit. pojišťovacího regulativu, že hypoteční pohledávka, o kterou jde, vznikla ve starých rakousko-uherských korunách a 26. února 1919 jmenované rakouské společnosti pojišťovací náležela, a konečně, že také 26. února 1919 činila 3140000 K a je zajištěna na nemovitostech zapsaných v zemských deskách moravských. Tento zápis knihovní, jehož správnost stížnost v odpor nebéře, byl žal. úřadu dostatečným základem pro zjištění, že jde o pohledávku podle článku IX odst. A lit. d), bod 2 úmluvy č. 34/1927 Sb., jež ke dni 26. února 1919 činila 3140000 K. Přijetím oné pohledávky nebylo vysloveno, že pohledávka činí dosud 3140000 K, a není tedy právním důsledkem onoho přijetí, že tuto částku musí st-1 platiti v korunách československých, nýbrž přijetí ono má ten význam, že všechny platy na tuto pohledávku, jimiž je dlužník ještě povinen, musí zaplatiti v korunách československých. Poněvadž výše zmíněná ustanovení zákonná přijetí pohledávky k úhradě technických reserv československého stavu pojištění nečiní závislým na zjištění skutečné výše oné pohledávky, pojíce k jejímu přijetí právní důsledek zaplacení v československých korunách, pokud je dlužník k placení ještě povinen, nebylo třeba, aby úřad vyčkával soudního rozhodnutí o skutečné výši zmíněné pohledávky.
S námitkou, jejíž neodůvodněnost byla právě prokázána, souvisí výtka, že podle čl. IX úmluvy č. 34/1927 Sb. jsou použitelné k účelu tam uvedenému jen kvalifikované tam hodnoty majetkové, pojišťovna »Kotva« však nevěnovala vůbec žádnou majetkovou hodnotu, nýbrž pohledávku po právu neexistující, ježto pohledávka ona již 25. června 1923 řádným složením k soudu podle § 1425 obč. zák. zanikla. Kdyby byl nař. výměr min. vnitra proveden do důsledku, měl by podle názoru stížnosti v zápětí, že by byl st-1 povinen zaplatiti československému státu anebo osobě jím určené 3770000 Kč, po příp. 3140000 Kč per nefas, pokud se týče z důvodu půjčky zaniklé zaplacením, resp. složením k soudu, kterýmžto postupem by bylo odňato rozhodování soukromoprávní sporné otázky řádným soudům. K tomu sluší předem poukázati na to, že podle článku 47 úmluvy č. 60/1926 Sb., pokud jde o závazky uvedené v oddílu II., tedy i hypoteční pohledávky, o které jde v tomto případě, zůstávají v platnosti platební, procesní a exekuční zákazy vydané oběma státy i po uplynutí lhůt tam stanovených až do účinnosti zvláštních úmluv zmíněných v oddílu II., tedy i do účinnosti úmluvy č. 34/1927 Sb. Dále je konstatovati, že v druhém odstavci zmíněného článku 47 se výslovně »souhlasně zjišťuje, že československé nařízení z 13. prosince 1923, č. 236 Sb. z. a n. a rakouské nařízení z 30. listopadu 1923, Sp. z. č. 605, vztahují se také na závazky uvedené v oddílu II., článek 7 lit. b) až g)«, tedy i na závazky, o které jde v tomto případě (lit. f) uvedeného článku). Bylo- již řečeno, že dostatečným základem pro nař. výměr bylo, že pohledávka, o kterou jde, v době vydání nař. rozhodnutí byla zajištěna na nemovitostech zapsaných v moravských deskách zemských. Se zřetelem na tento zápis a cit. ustanovení článku 47 úmluvy z 18. června 1924 nemělo min. vnitra příčiny, aby pohledávku, o niž jde, pokládalo za zaniklou proto, že byla dne 25. června 1923 ve Vídni zaplacena složením částky u soudu ve Vídni v korunách rakouských, neboť podle uvedených ustanovení úmluvy z 18. června 1924, jež se zřetelem na zákon č. 220/1925 Sb. mají moc zákona, týkal se také této pohledávky zákaz placení. Svým výměrem min. vnitra nemohlo arci judikovati o právní existenci zmíněné pohledávky, nýbrž tuto otázku řešilo si jen prejudiciálně, jak k tomu podle zákona jest oprávněno. Učinivši tak, nezasáhlo nikterak do pravomoci řádných soudů. Že není právním důsledkem nař. výroku min. vnitra, že st-1 musí zaplatiti v korunách československých jmenovitou hodnotu pohledávky bez ohledu na to, co skutečně pravoplatně zaplatil, bylo již řečeno výše. Hlavní námitky stížnosti jsou zbudovány na právním názoru, že na hypoteční pohledávku, o kterou jde, se zřetelem na ustanovení čl. 1 a 2 úmluvy z 18. června 1924 se článek IX úmluvy z 29. května 1925 nevztahuje. Nesprávnost tohoto právního názoru byla však prokázána výše a jsou proto námitky zbudované na tomto nesprávném právním názoru neodůvodněné.
Zákonitostí nař. rozhodnutí nemůže otřásti námitka, že hypoteční pohledávka, o kterou běží, se k úhradě technických reserv ve smyslu čl. IX úmluvy č. 34/1927 Sb. vůbec nehodí proto, že 26. února 1919 a ještě dlouho po tom až do května 1923 byla pojištěna nejen na nemovitostech československých, nýbrž i rakouských, neboť touto námitkou není vyvrácen předpoklad, který podle zákona jest jedině rozhodný, že zmíněná hypoteční pohledávka byla dne 26. února 1919 zajištěna na nemovitostech československých. Je lhostejno, že byla zajištěna také na nemovitostech rakouských.
Se stížností sluší souhlasiti v tom, že sporná hypoteční pohledávka nebyla dosud pravoplatně věnována na úhradu technických reserv ve smyslu čl. IX úmluvy č. 34/1927 Sb., poněvadž nadzástavní právo nebylo dosud knihovně vtěleno. Než tato skutečnost nemůže nic změniti na zákonitosti rozhodnutí vzatého stížností v odpor, jehož obsahem — jak výše bylo již uvedeno — jest, že min. vnitra jako československý dozorčí úřad nad pojišťovnami závazně přijímá hypoteční pohledávku, o kterou jde, k úhradě technických reserv pro československý stav pojištění pojišťovací společnosti »Kotva«.
Konečně se ve stížnosti vytýká, že min. vnitra nař. rozhodnutím porušilo zákon a zásady řádného řízeni, přijavši od pojišťovny »Kotva«, resp. její zdejší representace, záruční prohlášení, jež je nezpůsobilé nahraditi kteroukoli z majetkových hodnot taxativně uvedených v čl. IX úmluvy č. 34/1927 Sb. Než přijetím tohoto prohlášení nemohlo se min. vnitra dotknouti nějakých práv st-lových a je proto i tato námitka neodůvodněná.

Citace:

č. 12612. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1005-1011.