Č. 12399.

Zaměstnanci veřejní: I. * Z usnesení min. rady ze dne 22. ledna 1919, resp. 19. července 1919 mohou státní zaměstnanci i za účinnosti platového zákona č. 103/1926 Sb. dovozovati právní nárok na diety z důvodu vedení dvojí domácnosti. — II. Předpokladem nároku na diety z důvodu vedení dvojí domácnosti podle usnesení min. rady z 19. července 1919 je mimo jiné: 1. aby přeložení státního zaměstnance se stalo z úřední moci a 2. aby bylo nezaviněné.
(Nález z 11. května 1936 č. 12955/36.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 5865/26.
Věc: Heřman W. ve Frant. Lázních proti rozh. min. pošt a telegrafů z 12. června 1933 (za žal. úřad min. komisař Dr. Otakar Rak) o dietách z důvodu vedení dvojí domácnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 22. května 1931 žádal st-l o přiznání »zkrácených diet«, odůvodňuje žádost tím, že v důsledku přeložení z moci úřadu z Františkových Lázní k poštovnímu úřadu) v Chebu-l nemohl přes všemožnou snahu nalézti byt za přiměřené nájemné a je proto nucen od října 1929 dojížděti z Františkových Lázní do Chebu.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že žádosti st-le o přiznání zkrácených diet, pod kterýmžto označením patrně míní diety z titulu vedeni dvojí domácnosti po uplynutí prvních 14 dnů, nevyhovuje, ježto pro opatření to nejsou splněny stanovené předpoklady. Přeložení st-le od poštovního úřadu ve Františkových Lázních k poštovnímu úřadu v Chebu-l není přeložením nezaviněným, jak to vyžaduje usnesení vlády z 19. července 1919 (výnos min. pošt a telegrafů ze 4. srpna 1919 č. j. 27905-II), neboť k němu sám zavdal podnět nepřípustným chováním jak vůči přednostovi poštovního úřadu Františkovy Lázně, tak vůči stranám, nehledíc ani k tomu, že dojíždí denně do Chebu do služby z Františkových Lázní, kde zůstala jeho rodina, nevede v Chebu vlastní domácnosti.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami: — — —
Předem je třeba se zabývati vývody žal. úřadu, obsaženými v jeho odvodním spisu, že usneseni vlády z 19. července 1919 není normou, z níž by bylo lze dovozovati subjektivní nároky na výhody v něm uvedené. Vývodům těm nemohl však nss přisvědčiti.
V § 147 plat. zákona č. 103/1926 Sb. je stanoveno, že vlád. nařízením se upraví nárok na náhradu služebních výloh — zejména při úředních výkonech mimo úřad . . . jakož i . . . při přeložení, stěhování — jakož i veškeré otázky s tím související. Slíbené toto vlád. nařízení nebylo dosud vydáno a platí proto až do jeho vydání ustanovení § 206 plat. zákona, podle něhož až do zmíněné doby zůstávají v platnosti dosavadní předpisy o předmětech, jež mají býti upraveny tímto vlád. nařízením. V jaké formě tyto dřívější předpisy byly vydány, zda ve formě zákona či vlád. nařízení nebo jiné, plat. zákon nerozeznává. Dlužno proto až do vydáni slíbeného vlád. nařízení považovati za normy i takové abstraktní předpisy přiznávající státnímu zaměstnanci diety pro dvojí domácnost při přeložení z moci úřadu, které — byvše vydány před účinností plat. zákona č. 103/1926 Sb. — nemají povahu formálního zákona nebo vlád. nařízení publikovaného ve sbírce zákonů a nařízení (srovn. Boh. A 4066/24 a § 58 služ. pragm. zrušený § 214 odst. 2 plat. zákona č. 103/1926 Sb.). Za takovou abstraktní normu dlužno považovati proto i usnesení vlády z 19. července 1919, kterým byla výhoda poskytnutá dřívějším usnesením vlády z 22. ledna 1919 úředníkům a zřízencům převzatým z Rakouska do služeb republiky Československé na mimořádném odškodnění, záležejícím mimo jiné i v dietách na dobu časově omezenou, prodloužena až do odvolání a rozšířena s účinností od 28. října 1918 i na všechny případy nezaviněného přeložení do jiného úředního místa z moci úřadu. Těmito usneseními přiznán byl zaměstnancům, jak nss konstantně judikuje (viz Boh. A 4091/24, 5865/26, 6158/26, 9649/32, 10783/33 a j.), právní nárok na zmíněné výhody.
Dovolává-li se žal. úřad pro své opačné stanovisko nálezů nss Boh. A 8697/30 a Boh. A 8999/30, přehlíží, že v obou posléz citovaných nálezech nejde o usnesení min. rady z 19. července 1919, jako v případě st-lově, nýbrž o usnesení jiná (z 22. října 1927 a z 20. ledna 1928), jež byla vydána po účinnosti plat. zákona č. 103/1926 Sb., t. j. po 1. lednu 1926, na základě jeho ustanovení §§ 196 odst. 7, resp. 148 odst. 1.
V meritu věci odepřel žal. úřad st-li uplatňovaný nárok na diety pro dvojí domácnost v podstatě ze dvou důvodů: jednak proto, že přeložení jeho nebylo nezaviněným, jednak v úvaze, že na novém služebním místě nevedl vlastní domácnosti.
Proti důvodu prvému brání se stížnost námitkou nezákonnosti proto, že prý dekret o st-lově přeložení do Chebu neobsahuje žádné zmínky o jeho zavinění, ale výslovně uvádí, že se přeložení stalo z moci úřadu a vyzývá st-le k předložení cestovního účtu do 14 dnů. Z toho a ze skutečnosti, že byl st-li předložený cestovní účet včetně diet za prvních 14 dnů honorován, vyplývá prý, že úřad nepovažoval v roce 1929 st-lovo přeložení za zaviněné. Podle toho vychází stížnost z právního názoru, že přeložení považovati lze za zaviněné jen v tom případě, bylo-li zavinění uvedeno v dekretu o přeložení z moci úřadu, a že závěr žal. úřadu v tomto směru je v rozporu s dřívějším pravoplatným rozhodnutím úřadu.
Soud nemohl však uznati námitky tyto důvodnými.
Jak bylo již vysloveno nálezem tohoto soudu Boh. A 5865/26, je nezbytným předpokladem nároku na diety pro dvojí domácnost podle usnesení min. rady z 19. července 1919 mimo jiné: 1. aby přeložení státního zaměstnance stalo se z moci úřední, a 2. aby bylo nezaviněné. Pro požadavek, aby bylo i v dekretu o přeložení uvedeno, že přeložení stalo se ze zavinění zaměstnance, má-li býti z nároku na diety zmíněné vyloučen, není v citovaném usnesení min. rady žádného podkladu.
Žal. úřad opřel svůj výrok o tom, že přeložení st-le od poštovního úřadu z Františkových Lázní k poštovnímu úřadu v Chebu z moci úřadu nebylo nezaviněné o skutečnost, že st-l zavdal k němu podnět nepřípustným chováním jak vůči přednostovi poštovního úřadu ve Františkových Lázních, tak vůči stranám. Že by tyto skutečnosti nestačily k vyvození logického závěru, že ponechání st-le na dosavadním místě nebylo z důvodů služebních možné a že proto zavdal sám svým chováním podnět k přeložení na jiné služební místo, stížnost nevytýká, a neměl proto soud příčiny, aby se věcí s tohoto hlediska obíral. Zákonitost nař. rozhodnutí nemůže však zvrátiti ani další výtka stížnosti, která ze skutečnosti přiznání diet za prvních 14 dnů uzavírá, že přeložení nebylo zaviněné. Neboť ze skutečnosti, že jiný úřad než žal., t. j. ředitelství pošt a telegrafů v Praze, přiznal dříve jiné výhody, než o kterých jedná nař. rozhodnutí, totiž cestovní náklady a diety za prvních 14 dnů, neplyne ještě s logickou nutností, že by tento jiný úřad byl uznával, že přeložení st-lovo bylo nezaviněné a že by povolením výhod chtěl uznati též st-lův nárok na ně, jak má za to stížnost. Není proto s výrokem tím nař. rozhodnutí v rozporu.
Za tohoto stavu věci zůstal tedy prvý z důvodů nař. rozhodnutí stížností neotřesen. Stačí-li však jeden z obou důvodů, o něž je nař. rozhodnutí opřeno, k jeho odůvodnění, nemohl se nss již ani zabývati námitkami stížnosti, pokud směřují proti důvodu druhému (ad b), protože by nároku st-lově nebylo možno vyhověti, ani kdyby námitky činěné v tomto směru byly důvodnými.

Citace:

Č. 12399. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 516-519.