Č. 12619.Zaměstnanci veřejní. — Školství. — Řízení správní: Pro obnovu řízení ve věcech služebního poměru bývalé státní učitelky na Slovensku a Podk. Rusi, která nebyla ani trvale ustanovena ani přeložena na odpočinek podle vlád. nař. č. 226/1923 Sb., platí ustanovení zák. čl. XX:1901. (Nález ze 7. listopadu 1936 č. 15926/36.) Věc: Marie Z. v Sevluši proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 19. července 1933 o pensionování. Výrok: Stížnost se dílem odmítá pro nepřípustnost, dílem zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: St-lka, bývalá státní uherská dětská opatrovatelka v Sevluši, která byla v r. 1920 ze školní služby propuštěna, žádala podáním z 25. ledna 1924, resp. z 21. srpna 1926, aby byla přijata zpět na své místo, resp. aby byla podle vlád. nař. č. 226/1923 Sb. pensionována a aby jí byl poukázán zadržený plat. Výnosem min. škol. a nár. osvěty z 4. února 1929 nebylo této žádosti vyhověno; stížnost, podaná k nss na cit. rozhodnutí min. škol. a nár. osvěty, byla nálezem ze 14. listopadu 1931 č. 16412/31 zamítnuta pro bezdůvodnost. St-lka podala po té 25. dubna 1933 novou žádost o přiznání pense podle § 8 vlád. nař. č. 226/1923 Sb. a žádala zároveň podle § 86 a § 87 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. o povolení obnovy řízení. K této žádosti vyslovilo min. škol. a nár. osvěty rozhodnutím z 19. července 1933, že žádost st-lčinu o nové posouzení poměru podle vlád. nař. č. 226/1923 Sb., jmenovitě o přiznání zaopatřovacích požitků podle § 8 cit. nař., nelze meritorně projednati, poněvadž o celém petitu bylo již rozhodnuto výnosem ze 4. února 1929, na který se st-lka odkazuje. Pokud by st-lka měla na mysli obnovu řízení, nelze se žádostí věcně zabývati, ani přináší-li nějaké nové skutečnosti, ježto podle § 10 odst. 3 zák. čl. XX:1901 lze podati žádost o obnovu řízení jen do jednoho roku po vydání nebo doručení pravoplatného výnosu, který má býti zrušen nebo změněn, a tato propadná lhůta již dávno uplynula. Soud uvažoval o stížnosti podané na toto rozhodnutí takto: Z nař. rozhodnutí je patrno, že obsahuje jednak odkaz na původní rozhodnutí žal. min. ze 4. února 1929, jednak pak vyřízení žádosti st-lčiny o obnovu řízení. Výrok však, jímž by rozhodoval o meritu st-lčina podání z 25. dubna 1933, které došlo nař. rozhodnutím svého vyřízení, žal. úřad vůbec neučinil, ba naopak jej výslovně odepřel. Proti oné části nař. rozhodnutí, ve které žal. úřad odkázal st-lku na svůj původní výnos ze 4. února 1929, mohla by st-lka namítati jen, že žal. úřad neprávem tak učinil, nemůže však vznášeti výtky meritorního rázu, neboť nař. rozhodnutí neobsahuje vůbec žádný meritorní výrok o žádosti ve správním řízení na úřad vznesené. St-lka však neobrací se ve své stížnosti proti vlastnímu obsahu zmíněného výroku (formálního rázu), nýbrž brojí věcně proti tomu, že její žádost nebyla příznivě vyřízena, dovozujíc, že jí přísluší nárok na přeložení na odpočinek podle § 8 vlád. nař. č. 226/1923 Sb. a na zadržený plat z činné služby až do dne pensionování. Tím se však st-lka míjí s pravým obsahem této části nař. rozhodnutí, pročež se její stížnost jeví nepřípustnou. V druhé své části zamítá nař. rozhodnutí žádost st-lčinu o obnovu řízení a to výlučně z toho důvodu, že nebyla podána ve lhůtě stanovené v § 10 odst. 3 zák. čl. XX:1901, pročež se jí žal. úřad věcně ani nezabýval. Tento výrok napadá stížnost námitkou, že úřad neprávem použil na případ st-lčin ustanovení zák. čl. XX:1901, ježto prý žádost st-lčinu o obnovu řízení sluší posuzovati podle předpisů vlád. nař. č. 8/1928 Sb., podle něhož může býti taková žádost podána ve lhůtě tří let, kteroužto lhůtu st-lka dodržela. Než soud nemohl uznati, že by názor stížnosti o použitelnosti vlád. nař. č. 8/1928 Sb. na její případ byl správný. Svou žádostí domáhala se st-lka obnovy řízení za účelem přiznání pense vzhledem k jejímu dřívějšímu služebnímu poměru jako státní opatrovatelky. šlo tedy v jejím případě o obnovu řízení, která se týká bývalého služebního poměru státně-zaměstnaneckého. Na řízení v těchto věcech však se vlád. nař. č. 8/1928 Sb. podle výslovného ustanovení svého § 1 odst. 2 nevztahuje. Ježto pak st-lka není nesporně učitelskou osobou trvale podle vlád. nař. č. 226/1923 Sb. ustanovenou a ani se takovéhoto trvalého ustanovení svou žádostí, jež vedla k nař. rozhodnutí, nedomáhala, není podrobena zákonům, nařízením a předpisům, platným pro státní zaměstnance její skupiny, jak to stanoví § 7 vlád. nař. č. 226/1923 Sb., v důsledku čehož nevztahují se na ni ani procesní předpisy práva státně-zaměstnaneckého v zemích českých (srov. Boh. A 12236/35), a sluší proto užíti procesních předpisů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi obecně platných, tudíž ustanovení zák. čl. XX:1901. Při tom je třeba podotknouti, že zák. čl. XX:1901 byl ustanovením § 135 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. zrušen pouze potud, pokud výslovně není stanovena výjimka, takovou výjimkou je pak právě předpis § 1 odst. 2 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. (srov. výše cit. nález Boh. A 12236/35). Vzhledem k tomu jest arci názor žal. úřadu o tom, že st-lčinu žádost o obnovu řízení dlužno posuzovati podle předpisů cit. zák. článku, ve shodě s právním řádem, a shora zmíněná námitka, jež nijak nevytýká, že by podle zák. čl. XX:1901 žádost o obnovu řízení nebyla opožděná, bezdůvodná.