Č. 12 653.

Tituly. — Řízení správní: * Rozhodnutí ministra veř. prací o rovnocennosti technických studií na některé cizozemské vysoké škole s tuzemskými studiemi a zkouškami, pokud jde o montanistická studia, po rozumu § 4 cís. nař. č. 130/1917 ř. z. je povahou svou aktem konstitutivním.
(Nález z 20. listopadu 1936 č. 16 330/36.)
Prejudikatura: Boh. A 12 199/35.
Věc: Aladár B. v Dolním Rychnově proti rozh. zem. úřadu v Praze z 8. ledna 1934 o přestupku cís. nař. č. 130/1917 ř. z.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. úřad v Ústí n. L. uznal st-le nálezem z 25. února 1933 vinným, že neoprávněně užívá stavovského názvu »inženýr«, čímž se dopustil přestupku § 1 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z. a odsoudil ho podle § 7 cit. nař. k pokutě 400 Kč a v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu v trvání 30 dnů.
Odvolání z tohoto trestního nálezu žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl, pozměnil však nález I. stolice ve výroku o vině v tom směru, že shledal v inkriminovaném jednání st-lově skutkovou podstatu přestupku podle § 4 cit. cís. nař. K odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že skutková podstata přestupku podle § 4 cís. nař. č. 130/1917 ř. z. je zjištěna vlastním doznáním odvolatelovým a seznáním stráže, a podotkl, že v trestním řízení správním odsouzený neprokázal, že ministr veř. prací rozhodl o tom, že studia a zkoušky v cizině absolvovaná jsou rovnocenná s tuzemskými.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Podle § 4 cís. nař. č. 130/1917 ř. z. opravňuje absolvování technických studií na některé cizozemské vysoké škole užívati stavovského názvu »inženýr«, pokud nahrazují tuzemská studia a Zkoušky. Rozhodování o tom náleží, jde-li o studia montanistická, ministru veř. prací, pokud jde o jiná studia technická, ministru škol. a nár. osvěty v dohodě s ministrem veř. prací.
V daném případě je spornou otázka, zda již absolvováni řečených studií na některé cizozemské vysoké škole technické opravňuje užívati stavovského názvu »inženýr«, předpokládajíc, že jsou skutečně schopna tuzemská studia nahraditi, či mimo to je nutno, aby rozhodnutím min. veř. prací bylo uznáno a formalisováno, že studia tato jsou rovnocenná se studiemi a zkouškami tuzemskými. Touto otázkou zabýval se nss již v nálezu Boh. A 12 199/35 a zodpověděl ji v ten rozum, že podle znění zákona samého neopravňuje k užívání stavovského názvu »inženýr« již pouhé absolvování dotyčných cizozemských studií a zkoušek, nýbrž že k tomu přistoupiti musí jako další předpoklad rozhodnutí ministra veř. prací o tom, že studia a zkoušky cizozemské jsou rovnocenné se studiemi tuzemskými, takže dokud nebylo příslušným ministerstvem rozhodnuto, že odbytá studia na dotyčné cizozemské vysoké škole nahrazují studia a zkoušky tuzemské, není absolvent cizozemské vysoké školy oprávněn užívati stavovského názvu »inženýr«. Na tomto názoru setrval nss i v tomto případě a odkazuje místo bližšího odůvodnění na důvody shora již cit. judikátu.
Soud nemohl přisvědčiti vývodům stížnosti, že rozhodnutí příslušného ministra má jen povahu deklaratorní, jež přichází v úvahu jen tehdy, vznikne-li pochybnost o tom, zda někdo si právem či neprávem osobuje stavovský název »inženýr«, a že důsledkem toho žal. úřad, pochyboval-li o rovnocennosti studií st-lových v cizozemsku se studiemi tuzemskými, byl povinen předem si vyžádati rozhodnutí příslušného ministra a pak teprve mohl na základě tohoto výroku rozhodnouti o trestnosti st-le. Rozhodnutí ministra podle § 4 cís. nař. nemůže totiž býti po stránce právní přikládána žádná jiná povaha, než rozhodnuti ministra po rozumu 2. a 3. odst. § 2 téhož cís. nař. Že rozhodnutí podle těchto ustanovení má povahu konstitutivní, plyne jasně z 2. odst. tohoto ustanovení, kde se praví, že oprávněni jsou uživati stavovského názvu »inženýr« i ti, kdož ještě před nyní platnou organisací vysokých škol odbyli studia na některém za rovnocenné uznaném učilišti technickém. V odst. 3 tohoto paragrafu se pak stanoví, kteří ministři jsou povoláni uznání to vysloviti. Z toho patrno, že jen studia odbytá na ústavě, jenž byl takto uznán za rovnocenný, přicházejí v tomto směru v úvahu a že tudíž uznání rovnocennosti příslušným ministrem tvoří podstatný předpoklad pro nezávadné užívání stavovského názvu »inženýr« po rozumu § 2 odst. 2 cit. nař. Jestliže však oprávnění užívati stavovského názvu »inženýr« v případech absolvování studií na některém tuzemském ústavě vyžaduje předchozího uznání rovnocennosti s nynějšími vysokými školami, musí předchozí uznání to tím spíše býti požadováno, jde-li o absolvování studií na ústavech cizozemských. Rovněž nelze nic pro názor stížnosti dovoditi z ustanovení § 1 odst. 1 lit. b) cís. nař., v němž mluví se o bývalé báňské akademii v Lubnu a o studiích dokončených na této akademii před vyhláškou min. orby z 2. srpna 1904 č. 85 ř. z., neboť ustanovení toto týká se studií na tomto ústavě před citovanou vyhláškou dokončených, kterážto skutečnost v tomto případě v úvahu nepřichází. Těmito úvahami dospěl nss k právnímu názoru, že rozhodnutí min. veř. prací o rovnocennosti technických studií po rozumu § 4 cís. nař. č. 130/1917 ř. z. je povahou svou aktem konstitutivním a nikoli deklarativním, jak tvrdí stížnost.

Citace:

č. 12653. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1098-1099.