Č. 12618.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní. — Řízení před nss: Ustanovení § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. o tom, že o opravě nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů zaměstnanců státních drah rozhodují úřady státní železniční správy, je kryto ustanovením § 210 zákona č. 103/1926 Sb. Rozhodnutí taková jsou rozhodnutími správních úřadů o otázkách soukromoprávních ve smyslu § 105 úst. listiny a zákona č. 217/1925 Sb.
(Nález ze 7. listopadu 1936 č. 15925/36.)
Věc: Pavel R. ve Svibici (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti rozh. min. železnic v Praze z 27. září 1934 (za žal. úřad odbor, rada Dr. Břetislav Mikan) o započtení válečných půlletí do pense.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1 byl jako podúředník býv. Košicko-Bohumínské dráhy přeložen ředitelstvím stát. drah v Olomouci podle § 115 služ. řádu pro zaměstnance státních drah od 1. října 1931 do trvalé výslužby. Jeho žádosti o připočtení válečných půlletí do pense nevyhovělo ředitelství stát. drah v Olomouci výměrem z 11. února 1932 z meritorních důvodů. Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, ježto nárok na připočtení válečných půlletí zanikl preklusí podle ustanovení § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb., resp. § 21 a) stanov jednotného pensijního fondu Košicko-Bohumínské dráhy.
Nss uvažoval o stížnosti podané na toto rozhodnutí takto:
Jak st-1, tak žal. úřad vychází z právního názoru, že služební poměr st-le jako nepragmatikálního zaměstnance stát. drah je poměrem práva soukromého. Rovněž nss ve své konstantní judikatuře stojí na stanovisku, že služební poměr nepragmatikálních zaměstnanců státních drah je poměrem práva soukromého (Boh. A 10635/33). Podle § 1 jur. normy vykonávají soudní moc v občanských věcech právních řádné soudy, pokud věci ty nejsou přikázány zvláštními zákony jiným úřadům neb orgánům. Jde tedy v prvé řadě o to, zda je tu zákonný předpis nějaký, který rozhodování o nárocích zaměstnanců stát. drah, plynoucích z jejich služebního poměru, svěřuje úřadům správním. Kdyby tu takového předpisu nebylo, nemohly by totiž úřady stát. správy železniční ve sporech o nároky takové vydávati autoritativní rozhodnutí, jimiž by právní posici zaměstnanců těch určovaly, a musily by se omezili na pouhé prohlášení jako jedné ze stran tohoto soukromoprávního poměru. Neboť takové autoritativní rozhodování by bylo za okolností způsobilé uvésti stranu v omyl o právním dosahu rozhodnutí toho a tím by mohlo rušivě zasáhnouti v práva strany. Rozhodnutí to bylo by vydáno úřadem k tomu příslušným a strana by se mohla stížností k nss domáhati toho, aby jako rozhodnutí úřadu nepříslušného bylo odstraněno.
Ježto v daném případě je spor právě o to, zda žal. úřad byl povolán, aby vydal autoritativní rozhodnutí ve věci st-lových odpočivných požitků, nemohl nss vyhověti návrhu žal. úřadu obsaženému v odvodním spise, aby stížnost byla v celém rozsahu odmítnuta pro nepřípustnost, a musil proto přistoupiti k projednání námitek ve stížnosti uplatněných.
Stížnost namítá, že žal. min. nebylo oprávněno o soukromoprávním nároku st-le rozhodovati jako úřad správní a nemohlo vysloviti, že nárok st-lův je prekludován, ježto prý § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. nelze považovati za normu, kterou rozhodování o soukromoprávních nárocích zaměstnanců stát. drah bylo přikázáno úřadům správním. To dovozuje stížnost argumentací, že § 210 plat. zákona č. 103/1926 Sb. byla vláda pouze zmocněna, aby platové a služební poměry zaměstnanců stát. podniků (a tedy i zaměstnanců státních drah) upravila podle zásad obsažených v plat. zákoně, kdežto otázka příslušnosti k rozhodování o soukromoprávních nárocích, není otázkou služebního a platového poměru. St-1 má za to, že i z § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. plyne, že jím nemělo býti nic měněno na příslušnosti soudů k rozhodování o soukromoprávních nárocích, ježto po názoru stížnosti měl býti tímto ustanovením upraven jen interní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem co do formy uplatňování nároku. Ustanovení § 70 cit. vlád. nař. není prý tedy předpisem, jaký má na mysli § 1 jur. normy a zákon č. 217/1925 Sb. Soud nemohl tuto argumentaci stížnosti uznati za správnou. Nařízení č. 15/1927 Sb. nemohlo by sice stanoviti, že ředitelství stát. drah a min. železnic jsou úřady správními, neboť k tomu by v § 210 plat. zákona nemělo zákonného zmocnění, leč nebylo také třeba, aby cit. vlád. nař. něco takového stanovilo, ježto již podle dosavadního právního řádu a zejména podle organisačního statutu pro stát. správu železniční č. 16/1896 ř. z. jak ředitelství stát. drah tak i min. železnic mají v určitých relacích postavení úřadů správních. Předpisem § 210 plat. zákona byla vláda zmocněna, aby platové a služební poměry zaměstnanců v podnicích státních, na které se nevztahují ustanovení první až sedmé části tohoto zákona, upravila podle zásad, na nichž je vybudován tento zákon, vlád. nař., případně služebním řádem. Nss spatřuje i v předpisech § 151 plat. zákona takovou zásadu, jakou má na mysli § 210 plat. zákona. Stanoví se tu postup, jakým způsobem lze se domáhati opravy nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů. Normují se tu nejen přípustné opravné prostředky, nýbrž i postup instanční, t. j. postup úřadů, jimž rozhodování je přikázáno. V úpravě té dlužno spatřovati úpravu zásadního rázu a dlužno tedy i úpravu instančního postupu úředního považovati za zásadu, jakou má na mysli § 210 plat. zákona.
Zmocnění daného v § 210 plat. zákona použila vláda v § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. a upravila tu služební poměry zaměstnanců stát. drah, pokud jde o opravu nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů, způsobem téměř doslovně stejným, jako se stalo v § 151 plat. zákona. Stanovilo-li toto vlád. nař. v § 70, že rozhodnutí vydávají úřady, a určilo-li i postup úředních instancí úplně ve shodě s § 151 plat. zákona, nelze říci, že úprava ta vybočila z mezí daného zákonného zmocnění. Stejně tomu je, pokud jde o opravu nesprávné výměry nebo výplaty odpočivných požitků zaměstnanců stát. drah, neboť i v této příčině vláda, použivši zmocnění daného v § 12 zákona č. 70/1930 Sb., stanovila v § 4 vlád. nař. č. 96/1930 Sb., že ustanovení § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. platí pro zaměstnance a pozůstalé po nich, jimž byly povoleny odpočivné platy podle uvedeného vlád. nař. Nss neshledal tedy, že by ustanovení § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. vybočilo z mezí zákonného zmocnění a že by bylo neplatné. Opačné tvrzení stížnosti je proto bezdůvodné. Pak ovšem dlužno nař. rozhodnutí považovati za rozhodnutí úřadu správního o nárocích soukromoprávních ve smyslu § 105 úst. listiny a zákona č. 217/1925 Sb. a byl žal. úřad příslušným, aby nař. rozhodnutí vydal.
Meritem otázky, zda st-li přísluší nárok v řízení správním uplatněný, se ovšem nss zabývati nemůže. Stížnost sice namítá také, že žal. úřad, i kdyby byl příslušným autoritativně rozhodnouti, neměl st-lův nárok odmítati pro preklusi. Tím však se st-1 snaží docíliti přezkoumání nař. rozhodnutí v meritorním jeho obsahu, k čemuž nss není povolán.

Citace:

č. 12618. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1024-1026.