Č. 12594.

Živnostenské právo: Předpokladem provozování živnosti cizozemcem na území republiky československé není, aby měl své bydliště na tomto území.
(Nález z 27. října 1936 č. 14745/36.)
Věc: Mořic H. v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 8. března 1934 o ohlášení živnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 6. září 1933 ohlásil st-1, obchodník ve Vídni, magistrátu hlav. města Prahy, že bude provozovati v Praze obchod pleteným zbožím. Magistrát hlav. města Prahy výměrem ze 4. října 1933 nevzal opověď tuto na vědomí na základě §§ 5, 12, 13, 55 živn. řádu, ježto st-1 neprokázal zde svou zachovalost ani domovskou a státní příslušnost, nemá zde bydliště a nejmenoval zástupce v provozování živnosti.
Nař. rozhodnutím byl uvedený výměr potvrzen z důvodu, že st-1 nemá na zdejším státním území bydliště.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím nebyla v cestě instanční vzata na vědomí opověď živnosti z jediného důvodu, totiž, že st-1 nemá na území Československé republiky řádné bydliště. Nemusí se proto nss zabývati otázkou, jsou-li i ostatní náležitosti zákonem k nastoupení živnosti předepsané splněny.
Proti zmíněnému jedinému důvodu nař. rozhodnutí namítá st-1, že podle § 11 živn. řádu může samostatně provozovati každou živnost svobodnou ten, kdo předchozími předpisy §§ 2—10 živn. řádu z oprávnění toho není vyloučen, opoví-li živnost. Je tedy st-1 oprávněn, když živnost obchodu pleteným zbožím ohlásil, živnost tu provozovati, ježto z práva toho není vyloučen. K této námitce musil nss zkoumati, je-li nastoupení svobodné živnosti, o jakou tu jde, závislé na skutečnosti, že osoba, která provozováni živnosti ohlašuje, má řádné bydliště na území republiky Československé.
Žal. úřad sám neuvádí žádného předpisu živn. řádu, z něhož by bylo možno vyvoditi, že podmínkou samostatného provozování svobodné živnosti jest, aby podnikatel takové živnosti měl řádné bydliště na území republiky Československé. Ani nss takového předpisu neshledal. V § 12 živn. řádu stanoví se ovšem, že v opovědí živnosti jest uvésti mimo jiné také bydliště podnikatelovo, ale tento předpis může míti účel jen evidenční. Ani z tohoto, ani z jiného předpisu živn. řádu nelze vyvoditi, že by toto bydliště se musilo nacházeti na území republiky Československé. K provozování živnosti v nějakém místě není nezbytně nutný nepřetržitý pobyt v místě, kde se živnost provozuje, čemuž nasvědčuje i předpis § 55 živn. řádu, podle něhož každý živnostník může provozovati svou živnost také náměstkem (obchodvedoucím). Živnostník sám nemusí bydliti v místě, kde se živnost provozuje a nemusí tedy bydliti ani v tuzemsku. Poněvadž pak předpis § 8 živn. řádu, který za předpokladu formální reciprocity klade cizince na roven tuzemcům, pokud jde o nastoupení a provozování živnosti, nestanoví požadavek, aby cizinci bydlili v tuzemsku, dlužno dospěti k závěru, že žal. úřad vychází z mylného právního názoru, když v nař. rozhodnutí vylučuje st-le z nastoupení živnosti jedině proto, že nemá na území Československé republiky řádné bydliště.

Citace:

č. 12594. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 966-967.