Č. 12508.

Církevní věci: Vlád. nař. č. 124/1928 Sb. přiznává v § 175 odst. 2 nárok na zvýšení doplňku kongruálních platů jen tehdy, když důvodem úbytku místních příjmů obročních jsou skutečnosti a poměry, o nichž lze důvodně předpokládati, že stav jimi způsobený potrvá.
(Nález z 21. září 1936 č. 14663/36.)
Věc: Julius F. v Šeredné proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 24. října 1933 o zvýšení kongruového doplňku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem z 18. prosince 1929 provedl zem. úřad v Užhorodě st-li konečnou úpravu jeho kongruálních požitků za 1. lustrum, při čemž mu v položkách příjmových započetl na naturálních dávkách od věřících 4395 Kč a na povinných pracích od věřících 2525 Kč.
Výměrem téhož úřadu z 14. července 1933 upravena byla přiznávka st-lova na II. lustrum a v tomto mu opět v příjmových položkách započítáno na naturáliích od věřících 3545 Kč a na povozech a pracích 1679 Kč. Podáním z 10. srpna 1933 žádal st-L o přiznání zvýšené kongruy podle § 175 vlád. nař. č. 124/1928 Sb. Žádost odůvodňoval tím, že ačkoli mu do příjmových položek v obou uvedených lustrech započteno bylo na dávkách a pracích od věřících jednak 6920 Kč, jednak 5224 Kč, přes to od vydání zákona č. 290/1920 Sb. nedostal nic od věřících a ani žádost o vymáhání těchto příjmů od věřících administrativními úřady neměla výsledku, ježto jde o chudý kraj, navštěvovaný živelními pohromami, kde obyvatelstvo není s to ani státní daně zaplatiti. Věřící také poukazovali vždy na zákon č. 290/1920 Sb., tvrdíce, že od jeho vydání nejsou povinni platiti koblinu a rokovinu.
Žádost tato doložená potvrzením obce o platební neschopnosti věřících předložena byla apoštolskou administraturou v Užhorodě s doporučením žal. úřadu. Tento však nař. rozhodnutím žádosti nevyhověl v podstatě v úvaze, že nesprávný výklad zákona č. 290/1920 Sb. týkajícího se zrušení kobliny a rakoviny, povinnými poplatníky, jakož i dočasná snad nemožnost těchto poplatníků plniti řečené prestace nemohou býti pokládány za takové okolnosti stálé povahy, jež má na zřeteli cit. ustanovení § 175 vlád. nař. č. 124/1928 Sb. Hledíc však k nynější faktické nezpůsobilosti povinných poplatníků plniti zmíněné prestace, svolilo min. škol. — avšak jen zcela výjimečně —, aby st-li byl pro II. lustrum (1931—35) přiznán vyšší doplněk kongruový, a to ve výši zadržených naturálních prestací, tedy částkou ročně 5224 Kč.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím vyhověl žal. úřad žádosti st-lově z 10. srpna 1933 pouze částečně, totiž potud, že na II. lustrum přiznal st-li vyšší doplněk kongruy, nežli resultoval z úpravy jeho přiznávky, provedené výměrem zem. úřadu v Užhorodě ze 14. července 1933, a to zcela výjimečně s hlediska nynější faktické nezpůsobilosti poplatníků povinných plniti určité prestace. Ačkoli tedy nař. rozhodnutí zásadně zamítlo uplatňovaný nárok st-lův, a to nejen pokud jde o prvé, ale i o druhé lustrum, z toho důvodu, že nejsou splněny předpoklady § 175 vlád. nař. č. 128/1924 Sb., přes to st-le jinou formou uspokojilo co do jeho požadavků, týkajících se druhého lustra, a odpadá proto zkoumání této části nař. rozhodnutí, k čemuž ostatně ani stížnost podnět nezavdává.
Pokud jde o st-lův požadavek, týkající se lustra I. (1926/30), zamítá jej žal. úřad jedině z toho důvodu, že nesprávný výklad zákona č. 290/1920 Sb. povinnými poplatníky, jakož i dočasná snad nemožnost těchto poplatníků plniti příslušné prestace, nemohou býti pokládány za takové okolnosti stálé povahy, jež má na zřeteli ustanovení § 175 vlád. nař. č. 124/1928 Sb. Jedině s tohoto hlediska mohl proto soud nař. rozhodnutí zkoumati.
Otázka možnosti zvýšení kongruového doplňku z důvodu poklesu místních příjmů je normována v § 175 vlád. nař. č. 124/1928 Sb., z něhož obě strany vycházejí. Podle odst. 2 cit. paragrafu poskytuje se duchovnímu, prokáže-li se, že jeho místní příjem poklesl a že neodstranitelné okolnosti tento pokles způsobivší jsou stálé povahy, nárok na zvýšení kongruového doplňku, nedojde-li k affiliaci. Co dlužno rozuměti neodstranitelnými okolnostmi stálé povahy, nařízení samo blíže neuvádí. Obyčejný význam slov těch v jich souvislosti svědčí názoru, že vlád. nař. chtělo uvedeným obratem přiznati nárok na zvýšení doplňku kongruálních platů jen v případech, kdy důvodem úbytku místnich příjmů obročních jsou — a contrario okolností povahy přechodné — takové skutečnosti a poměry, o nichž lze podle zjevů, jež je provázejí, důvodně předpokládali, že se v dohledné době nezmění, naopak, že stav jimi způsobený potrvá. Při tom ovšem dlužno přihlédnou ti také k druhu a povaze toho kterého příjmu, beneficia, jehož zmenšení nastalo, a podle těchto momentů usuzovati na to, zda poměry a příčiny, jež způsobily zmenšení příjmu obročí, lze pokládati za okolnosti stálé povahy, či jen povahy přechodné. Z toho se také již podává, že otázka, zda v tom kterém připadě jde o neodstranitelné okolnosti stálé povahy, jest otázkou skutkovou, kterou nss může zkoumati pouze s hlediska § 6 svého zákona, t. j. potud, zda závěr žal. úřadu netrpí v tom směru nějakou vadou řízení, není v rozporu se spisy, či se zásadami logického myšlení.
V daném případě jde o snížení příjmu obročí v důsledku neplnění kobliny a rohoviny, tedy jednak o odvádění naturálních dávek, jednak prací a služeb. Žal. úřad nepopírá, že příjem z duchovní stanice v důsledku neplnění prestací poklesl, upírá však okolnostem, jež pokles ten přivodily, stálou povahu tím, že zjišťuje, že se tak stalo v důsledku pouze dočasné nemožnosti poplatníků vyhověti svým povinnostem. Nss nemohl však shledati, že by závěr žal. úřadu po této stránce byl skutkově dostatečně podložen tak, aby mohl býti nss bezpečně přezkoumán.
Pokud st-l uváděli ve svém podání, že poplatníci se odvolávají na to, že nejsou podle zákona č. 290/1920 Sb. povinni platiti koblinu a rohovinu, pak správně poukázal žal. úřad na to, že skutečnost, že poplatníci vykládají si mylně zákon, nemůže býti považována za »neodstranitelné okolnosti stálé povahy«. Než st-l poukazoval i na marnost exekucí jím na poplatníky vedených a na trvalé zadlužení a zchudnutí těchto poplatníků v důsledku opakujících se živelních pohrom, čímž zřejmě dovozoval, že v dohledné době nedá se zlepšení vůbec očekávati, a přikládal o tom potvrzení nejen od obec. rady obce Šeredné, ale i okr. úřadu v Užhorodě.
Za tohoto stavu bylo povinností žal. úřadu, aby sám zjišťoval, jak a pokud a s jakým výsledkem bylo exekučními úřady v konkrétním případě postupováno. To pak tím spíše, kdyžtě šlo nejen o plnění naturálních dávek, ale i o plnění pozůstávající též z prací a služeb, jak patrno z výměrů zem. úřadu v Užhorodě z 18. prosince 1929 a 14. července 1933. Tímto postupem jedině mohl si žal. úřad s hlediska důvodů petitu naň vzneseného získati skutkový podklad pro svůj. závěr o tom, zda a v kterém směru jde o pouhou přechodnou nemožnost plnění prestací, kdyžtě jinak je přec nepříznivý hospodářský stav obyvatelstva na Podkarpatské Rusi notoricky znám (srov. článek Dra Kudláčka v II. dílu Slovníku veř. práva, str. 311, o vlivu zákona č. 290/1920 Sb. o zrušení kobliny a rokoviny na kongruové poměry). Jestliže však žal. úřad ve svém výměru se omezil na pouhé konstatování, že jde jen o dočasnou nemožnost zavázaných poplatníků plniti řečené prestace, pak postrádá jeho závěr nejen premis, z jakých k němu dospěl, ale i rozlišení mezi plněními naturálními a ručními (včetně ev. potahů), při čemž ani není jasno, jaké podmínky by podle názoru úřadu musily býti splněny (na př. co do trvání nemožnosti plnění a pod.), aby se dalo souditi na stálost povahy neodvratitelných okolností. Tyto nedostatky dlužno kvalifikovati za vadu podstatnou, poněvadž nejen ztěžují straně obranu před tímto soudem, ale i soudu znemožňují přezkoumání zákonitosti nař. rozhodnutí.

Citace:

Č. 12508. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 772-775.