Č. 12678.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: I. * K zamítnutí žádosti o příspěvek na výchovu dítka ve smyslu § 61 zákona č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích platech ministerstvem národní obrany netřeba souhlasu ministerstva financí. — II. * Za zaopatření dítka ve smyslu § 144 odst. 1 plat. zákona č. 103/1926 Sb. a § 8 nař. min. fin. č. 85/1909 ř. z., ve znění § 7 vlád. nař. č. 234/1921 Sb., resp. čl. V odst. 6 vlád. nař. č. 34/1923 Sb., nelze považovati již samu skutečnost, že dcera koná v domácnosti matčině práce a tato jí poskytuje nezbytné potřeby (byt, stravu, ošacení) v hodnotě nejméně 4000 Kč ročně.
(Nález z 5. prosince 1936 č. 2733/35-4.)
Věc: Marie S. v Čáslavi proti rozh. min. nár. obrany z 1. dubna 1935 o příspěvku na vychování a výchovném.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká výchovného podle plat. zákona, zrušuje se dílem pro vadnost řízení, dílem pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 30. září 1933 žádala st-lka, vdova po vrch. evid. ofíciálu v. v. min. nár. obrany, aby jí byly na dceru Olgu povoleny ve smyslu § 61 zákona č. 76/1922 Sb. příspěvek na výchovu a ve smyslu § 1 zákona č. 70/1930 Sb. v souvislosti s ustanoveními § 49 odst. 3 vlád. nař. č. 96/1930 Sb. a § 160 odst. 3 (§ 144 odst. 2 č. 2) plat. zákona č. 103/1926 Sb. výchovné částkou 1800 Kč ročně. Žádost odůvodňovala tím, že je 76 roků stará, úplně nemajetná a odkázána ve své obživě na vdovskou pensi, z které musí poskytovati obživu i své 51leté dceři Olze, která podle lékařského' vysvědčení vojenského lékaře je pro trvalou těžkou oční chorobu k jakémukoli výdělku úplně neschopna. K vyzvání min. nár. obrany doplnila pak st-lka žádost svou vysvědčením úředního lékaře okr. úřadu v Čáslavi z 20. října 1933, jímž bylo potvrzeno, že dcera její trpí »odchlípením sítnice a šedým zákalem čočky oka pravého a snížením ostrosti zrakové oka levého (—8.5 D). Choroba oční vznikla v roce 1926, jedná se o chorobu trvalou, a nemocná vzhledem k povaze onemocnění je neschopna k jakémukoli výdělku a je vyloučeno znovunabytí výdělečné schopnosti.« Dále předložila potvrzení městského úřadu v Čáslavi z 23. října 1933 o tom, že »žije se svou svobodnou dcerou Olgou ve společné domácnosti od ledna 1913, t. j. od smrti svého manžela, neboť se bez ní obejíti nemůže, jsouc nemocí a stářím nadmíru slabá. Do roku 1913 (roku úmrtí svého otce) byla dcera Olga taktéž u svých rodičů, vedouc jim domácnost, neboť st-lka na to nestačila. Olga S. neměla mimo domácnost svých rodičů žádného jiného zaměstnání, nebyla nikdy proti nemoci nebo pod. pojištěna a nikdy podpory jakéhokoli druhu nedostávala a nedostává.«
Min. fin. přípisem z 26. února 1935 sdělilo min. nár. obrany, že nesouhlasí s povolením výchovného a příspěvku na výchovu, ježto mezi vyšetřenými okolnostmi případu (dcera vykonává práce, pro něž by jinak musila žadatelka zjednati cizí osobu,) a lékařským posudkem jeví se rozpor.
Nato min. nár. obrany nař. rozhodnutími nevyhovělo st-lčině žádosti a odůvodnilo výrok o výchovném tím, že podle úředního šetření se st-lka nemůže — jsouc sama nemocí a stářím nadmíru slabá — obejíti bez pomoci své dcery, jež jí vykonává v domácnosti práce, pro něž by si jinak musila zjednati cizí osobu, jíž by musila pak poskytnouti podle místních poměrů plat i s příslušejícími naturálními požitky, odpovídající nejméně částce 4000 Kč ročně. Proto nelze považovali st-lčinu dceru podle posléze cit. zákonitého ustanovení (t. j. podle § 144 odst. 2 č. 2 plat. zákona) za nezaopatřenou ani za neschopnou k jakémukoli výdělku, v kteréžto věci jeví se mezi vyšetřenými okolnostmi a lékařským posudkem rozpor.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Jak z obsahu nař. rozhodnutí zřejmo, vyřizuje toto zamítavě celou žádost st-lčinu z 30. září 1933, tedy jak co do příspěvku na vychování požadovaného podle § 61 zákona č. 76/1922, v kterémžto směru neuvádí žádných důvodů, tak co do výchovného ve smyslu § 144 odst. 2 č. 2 plat. zákona č. 103/1926 Sb.
Pokud se týče příspěvku na vychování, vytýká stížnost výroku nař. rozhodnutí zmatečnost, resp. vadnost řízení a nezákonnost proto, že žal. úřad nebyl prý příslušným, aby o st-lčině žádosti rozhodoval sám, ježto podle § 61 zákona č. 76/1922 Sb. může tak učiniti pouze v dohodě s min. fin.; stížnost dovolává se na doklad správnosti svého tvrzení nálezů nss z 9. června 1928 č. 15866/28 a z 15. září 1928 č. 25292/28, vydaných prý v obdobných případech rozhodování podle § 4 zákona č. 187/1920 Sb. Z nař. rozhodnutí nelze prý seznati, zdá žal. úřad rozhodl sám, nevyžádav si vůbec vyjádření min. financí, či snad rozhodl přímo proti stanovisku tohoto, takže tím obrana st-lčina před nss byla ztížena. Nss nemohl uznati tyto námitky důvodnými.
Zákon č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích přiznává v § 50 manželským nebo pozdějším sňatkem legitimovaným, nemanželským a adoptovaným dětem po gážistech (čekatelích), spadajícím pod ustanovení §§ 36, 37 a 39 téhož zákona, nárok na příspěvek na vychování, který podle § 59 odst. 1 a) zaniká mimo jiné »pro dcery dovršením 24. roku«. § 61 pak stanoví, že »po době uvedené v § 59 a) . . . . může ministr nár. obrany v dohodě s ministrem fin. povoliti příspěvek na vychování . . . . zcela nebo z části všem dětem uvedeným v § 50, jsou-li nemajetny a jsou-li pro těžkou tělesnou nebo duševní chorobu úplně neschopny samostatně si opatřiti výživu . . .«. Ze znění posléz cit. předpisu plyne, což ostatně sama stížnost nepopírá, že zákon nepřiznává v případech § 61 žádného materiálního nároku na příspěvek na vychování, nýbrž ponechává rozhodnutí o příspěvku volné úvaze úřadu (arg. slovo »může«). Tato volná úvaha min. nár. obrany jest omezena pouze potud, že k povolení příspěvku, nikoli však k jeho zamítnutí, musí si opatřiti souhlas min. fin. (arg. slovo: »v dohodě«), takže teprve souhlasným projevem vůle obou těchto činitelů stává se povolující akt perfektním.
V daném případě st-lka tohoto materiálního nároku neuplatňuje, nýbrž jen nárok procesní, aby jí o příspěvku na vychování podle § 61 bylo rozhodnuto úřadem příslušným. I když nárok takový nelze jí upírati, když předpis zmíněný neposkytuje pro odepření jeho žádného podkladu, nemohlo býti žádné subjektivní právo st-lčino ve smyslu § 2 zákona o ss dotčeno, když min. nár. obrany na základě své volné úvahy dospělo k zamítavém u stanovisku o příspěvku na vychování, k čemuž bylo podle cit. ustanovení samo příslušno. Ve prospěch opačného právního názoru stížnosti nelze nic čerpali ani z nálezů nss stížností dovolaných, protože předpis § 4 zákona č. 187/1920 Sb., jednajícího o příspěvku k náhradě škod způsobených výtržnostmi, zní podstatně odchylně od § 61 zákona č. 76/1922 Sb. Stanoví totiž, že »o tom, zda a v jaké výši má býti poškozenému příspěvek poskytnut, rozhoduje podle svého volného uvážení min. vnitra v dohodě s min. fin. a s ostatními případně zúčastněnými ministerstvy . . .«. V těchto případech vyžaduje se tudíž podle výslovného ustanovení souhlasu min. fin. a případně i jiných zúčastněných min. ke každému rozhodnutí, bez rozdílu zda povolujícímu či zamítavému, kdežto § 61 zákona č. 76/1922 Sb. ukládá takový souhlas min. financí — jak už shora naznačeno — jen k povolení příspěvku. Je proto výtka zmatečnosti bezdůvodnou.
Ostatně podle obsahu správních spisů žal. úřad v daném případě skutečně před vydáním nař. rozhodnutí vyžádal si vyjádření min. fin. a v souhlasu se záporným jeho stanoviskem st-lčině žádosti o povoleni příspěvku na vychování pro dceru Olgu nevyhověl. Povinnost min. nár. obrany sdělovati st-lce při zamítavém výroku, zda byl vyžádán souhlas min. fin. a jaké bylo stanovisko tohoto, nelze podle toho, co bylo uvedeno, ze zákona nijak vyvoditi, a není proto vadou podstatnou ve smyslu § 6 zákona o ss, když žal. úřad těchto irelevantních skutečností v nař. rozhodnutí neuvedl; nelze tedy také uznati, že by výrok žal. úřadu o příspěvku na vychování byl v odporní se zákonem.
Ve příčině výchovného odůvodnil žal. úřad zamítavý svůj výrok tím, že ve smyslu § 144 plat. zákona č. 103/1926 Sb. nelze st-lčinu dceru Olgu považovati za nezaopatřenou ani za neschopnou k jakémukoli výdělku proto, že obstarává v domácnosti matčině (st-lkyně) práce, za něž by tato vzhledem ke své nemoci a stáří jinak musila cizí zjednané osobě platiti ročně (včetně naturálních požitků) nejméně 4000 Kč. Stížnost vytýká tomuto výroku
a) nezákonnost, ježto by stanovisko úřadu vedlo k důsledku, že by výchovné na dítě nepříslušelo v žádném případě, protože nelze nalézti domácnost, ve které by nezaopatřené a k výdělku neschopné dítě žádné práce nevykonávalo; to by se příčilo úmyslu zákonodárce, jehož základní myšlenkou podle důvodové zprávy k § 144 plat. zákona bylo zmírniti podmínky pro nárok na výchovné, jež nepovažuje za drahotní přídavek, nýbrž doplněk platu. Poskytuje-li st-lka své dceři ve své domácnosti byt, stravu a ošacení, plní jen všeobecnou povinnost zákonnou ve smyslu §§ 139, 141 a 143 všeob. zákona obč. a nelze tvrditi, že proto není dcera nezaopatřena;
b) vadnost řízení z důvodu, že závěr žal. úřadu neplyne logicky z premis a opírá se o zjištění, k nimž úřad došel způsobem procesně vadným jednak proto, že se dovolává úředního šetření, o jehož výsledku sám uvádí, že je v rozporu s vysvědčením a posudkem úředního lékaře, jednak že porušena při něm zásada slyšení stran, neboť st-lce nebyla poskytnuta možnost, aby se ho zúčastnila, zaujala k jeho výsledkům stanovisko a případně nabídla protidůkazy. Námitkám těmto bylo z části dáti za pravdu.
Plat. zákon č. 103/1926 Sb. stanoví v § 144, jenž jedná o výchovném, v odst. 1, že »výchovné přísluší s omezeními níže uvedenými na vlastní, nevlastní neb adoptované děti, které jsou nezaopatřeny a mají československé státní občanství. Za nezaopatřené pokládají se děti, jichž vlastní příjem nedosahuje výše stanovené vlád. nařízením.« V odst. 2 pak praví, že »na děti starší 18 roků přísluší výchovné jen . . . 2. jsou-li pro trvalou duševní nebo tělesnou chorobu k jakémukoli výdělku neschopny«. Ustanovení tato, platná pro aktivní zaměstnance státní, rozšířil předpis § 160 plat. zákona i na vdovy po státních zaměstnancích zmíněných v § 153 plat. zákona, t. j. takových, kteří za účinnosti plat. zákona (od 1. ledna 1926) odešli do výslužby nebo zemřeli v činné službě za jeho účinnosti, vysloviv v odst. 4, že »vdovám příslušejí k zaopatřovacím platům výchovné a přídavky na děti v té výši a potud, pokud by příslušely manželu za činné služby . . .«. Konečně § 1 odst. 1 zákona č. 70/1930 Sb., resp. § 49 odst. 3 prováděcího vlád. nař. k tomuto zákonu č. 96/1930 Sb. vztáhl je i na zaměstnance zmíněné v §§ 1 a 2 plat. zákona, kteří odešli do výslužby, resp. zemřeli před účinností plat. zákona, a na vdovy po nich ode dne určeného v § 10 cit. zákona. Platí tedy předpis § 144 plat. zákona nesporně i na st-lku, jejíž zaopatřovací platy byly již od 1. ledna 1930 výnosem min. nár. obrany z 6. listopadu 1930 podle zákona č. 70/1930 Sb. upraveny.
Poněvadž vlád. nař. slíbené v § 144 odst. 1 plat. zákona o tom, které děti pokládají se za nezaopatřené, nebylo dosud vydáno, platí vzhledem k předpisu § 206 plat. zákona až do jeho vydání dosavadní předpisy o předmětu, který má býti zmíněným vlád. mař. upraven. Takovým předpisem je § 8 nař. min. fin. č. 85/1909 ř. z. se změnou provedenou § 7 vlád. nař. č. 234/1921 Sb. (vydaného k provedení zákona č. 99/1921 Sb.), resp. čl. V odst. 6 vládl. nař. č. 34/1923 Sb. (vydaného k provedení zákona č. 394/1922 Sb.). Podle těchto ustanovení považuje se za zaopatřené dítko, které v případech zmíněných pod č. 1 až 8 cit. § 8 nař. min. fin. č. 85/1909 ř. z. dosáhne příjmu (včetně požitků naturálních) nejméně 4000 Kč. Že by u st-lčiny dcery Olgy byl nastal některý z případů tam zmíněných, nebylo žal. úřadem zjištěno. Ze skutečností obsažených v potvrzení městského úřadu v Čáslavi z 23. října 1933, jak v ději uvedeny, neplyne také logicky nutně závěr, že tato dosáhla soukromé služby s peněžními nebo naturálními požitky ve smyslu cit. § 8 č. 1, poněvadž nebylo nijak prokázáno, že by poskytování naturálních požitků st-lkou nebylo výronem zákonné povinnosti její jakožto matky ve smyslu §§ 139, 141 a 143 všeob. zákona obč., nýbrž že spočívalo stejně jako práce dcerou její Olgou v domácnosti konané na smluvními závazku (smlouvě služební). Okolnost pak, zda by si st-lka musila zjednati jinak cizí osobu ke konání prací těch a honorovati ji částkou nejméně 4000 Kč ročně, je s hlediska cit. předpisů zcela nerozhodnou. Vycházel-li tedy žal. úřad z právního názoru, že již sama skutečnost konání prací dcerou v domácnosti matčině na straně jedné a poskytování nezbytných potřeb (bytu, stravy, ošacení) — v předpokladu, že hodnota jejich činí nejméně 4000 Kč ročně, — na straně drahé zakládá »zaopatření« dítka po rozumu § 144 odst. 1 plat. zákona č. 103/1926 Sb., je názor ten v odporu se zákonem. Za tohoto stavu věci netřeba se už ani zabývati námitkou, měl-li žal. úřad pro zhodnocení poskytovaných naturálních požitků ve spisech dostatečný podklad.
Zbývá toliko otázka, lze-li st-lčinu dceru Olgu považovati pro trvalou tělesnou chorobu za neschopnou jakéhokoli výdělku ve smyslu § 144 odst. 2 č. 2 plat. zákona. Otázka tato jest otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění nemůže nss přezkoumávati po stránce věcné (srov. Boh. A 5619/26), nýbrž toliko s hlediska ustanovení § 6 zákona o ss, měl-li žal. úřad pro svůj závěr bezvadný procesní podklad. V tom směru je ze správních spisů zřejmo, že žal. úřad dospěl k záporné odpovědi na základě potvrzení obec. úřadů v Čáslavi z 23. října 1933 (jak ostatně potvrzuje i odvodní spis žal. úřadu) vydaného k žádosti st-lčině a jí samou předloženého. Vzhledem k tomu nelze tu sice mluvili o porušení zásady slyšení stran, kdyžtě st-lce byl obsah potvrzení znám a předkládajíc je měla možnost o něm své vyjádření připojiti, takže neměl úřad ani důvodu ani povinnosti, aby ještě zvláště vyžadoval si jejího vyjádření o něm (srov. Boh. A 14/19, 172/19), ale obsah tohoto potvrzení neposkytuje dostatečný podklad pro úsudek, že dcera st-lčina Olga není přes trvalou těžkou chorobu oční, zjištěnou lékařským posudkem z 20. října 1933, neschopnou k jakémukoliv výdělku. Vždyť potvrzení to o výdělečné způsobilosti vzhledem k tělesné její chorobě vůbec se nezmiňuje, z okolnosti, že vede domácnost matčinu a tato se bez ní nemůže obejíti, neplyne s logickou nutností, že by při své chorobě mohla práce takové konati za mzdu i v domácnosti jiné, resp. že by to, co nemocná a stářím slabá st-lka jejími pracemi ušetří na vydání, jež by na opatření prací těch cizí osobou musila jinak vynaložili, tvořilo dceřin výdělek ve výši nař. rozhodnutím uvedené. Tím méně lze o toto potvrzení opříti zamítavý výrok, když lékařský posudek, o němž se nař. rozhodnutí zmiňuje, právě se zřetelem ke zjištěné oční chorobě výslovně uvádí, že vzhledem k povaze onemocnění je jmenovaná dcera neschopna k jakémukoliv výdělku a je vyloučeno znovunabytí výdělečné schopnosti.

Citace:

č. 12678. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1177-1182.