Č. 12607.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: Příslušník stát. úředníka propuštěného ze služby v cestě administrativní nemá právního nároku na přiznání příspěvku na výživu podle § 98 odst. 2 služ. pragm.
(Nález z 31. října 1936 č. 15796/36.)
Věc: Jana Š. v Praze-Nuslích proti rozh. min. pošt a telegrafů v Praze ze 4. ledna 1934 o příspěvku na výživu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Manžel st-lčin byl dekretem ředitelství pošt a telegrafů v Praze z 31. července 1933 podle § 166 služ. pragm. propuštěn z poštovní služby dnem 31. července 1933 a zastaveny mu týmž dnem služební platy. Podáním z 9. srpna 1933 žádal, aby jeho nevinné manželce byl podle § 98 služ. pragm. povolen příspěvek na výživu ve výměře poloviny jeho pensijní základny, a to ode dne, kdy mu byl aktivní plat zastaven.
Nař. rozhodnutím povolilo min. pošt a telegrafů za souhlasu min. fin. st-lce podle §§ 116 a 98 odst. 2 služ. pragm. příspěvek na výživu ročních 3825 Kč od 1. ledna 1934 na dobu jednoho roku nebo do dřívějšího zaopatření.
Stížnost vznesená do tohoto rozhodnutí napadá je pro nezákonnost z důvodu, že st-lce přiznán příspěvek na výživu až od 1. ledna 1934, nikoliv ode dne zastavení aktivního platu manželova, t. j. od 1. srpna 1933, od kdy jí měl býti podle § 98 odst. 2 služ. pragm. povolen vzhledem k tomu, že pro jejího manžela nebylo použito předpisu odst. 1 téhož paragrafu. Tím byla prý ve svých právech zkrácena.
Rozhoduje o této stížnosti, nemohl nss uznati ji důvodnou na základě těchto úvah:
V daném případě vycházejí obě sporné strany z téhož právního základu, t. j. z předpisu § 116, resp. § 98 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., jehož se předpis § 116 služ. pragm. dovolává a který v odst. 1 stanoví: »Při odsouzení k trestu propuštění může úředníku v případě prokázané potřeby výjimečně na dobu života nebo na obmezený čas býti přiznán stálý příspěvek na výživu v nejvyšší výměře polovice částky, která by mu připadla jakožto pravidelné výslužné při přeložení jeho do výslužby.« Odst. 2 téhož paragrafu pak praví: »Nevinným příslušníkům propuštěného, jestliže by jim v případě úmrtí propuštěného při počátku právní moci nálezu byl přiznán nárok na zaopatřovací požitky, může při okolnostech ohledu hodných přiřčen býti přiměřený příspěvek na výživu v nejvyšší výměře jejich pravidelných požitků zaopatřovacích počínaje od úmrtí propuštěného a jestliže se neužilo předpisu v prvním odstavci, také již od zastavení jeho platu.«
Z citovaného znění prvních dvou odstavců § 98 služ. pragm. je zřejmo, že, kdežto odst. 1 má na zřeteli případ poskytnutí příspěvku na výživu propuštěnému úředníku, jedná odst. 2 o příspěvku na výživu jeho nevinným příslušníkům. Může tedy i v daném případě vyživovací příspěvek st-lky jakožto manželky propuštěného úředníka býti posuzován výhradně s hlediska § 98 odst. 2 služ. pragm. Než i posléze zmíněné ustanovení upravuje opět dvojí případ, různící se dle toho, zda jde o nevinné příslušníky propuštěného úředníka, který již zemřel, nebo úředníka, který sice je ještě na živu, ale kterému nebyl podle odst. 1 § 98 povolen stálý příspěvek na výživu. Různost obou případů záleží jen v době, od které počínajíc lze příspěvek povoliti. Než oba případy shodují se podle jasného znění zákona v tom, že se tu zákonem neukládá úřadu povinnost, že ve všech případech, ve kterých jsou splněny předpoklady v § 98 odst. 2 sl. pragm. stanovené, příspěvek na výživu povoliti musí (arg. slovo » . . může . . .«), nýbrž ponechává volné úvaze úřadu, chce-li za podmínek tam vytčených příspěvek povoliti čili nic; ba zákon ani nevymezil, které okolnosti má úřad při tom pokládati za ohledu hodné. To znamená tedy, že úřad rozhoduje o přiznání příspěvku na výživu podle odst. 2 cit. paragrafu, jest ve volné úvaze omezen jen tak dalece, že nesmí jej povoliti, jestliže příslušníci propuštěného úředníka nejsou nevinni, nebo nepříslušel-li by jim v případě úmrtí úředníka toho v den nabytí právní moci nálezu nárok na zaopatřovací požitky, dále není-li tu okolností, které by podle úvahy úřadu bylo pokládati za ohledu hodné, jakož i že nesmí, ani když právě zmíněné předpoklady jsou dány, povoliti příspěvek vyšší nebo od dřívějšího dne, než tam stanoveno. Není však úřadu nijak zabráněno, aby příspěvek na výživu odepřel i tehdy, když všechny zákonné předpoklady jsou splněny, zejména tedy, když v případě propuštění úředníka, který je dosud na živu, nebylo použito předpisu § 98 odst. 1 služ. pragm., nebo aby povolil příspěvek nižší nebo od pozdějšího dne, neboť zákon nechtěl příslušníkům propuštěného úředníka založiti žádný právní nárok (viz nález Boh. A 9902/32).
Z toho plyne, že povolil-li žal. úřad st-lce podle § 98 odst. 2 příspěvek na výživu nikoliv ode dne, kdy propuštěnému jejímu manželu byl zastaven aktivní plat, nýbrž od pozdějšího termínu, neporušil tím žádného subjektivního práva st-lčina ve smyslu § 2 zákona o ss, třebas ani u manžela jejího nebylo použito ustanovení § 98 odst. 1 služ. pragm.

Citace:

č. 12607. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 994-996.