Č. 12468.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní. — Řízení před nss: * Otázku, zda odpadly předpoklady, za nichž byl aktem presidenta republiky ve smyslu § 64 odst. 1 bod 9 ústavní listiny povolen dar z milosti na výchovu sirotka po kancelářském pomocníku v poměru soukromoprávním, přísluší řešiti úřadům správním. Rozhodnutí toto je přezkoumatelno nejvyšším správním soudem.
(Nález z 27. června 1936 č. 13914/36.)
Věc: Markéta Š. v Král. Chlumci proti rozh. gen. fin. ředitelství v Bratislavě z 25. září 1933 o příspěvku na výchovu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím presidenta republiky z 23. dubna 1933 byl st-lce, vdově po kancelářském pomocníku při exposituře fin. ředitelství v Král. Chlumci, zemřelém v činné službě bez nároku na výslužné, povolen pro její dceru Emilii, narozenou 20. listopadu 1929, příspěvek na výchovu z milosti ročně 600 Kč bez drahotních požitků ode dne rozhodnutí na dobu 3 roků nebo do dřívějšího zaopatření. O tom byla st-lka vyrozuměna výnosem gen. fin. ředitelství pro Slovensko z 19. května 1933. Podáním na gen. fin. ředitelství v Bratislavě ze 14. června 1933 oznámila st-lka, že 22. listopadu 1932 se opět provdala za štábního strážmistra Josefa Š., a žádala, aby jí příspěvek z milosti na výchovu dcery byl dále poukazován, poněvadž opětovným provdáním nenabyla její dcera Emilie žádného zaopatření, ani nebyl jejím nynějším manželem uplatňován nárok na výchovné pro nevlastní dítě. K vyzvání gen. fin. ředitelství předložila st-lka potvrzení městského úřadu v Král. Chlumci z 8. září 1933, že její dcera Emilie je stále nezaopatřená, bez samostatného výdělku a v opatrování své matky.
Gen. fin. ředitelství v Bratislavě nař. rozhodnutím žádosti st-lčině o další výplatu příspěvku na výchovu z milosti pro dceru Emilii nevyhovělo z důvodu, že provdáním st-lky za četnického strážmistra Š. stala se tato její dcera nevlastním dítětem nového otce a nabyla tím zaopatření. Kromě toho v době povolení příspěvku na výchovu z milosti pro toto dítě nebylo presidentu republiky známo, že st-lka se zatím vdala. Uvedený příspěvek byl tedy povolen jen za předpokladu, že st-lka je vdovou.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí st-lkou na ochranu práva nabytého z rozhodnutí presidenta republiky, zaujal nss na prvém místě stanovisko k názoru, projevenému žal. úřadem v odvodním spisu, že stížnost je nepřípustná, poněvadž brojí proti nepovolení výplaty příspěvků na výchovu z milosti, povolených aktem presidenta republiky; st-lka nemá prý nároku na výplatu těchto příspěvků, nebylo proto a nemohlo ani býti nař. rozhodnutím dotčeno subjektivní právo st-lčino. Nss nesdílí tohoto názoru žal. úřadu.
St-lka nabyla z rozhodnutí presidenta republiky z 23. dubna 1933, jež president republiky vydal jako akt milosti u výkonu své pravomoci podle ustanovení § 64 odst. 1 bod 9 ústavní listiny, i když na použití této pravomoci presidentem republiky st-lce právní nárok nepříslušel, subjektivní právo na to, aby jí byl již povolený příspěvek na výchovu pro její dceru vyplácen po dobu 3 roků ode dne rozhodnutí nebo do dřívějšího zaopatření její dcery. Toto právo je podle uvedeného svého vzniku povahy veřejnoprávní, na čemž by nemohla nic měniti ani okolnost, že snad služební poměr manžela st-lčina byl povahy soukromoprávní. Bylo-li opatřením žal. úřadu další vyplácení tohoto příspěvku na výchovu st-lce odepřeno, nelze jí odpírati právní možnost, aby se stížností k nss domáhala výroku, že tímto opatřením úřadu bylo protiprávně zasaženo v její subjektivní právo nabyté z cit. rozhodnutí presidenta republiky.
Ve věci uvážil pak nss toto:
Žal. úřad opřel své rozhodnutí, odpírající st-lce další vyplácení příspěvku na výchovu, o dva samostatné důvody, a to:
1. že dcera st-lčina nabyla zaopatření tím, že se st-lka znovu provdala za četnického strážmistra a její dcerka se tak stala nevlastním dítětem nového otce,
2. že odpadl předpoklad, za něhož byl příspěvek na výchovu povolen, t. j. předpoklad, že st-lka je vdovou. Proti oběma důvodům st-lka brojí, namítajíc, že žal. úřad vychází z nesprávného předpokladu, že jejím provdáním nabyla její dcera zaopatření, a že příspěvek na výchovu byl udělen jen za předpokladu, že st-lka je vdovou.
Pokud jde o důvod ad 1., uvážil nss, že rozhodnutí presidenta republiky nedává přímo najevo, co rozumí obratem »do dřívějšího zaopatření«. Dlužno proto souditi, že nemělo na mysli něco jiného, než jak se pojmu »zaopatření« rozumí v oboru práva státně-zaměstnaneckého, platného podle zákona č. 269/1920 Sb. i na území Slovenska. Co je rozuměti »zaopatřením« u příspěvků na výchovu a podpor z milosti, je stanoveno v § 8 nař. min. fin. z 5. června 1909 č. 85 ř. z. ve znění § 7 zákona z 15. července 1921 č. 234 Sb. Tyto předpisy zůstaly prozatím v platnosti i za účinnosti platového zákona č. 103/1926 Sb. (arg. § 144 odst. 1 a § 206 tohoto zákona). V cit. § 8 se v odst. 1 bodech 1 až 8 uvádějí skutkové podstaty, jež způsobují, že jest osobu, u níž je některá z nich splněna, považovati za zaopatřenou.
Z odůvodnění nař. rozhodnutí dlužno souditi, že žal. úřad spatřoval zaopatření dcery st-lčiny v tom, že druhý manžel st-lčin jako četnický strážmistr má podle § 144 zákona č. 103/1926 Sb. možnost obdržeti na svou nevlastní dceru výchovné, není-li st-lka, která jako vlastní matka by byla podle platného práva k výživě své nezaopatřené dcery povinna, k zabezpečení výživy té schopna. Tato skutková podstata není však uvedena v oněch 8 bodech § 8 min. nař. č. 85/1909 ř. z. Ale i kdyby bylo snad možno uvedenou skutkovou podstatu subsumovati pod některou ze skutkových podstat v § 8 min. nař. uvedených, nebyl by splněn další předpoklad, uvedený v tomtéž paragrafu odst. 3, že se za zaopatření ve smyslu onoho předpisu považuje požitek toliko tehdy, když u příspěvků na výchovu a sirotčích pensí bez rozdílu, zdali náležejí ze zákona nebo byly z milosti uděleny, dosahuje nebo přesahuje částku 4000 Kč (t. j. částku stanovenou v § 7 vlád. nař. č. 234/1921 Sb. a v čl. V. vlád. nař. č. 34/1923 Sb.). V daném případě by však výchovné, které by mohlo býti přiznáno manželu st-lčinu jako nevlastnímu otci dcery st-lčiny Emilie, činilo podle platového zákona (§§ 134 a 155) jen 1200 Kč ročně. Z toho plyne, že skutečnost uvedenou jako důvod odnětí příspěvku nahoře sub 1. nelze uznati za zaopatření ve smyslu shora uvedených právních předpisů.
Avšak ani důvod ad 2. nemohl nss uznati postačitelným, aby další výplata příspěvku na výchovu byla odepřena. V rozhodnutí presidenta republiky z 23. dubna 1933 není řečeno, že se příspěvek za nezaopatřenou dceru st-lčinu povoluje jen za předpokladu vdovství st-lčina, nýbrž poskytování příspěvku omezuje se jen časově na dobu 3 roků nebo na dobu kratší, dosáhne-li dcera dříve zaopatření.
Ani z právní povahy příspěvku na výchovu neplyne, že poskytování tohoto příspěvku přestává opětným provdáním matky dítěte, neboť podle příslušných předpisů o příspěvku na výchovu (§ 8 zákona č. 2/1920 Sb.) trvá poskytování příspěvku až do dosažení určitého věku dítěte (s výjimkou dětí pro těžkou chorobu úplně neschopných samostatně si opatřiti výživu) nebo do dřívějšího jeho zaopatření.
Z těchto úvah dospěl nss ke zrušení nař. rozhodnutí podle § 7 zákona o ss.

Citace:

č. 12468. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 679-681.