Č. 12696.Pojišťovací právo: Na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou politické úřady kompetentní rozhodovati o tom, zda člen léčebného fondu veř. zaměstnanců je povinen platiti útraty za ošetřování ve veřejné nemocnici, které nebyly hrazeny jmenovaným fondem.(Nález z 19. prosince 1936 č. 12598/36.)Věc: František M. v Petržalce proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 21. září 1933 o náhradě léčebného.Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.Důvody: St-l byl od 4. května do 29. června a od 8. července do 22. července 1929 léčen ve státní nemocnici v Košicích, čímž vznikly léčebné náklady v částce 1872 Kč. Z tohoto nákladu bylo hrazeno léčebným fondem; veř. zaměstnanců léčebné za 60 dnů, zbytek za 12 dnů v částce 312 Kč požadovala správa nemocnice na st-li, a když tento zaplacení odmítl, požádala okr. úřad v Bratislavě, aby zakročil podle § 59 nař. min. vnitra č. 140000/1907.Okr. úřad v Bratislavě výměrem z 14. srpna 1933 uložil na základě § 13 zák. čl. XXI:1898 a § 49 nař. min. vnitra č. 140000/1907 st-li, aby zaplatil stát. nemocnici v Košicích požadovanou částku 312 Kč pod následky exekuce.Zem. úřad v Bratislavě zamítl nař. rozhodnutím; st-lovo odvolání a potvrdil výměr I. stolice, vysloviv, že »léčebný fond veř. zaměstnanců učinil své povinnosti zadost tím, že hradil léčebné za 60 dnů podle zákona č. 221/1925 Sb., a že zbytek třeba proto vymáhati u osob k placení povinných podle § 7 zák. čl. XXI:1898, jak rozhodlo též v jiném konkrétním případě min. veř. zdrav. a těl. výchovy.O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto: Stížnost namítá, že žal. úřad nebyl k rozhodování sporné věci příslušný, ježto st-l jako státní zaměstnanec je povinen pojištěním podle zákona č. 221/1925 Sb. Zák. čl. XXI:1898, který přikázal úřadům správním rozhodování o povinnosti členů nem. pokladen hraditi ošetřovací náklady nemocnic, je speciální předpis, který nemluví o pojištění podle zákona pozdějšího, t. j. zákona č. 221/1925 Sb. Jen tehdy mohly by správní úřady o tomto zásadně soukromoprávním poměru rozhodovati, kdyby tu byl speciální předpis, takového však stran pojištěnců léčebného fondu není. Námitka ta není důvodná. —Zák. čl. XXI:1898 byla utvořena krajinská základna pro rovnoměrné rozdělení útrat veřejného ošetřování nemocných. V § 13 tohoto zák. článku se ustanovuje, že administrativní úřady mají řešiti sporné otázky stran placení nákladů veřejného ošetřování nemocných podle posledního odstavce § 2 a dle §§ 3—9 cit. zákona stejně jako sporné otázky vymáhání těchto útrat na soukromých osobách (bod 6 § 14).V případě dnešním byl a je spor o to, zda je st-l povinen zaplatiti stát. nemocnici v Košicích ošetřovací útraty 312 Kč, kteroužto povinnost st-l popíral, poněvadž je členem léčebného fondu veř. zaměstnanců. § 6 cit. zák. čl. ustanovuje v bodu a), že útraty ošetřování v nemocnici platí si sami ti, kdož nejsou členy »choropodporujúcej pokladnice« a nebo »bratskej lády«, a § 13 přikazuje i spory vznikající z tohoto ustanovení administrativním úřadům. Stížnost ovšem míní, že o takový spor nejde, ježto léčebný fond v době vydání zák. čl. XXI:1898 ještě vůbec nebyl zřízen. Leč v cit. § 6 nemluví zákon o choropodporujících pokladnicích a bratskej ládě v době vydání tohoto zákona již existujících, a nelze tedy vzhledem k všeobecnému znění tohoto předpisu vylučovati ony ústavy nebo korporace, které teprve po účinnosti tohoto zák. článku byly zřízeny, jichž účelem je podpora jich členů v nemoci, ať již zřízení jejich se stalo podle zákonů platných v době vydání zák. čl. XXI:1898 nebo podle zákonů později vydaných, uváží-li se zejména, že zák. článek ten jedná o uhrazení útrat veřejného ošetřování nemocných vůbec a že otázka uhrazení útrat těch byla jím všeobecně řešena.O tom, že i léčebný fond veř. zaměstnanců sluší považovati za korporaci, jež byla zřízena k tomu cíli, aby podporovala své členy v případě nemoci, není podle názoru nss pochybnosti. Plyne to zejména z §§ 1, 6, 8 zákona č. 221/1925 Sb., z nichž jde, že podle tohoto zákona jsou pro případ nemoci pojištěny osoby v paragrafu tom uvedené, že pojištěnec má nárok na poskytování lékařské pomoci jakož i potřebných léků a že místo dávek těch může mu býti poskytnuto bezplatné léčení a ošetřování v nemocnici nebo jiném léčebném ústavě. Z těchto důvodů neshledal nss důvodnou námitku nepříslušnosti zem. úřadu.Ve věci namítá stížnost, že nebyly nař. rozhodnutím vyřízeny zásadní námitky odvolání, v němž st-l svoji povinnost k placení útrat popíral tvrzením, že jako pojištěnec léčebného fondu veř. zaměstnanců má nárok na bezplatné léčení a že již z toho plyne, že nesmí býti zatěžován léčebnými útratami v nemocnici. Na tom, jak stížnost dále dovozuje, nemůže nic měniti skutečnost, že snad fond se usnesl, že hraditi bude náklady ošetřování pouze za 60 dnů. Odporuje prý pojmu není. pojištění, má-li pojištěnec hraditi část útrat ošetřovacích.Žal. úřad, zamítnuv odvolání, neshledal patrně námitky odvolání důvodnými, ale neuvedl, proč je pokládá ze bezdůvodné, dovolav se pouze toho, že fond učinil zadost svým povinnostem, a vysloviv, že proto st-l je podle § 7 zák. čl. XXI:1898 povinen platiti zbytek útrat za léčení v nemocnici. Tím však žal. úřad nevypořádal se s námitkami st-lem vznesenými, kterými se tento bránil proti placení zbytku útrat nemocničního léčení, neboť i kdyby bylo pravdou, že léčebný fond, zaplativ náklad léčení za 60 dnů, tím splnil svůj závazek, neplyne z toho ještě, že by zbytek útrat fondem neuhrazených musil hraditi st-l. Že tak v konkrétním případě jiném rozhodlo min. veř. zdrav, a těl. výchovy, jak nař. rozhodnutí uvádí, nemůže býti rozhodným, poněvadž rozhodnutí takové pro případ dnes řešený je bez právního významu. Pro tuto vadu nebylo možno přezkoumati nař. rozhodnutí v mezích námitek stížností vznesených a nezbylo, než zrušiti toto rozhodnutí podle § 6 zákona o ss.