Č. 12616.

Pojišťovací právo. — Řízení správní. — Řízení před nss: Kuratorium novinářského pojištění rozhodujíc podle § 124 odst. 13 zákona č. 26/1929 Sb. (resp. odst. 15 ve znění zákona č. 117/34 Sb.) spory o tom, zda určitou dobu příspěvkovou je posuzovati za dobu novinářské služby, jedná jako orgán státní správy ve smyslu § 2 zákona o ss.
(Nález z 6. listopadu 1936 č. 15959/36.)
Věc: Karel G. v Praze (adv. Dr. Adolf Kostečka z Prahy) proti rozh. kuratoria novinářského pojištění v Praze z 8. ledna 1934 o uznání novinářské služby. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: St-1 byl pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu v Praze jako pokladník Odborového sdružení československého v Praze od 1. března 1919 do 31. prosince 1927, kdy pro pracovní neschopnost z tohoto zaměstnání vystoupil a stal se pak důchodcem jmenovaného ústavu s měsíčním invalidním důchodem 600 Kč. Podáním z 25. května 1929 žádal o nadlepšení tohoto důchodu ve smyslu § 124 odst. 13 zákona č. 26/1929 Sb. jako novinář v podstatě z toho důvodu, že v době od 1. ledna 1899 do 28. února 1919 byl zaměstnán jako redaktor časopisu »Dřevodělník« a tato novinářská činnost byla od 1. ledna 1905 jeho hlavní výdělečnou činností. Domáhal se toho, aby mu byl »invalidní důchod nadlepšen a přiměřeně upraven za dobu od 1. března 1919.« Úřadovna A Všeobecného pensijního ústavu v Praze výměrem z 25. listopadu 1932 žádost zamítla, poněvadž st-1 byl ve svém posledním zaměstnání pokladníkem a není tedy důchodcem-novinářem. Zároveň poučila st-le, že spory o uznání novinářské služby a o nadlepšení důchodů ve smyslu § 124 odst. 13 pens. zákona rozhoduje s konečnou platností kuratorium novinářského pojištění.
Podáním z 25. ledna 1933 dovolal se st-1 rozhodnutí tohoto kuratoria o požadovaném jím nadlepšení napadlého mu důchodu. Nař. rozhodnutím kuratorium novinářského pojištění nárok st-lův zamítlo z těchto důvodů: Podle spisových dokladů a vlastního tvrzení byl st-1 v posledním svém zaměstnání před nápadem invalidního důchodu, t. j. od 1. března 1919 do 31. prosince 1927, pokladníkem »Odborového sdružení československého« v Praze a jen po několik měsíců obstarával vedle uvedeného zaměstnání redakci časopisu »Sjednocení« a přispíval i do jiných časopisů. Byla tedy jeho hlavním výdělečným zaměstnáním činnost úřednická, spojená s výkonem funkce pokladníka, a není tedy důchodcem-novinářem.
Uvažuje o stížnosti na toto rozhodnutí, musil si nss se zřetelem na ustanovení §§ 4 a 21 zákona o ss z povinnosti úřední rozřešiti především otázku vlastní své příslušnosti k rozhodnutí sporu, o který tu jde. Podle § 2 cit. zákona rozhoduje nss ve všech případech, kde někdo tvrdí, že byl nezákonným rozhodnutím neb opatřením některého úřadu správního ve svých právech zkrácen. Výrazem »rozhodnutí« neb »opatření« nejsou tu zahrnuty všechny projevy nebo všechny úkony pocházející od úřadů správních, nýbrž jen takové výroky správních úřadů, jimiž se autoritativně deklaruje s účinkem právní moci buď obsah a objem sporných práv nebo se určuje právní sféra stran, t. j. zakládají neb upravují se jejich práva a povinnosti (srov. Boh. A. 347/20, 1827/23 a j.). Podle 2. odst. § 2 cit. zákona jsou správními úřady, na jejichž rozhodnutí lze si stěžovati u nss, jak orgány správy státní, tak i orgány správy zem., okr. a obec. Jde tedy především o to, zda žal. kuratorium novinářského pojištění, zřízené zákonem č. 26/1929 Sb., rozhoduje-li ve sporech, přikázaných mu tímto zákonem k rozhodnutí, lze v této jeho funkci ve smyslu cit. ustanovení pokládati za orgán státní správy, neboť orgánem správy zem., okr. ani obec. není. Odpověď na otázku, jakou právní povahu má kuratorium novinářského pojištění, nutno vyvoditi podle shora vytčených pojmových znaků rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 zákona o ss právě z ustanovení zákona č. 26/1929 Sb., jímž byla instituce tato zřízena. Zákon ten obsahuje v § 124, zařazeném do zvláštního oddílu IX., ustanovení o pojištění novinářů. Odst. 1 tohoto paragrafu předpisuje, že pojištěnci, podléhající pojistné povinnosti podle tohoto zákona, zaměstnaní jako novináři, musejí býti přihlášeni k pojištění vyšších dávek podle zásad v paragrafu tom dále uvedených. Právo účastenství na tomto pojištění mají podle odst. 10 (v původním znění, před novelou č. 117/1934 Sb., nyní 12) pouze pojištěnci, jichž novinářská činnost jest jejich hlavní výdělečnou činností, a jsou-li členy odborových organisací novinářských, které budou min. soc. péče připuštěny k součinnosti na tomto pojištění. Spory o právu účastenství na pojištění rozhoduje s konečnou platností kuratorium novinářského pojištění. Pojištění novinářů provádí Všeobecný pensijní ústav v oddělení pro připojištění (odst. 11, nyní 13). Kuratorium novinářského pojištění skládá se z předsedy, jímž je předseda Všeobecného pensijního ústavu, z pěti zástupců jmenovaných vládou, z pěti zástupců novinářů, z pěti zástupců zaměstnavatelů a ze dvou dalších členů, které vyšle Všeobecný pensijní ústav (odst. 12, nyní 14). K účelu započtení doby novinářské služby, dokončené přede dnem vstupu tohoto zákona v účinnost, jako příspěvkové doby podle odst. 6 a k nadlepšení již napadlých důchodů slouží částka 20000000 Kč, již poskytl stát. Započitatelnou část služební doby novinářské určí Všeobecný pensijní ústav pro všechny pojištěnce poměrem k celé době novinářské služby nejdéle do jednoho roku ode dne účinnosti zákona. Řádně doložený průkaz novinářské služby, jejíž započtení se žádá, je nutno podati nejdéle do tří měsíců ode dne účinnosti zákona u Všeobecného pensijního ústavu. V případech sporů, zdali dobu takto prokázanou je považovati za dobu novinářské služby, rozhoduje s konečnou platností kuratorium novinářského pojištění (odst. 13, nyní 15).
Z těchto ustanovení plyne, že pensijní pojištění novinářů je zvláštním nuceným pojištěním pensijním (připojištěním). Pojistná povinnost osob jemu podrobených, vyplývající ze zákona, je tedy obligatorní povinností veřejnoprávní, zákonem zvláště upravenou, odůvodněnou všeobecně uznávanou důležitou funkcí, kterou mají novináři v životě veřejném, a zvláštností jejich sociálního postavení (sr. důvodovou zprávu k vlád. návrhu zákona o pensijním pojištěni soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, tisk poslanecké sněmovny N. S. R. Č. z r. 1928 č. 1706, str. 28). Vybudování obligatorního pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách podle zákona č. 26/1929 Sb. jako součásti sociálního pojištění uznává se všeobecně za činnost, konanou ve všeobecném veřejném zájmu, a za povinnost státu, kladenou mu ve vývoji moderního evropského státu jako složku jeho veřejno- právních úkolů. Jestliže v cit. zákoně bylo upraveno také pensijní pojištění novinářů, určité to skupiny soukromých zaměstnanců, se zřetelem na momenty, uvedené v řečené důvodové zprávě, jako pojištěni (připojištění) obligatorní, uznává takto stát také toto zvláštní pojištění (připojištění) za svůj veřejnoprávní úkol. Plyne to také z toho, že k účelu započtení doby novinářské, dokončené přede dnem vstupu cit. zákona v účinnost, jako příspěvkové doby a k nadlepšení již napadlých důchodů poskytl stát částku 20000000 Kč.
Oborem veřejného obligatorního sociálního pojištění rozšířil stát činnost veřejné správy na nové obory, které jí byly dosud celkem dosti vzdáleny. Její provedení mohl stát svěřiti vlastním orgánům. Neučinil tak z různých důvodů, politických, národohospodářských, finančních a jiných, nýbrž vytvořil za tím účelem pro určitý úsek této veřejné správy veřejnoprávní korporace, spočívající v podstatě na principu zájmové samosprávy, na které přenesl úkoly dotčené sociální správy. Jednou z nich je pro obor obligatorního pensijního pojištění také Všeobecný pensijní ústav v Praze (§§ 74 až 102 zákona č. 26/1929 Sb.). On provádí, jak bylo již řečeno, také pojištění novinářů v oddělení pro připojištění (§ 124 odst. 13 ve znění novely č. 117/1934 Sb.) a je tedy také nositelem pojištění novinářského. Proti výměrům tohoto ústavu, jako nositele obyčejného pensijního pojištění, resp. jeho úřadoven (§§ 84 a násl.), pokud nejde o výměry, jimiž se rozhoduje o pojistných dávkách, jež lze bráti v odpor žalobami u pojišťovacích soudů podle § 134 odst. 1 č. 1, je přípustné odvolání, o němž rozhoduje místně příslušný zem. úřad, z jehož rozhodnutí lze podati odvolání k min. soc. péče (§ 133).
Ve věcech pensijního pojištění novinářů svěřena byla rozhodovací kompetence ve sporech: 1. o právu účastenství na zvláštním pojištění novinářském a 2. o uznání určité doby příspěvkové dokončené přede dnem vstupu pensijního zákona v účinnost za službu novinářskou podle § 124 odst. 10, resp. 13 pens. zákona v původním znění, odst. 12, resp. 15 ve znění novelisovaném, zvláštnímu sboru, složenému tak, jak shora bylo již uvedeno, a nazvanému kuratorium novinářského pojištění, který v obou případech rozhoduje s konečnou platností. Podle zprávy výboru sociálně-politického a rozpočtového o vlád. návrhu zákona o pens. pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách (tisk poslanecké sněmovny N. S. z r. 1928 č. 1955, str. 94 a 95) bylo kuratorium to zřízeno proto, aby bylo vyhověno přání organisací novinářů a jejich zaměstnavatelů po účasti na správě zvláštního novinářského pojištění, a nebylo pak nezbytně nutno definovati pojem novináře, jenž v původním vlád. návrhu nového pensijního zákona byl sice vymezen, do zákona samého však převzat nebyl. Kuratorium novinářského pojištění bylo takto povoláno jako zvláštní orgán k rozhodování sporů, vzniklých ve věcech novinářského pojištění, jež by jinak řešily buď státní úřady správní nebo pojišťovací soudy, podle toho, šlo-li by o spornou otázku týkající se pojistné povinnosti novinářské, či o dávky z pojištění novinářů. Kuratorium toto rozhoduje tedy o veřejnoprávních nárocích osob, domáhajících se zvláštních výhod, plynoucích ze zákona jako novinářům, jež jim byly Všeobecným pensijním ústavem jako nositelem novinářského pojištění odepřeny. Má tedy výrok kuratoria novinářského pojištění stejnou právní povahu jako výroky zem. úřadu, resp. min. soc. péče, vydávané o výměrech Všeobecného pensijního ústavu, o jejichž právní povaze jako o rozhodnutí správních úřadů ve smyslu § 2 zákona o ss není pochybnosti. V této jeho rozhodovací funkci není mu proto možno důvodně upírati právní povahu orgánu státní správy ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o ss, neboť rozhoduje autoritativně o sporných veřejnoprávních nárocích stran, a proto ani jeho výrokům, vydaným ve sporech přikázaných jemu k rozhodnutí v odst. 12 a 15 zákona č. 26/1929 Sb. ve znění zákona č. 117/1934 Sb., nelze upříti právní povahu rozhodnutí úřadu správního podle § 2 odst. 1 zákona o ss. Z toho, že kuratorium rozhoduje v těchto sporech s platností konečnou, nelze dovozovati, že by stížnost na jeho rozhodnutí k nss zásadně byla nepřípustná, poněvaž ustanovení o konečné platnosti jeho rozhodnutí má jen ten smysl, že proti němu je vyloučen jakýkoliv opravný prostředek, ať k úřadům správním či k pojišťovacím soudům, neznamená však a ani znamenati nemůže, že by ustanovením tím byla vyloučena také stížnost k nss. Neboť nss je k rozhodování o stížnostech v konkrétních sporech povolán právě, když spor byl v pořadí stolic správních konečně vyřešen (§ 5 odst. 2 zákona o ss) a vyloučení kompetence jeho musilo by býti v zákoně výslovně ustanoveno.
Předmětem této stížnosti je rozhodnutí kuratoria novinářského pojištění vydané podle § 124 odst. 13 pens. zákona, ve kterém bylo vysloveno, že kuratorium zamítá st-lovo odvolání proti výměru úřadovny A Všeobecného pensijního ústavu z 25. listopadu 1932, jímž byla jeho žádost o nadlepšení invalidního důchodu podle § 124 odst. 13 pens. zákona zamítnuta z důvodu, že st-1 není důchodcem-novinářem.
Proti tomu namítá stížnost, že žal. kuratorium nebylo příslušné rozhodovati o řečeném odvolání, poněvadž příslušnost kuratoria je podle § 124 odst. 13 (nyní v novelisovaném znění 15) obmezena na rozhodování »v případech sporů, zdali dobu takto prokázanou je považovati za dobu novinářské služby«. Petit žádosti st-lovy a předmět výroku úřadovny A byl prý rozhodnutím o nadlepšení důchodu, kdežto otázka, zda dobu, o kterou jde, je považovati za dobu novinářské služby, jest jen otázkou prejudiciální. Kompetence kuratoria jest obmezena jen na rozhodnutí o kvalifikaci určité doby jako doby novinářské, kuratorium není však příslušné rozhodovati o petitu, aby důchod st-lův byl nadlepšen. O této námitce uvažoval nss takto:
Podle § 124 odst. 13 pens. zákona (v novelisovaném znění odst. 15) je příslušnost kuratoria novinářského pojištění obmezena výhradně toliko na rozhodování sporů o tom, zda určitou příspěvkovou dobu je považovati za dobu novinářské služby. Podle toho přísluší mu tedy rozhodovati jen o odborné otázce skutkové, má-li ta která služba kvalifikaci služby novinářské, neboť jiná kompetence kuratoria v tomto ustanovení založena není, a nepřísluší mu proto řešiti otázku právní, totiž je-li doba dotčené služby po zákonu započitatelná pro nadlepšení důchodu. Řešení této otázky ponechává pensijní zákon Všeobecnému pensijnímu ústavu, resp. v pořadí instančním pojišťovacím soudům.
Nař. rozhodnutí dovolává se ve svém enunciátě výslovně § 124 odst. 13 pens. zákona, takže se presentuje jako rozhodnutí podle tohoto předpisu. Podnětem k vydání nař. rozhodnutí byl výrok Všeobecného pensijního ústavu z 25. listopadu 1932, kterým žádost st-lova o nadlepšení jeho důchodu byla zamítnuta z toho důvodu, že st-1 nebyl ve svém posledním zaměstnání před nápadem důchodu novinářem a že proto, nejsa důchodcem novinářem, nemá nárok na zápočet dřívější novinářské služby pro nadlepšení svého důchodu. Podnětem k vydání nař. rozhodnutí byl tedy výrok zamítající nárok na zápočet určité doby novinářské služby a v důsledku toho nárok na nadlepšení důchodu z důvodu práva materiálního. Vzhledem k právnímu poučení připojenému k výměru Všeobecného pensijního ústavu a řídě se jím, obrátil se st-1 na žal. kuratorium a vznesl u něho spor o otázce, zda se uvedený důvod zamítající jeho žádost o nadlepšení důchodu srovnává se zákonem. Podle toho, co shora bylo řečeno, kompetence žal. kuratoria podle § 124 odst. 13 pens. zákona obmezuje se však jedině na rozhodování sporů o tom, zda určitá prokázaná doba je dobou novinářské služby. Tato otázka však před fórum kuratoria na spor vznesena nebyla. Kuratorium mělo tedy žádost st-lovu pro svou nepříslušnost odmítnouti. Rozhodlo-li však o uvedené otázce právní, vybočilo tím z rámce kompetence pensijním zákonem mu vytčené v cit. paragrafu a porušilo takto podstatné formy správního řízení.

Citace:

č. 12616. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1017-1022.