Č. 12601.

Živnostenské právo: Existence hostinské živnosti jako součásti domu (dekret dvor. kanc. z 9. prosince 1824 č. 36822) není prokázána tím, že v knihách je zapsána nejen povinnost k odběru piva, ale i »povinnost býti vždy dostatečným pivem zaopatřen«, a že v listinách je zmínka o tom, že »hospoda se odevzdává k dědičnému držení a vládnutí«.
(Nález z 30. října 1936 č. 15152/36.) Věc: Václav a Anna H. v Čejeticích proti rozh. min. obchodu v Praze z 2. března 1934 o radikované povaze živnosti hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo v pořadí správních stolic uznáno právem, že s domem čp. 1 v Čejeticích, náležejícím vlastnickým právem st-lům, není spojena živnost hostinská a výčepnická jako radikovaná.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Žal. úřad, odvolávaje se na dekret dvorské kanceláře z 9. prosince 1824 č. 36822 (gub. dekret z 22. dubna 1825 č. 11901 prov. sbírka zákonů král. Českého, sv. VII. č. 58), vyslovil v nař. rozhodnutí, že za prokázanou lze považovati radikovanou živnost, nikoli již tehdy, když v pozemkových knihách jest určitá nemovitost označena jako hostinec a pod., nýbrž tehdy, když z obsahu starých pozemkových knih nebo starých listin je patrno, že s dotyčnou nemovitostí bylo jako součást, resp. příslušenství neoddělitelně spojeno právo určité živnosti. Z pouhých takových označení možno pouze souditi, že na nemovitosti byl event. výčep, t. j. živnost hostinská, skutečně provozován, nepodávají však dostatečného podkladu pro závěr, že výčep byl provozován jako součást domovního příslušenství. O nějakém právu k výčepu není podle názoru žal. úřadu v listinách předložených st-li ani zmínky, takže nebylo prokázáno, že právo k provozu výčepu bylo v rozhodné době výslovně obsaženo v »domovním příslušenství«. Hodnotě listiny, předložené st-li ve správním řízení, dospěl žal. úřad v nař. rozhodnutí k závěru, že neposkytují vůbec žádné opory pro posouzení právní povahy výčepu, provozovaného kdysi v domě čp. 1 v Čejeticích, a to z těchto důvodů: Z výrazu »šenk, hospoda, dominikální hospoda« nedá se usouditi ani na to, že vlastník domu provozoval hospodu na základě propůjčeného mu živnostenského práva, ani na to, že šlo o pouhého panského šenkýře. Propinační závazek váznoucí na domě poukazuje na to, že šlo o propinační právo. Tím, že se v listinách mluví o tom, že hospoda se odevzdává »k dědičnému držení a vládnutí«, není dokázána existence živnostenského práva, jde o všeobecnou frázi, kterou je dán výraz tomu, že se převádějí veškerá práva spojená s realitou, jmenovitě soukromá práva. Naproti tomu namítá stížnost předem, že právě okolnost, že povinnost k odběru piva byla knihovně vložena a že byla knihovně vložena i povinnost »býti vždy dostatečně pivem zaopatřen«, nasvědčuje tomu, že nešlo o vrchnostenského šenkýře. Uvádí-li se v listinách, že »hospoda se odevzdává k dědičnému držení a vládnutí«, nejde podle stížnosti o frázi, nýbrž tyto výrazy poukazují nade vši pochybnost na to, že hospoda měla býti dočasným vlastníkem provozována jménem vlastním a pro všechny časy, tedy jako živnostenské právo spojené s realitou, nezávislé na vůli cizí. Konečně se ve stížnosti uvádí, že současně se závazkem k odbírání piva byla na hospodu vložena povinnost k placení zákupní činže 38 zl. ročně. Že šlo o činži zákupní, je patrno z toho, že hospoda jest označena v listinách jako emfyteutická. Než všechny tyto námitky zákonitostí nař. rozhodnutí otřásti nemohou.
Radikované živnosti jsou ve smyslu dvor. dekretu z 9. prosince 1824 vydaného pro Čechy takové, které 22. dubna 1825, t. j. v den publikace tohoto dekretu, byly výslovně obsaženy v domovním příslušenství, tudíž tvoří skutečnou část domu a jeho ceny a náležejí proto do řádné knihy pozemkové. Z toho vycházejí obě strany. Musí býti tedy prokázáno, že živnost byla na domě jako jeho součást v knihách zapsána. Tato skutečnost není však prokázána tím, že v knihách je zapsána nejen povinnost k odběru piva, ale i povinnost »býti vždy dostatečným pivem zaopatřen«, neboť z této skutečnosti lze usuzovati jen na to, že vrchnost si vtělila svoje právo propinační a vyznačila zároveň závazky plynoucí pro majitele nemovitosti z tohoto práva. Existence hostinské živnosti jako součást domu tím prokázána není. Tato skutečnost není prokázána ani tím, že v listinách je zmínka o tom, že »hospoda se odevzdává k dědičnému držení a vládnutí«. I když nelze souhlasiti s úřadem v tom, že jde o pouhou frázi, nutno mu dáti za pravdu v tom, že z uvedeného obratu není zřejmo, že s domem bylo spojeno samostatné právo výčepní, jež bylo nezávislé na vůli tehdejší vrchnosti. Jestliže pak stížnost poukazuje na to, že současně se závazkem k odbírání piva byla na hospodu vložena povinnost k placení zákupní činže, a že hospoda se označuje jako emfyteutická, sluší k tomu poznamenati, že tyto okolnosti nebyly uvedeny ve správním řízení, zejména v odvolání z výměru úřadu 1. stolice, ač se tak státi mohlo. Okolnosti ty, uvedené po prvé ve stížnosti podané k nss, jsou nepřípustnými novotami, k nimž se zřetelem; na ustanovení §§ 5 a 6 zákona o ss nelze přihlížeti.

Citace:

č. 12601. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 984-986.