Č. 12 654.

Zaměstnanci veřejní: I. * Nárok státního úředníka na substituční diety vzniká již skutečností, že se odebral na místo, kam byl na substituci vyslán, nikoliv teprve včasným předložením cestovního deníku. — II. * Vdova jako dědička po státním úředníku jest oprávněna uplatňovati v mezích platných předpisů výplatu substitučních diet, na něž získal nárok její zemřelý manžel. (Nález z 21. listopadu 1936 č. 16 277/36.)
Věc: JUDr. Zdeněk S. v Sedlčanech jako poručník nezl. Naděždy L. a Františka L. v Humpolci proti rozh. min. veř. zdrav, a těl. výchovy z 9. března 1934 a substitučních dietách.
Výrok: Stížnost, pokud je podána Dřeni Zdeňkem S., odmítá se pro nepřípustnost; ke stížnosti Františky L. se naříkané rozhodnutí zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zem. úřad v Praze výnosem z 31. prosince 1933 poukázal okr. soudu v Humpolci jakožto soudu pozůstalostnímu pro pozůstalost zdravotního komisaře MUDra L. upravenou částku 11 500 Kč jakožto úhradu cestovního účtu za úřední dny u okr. úřadu v Ledči n. S. v době od 1. června 1929 do 1. června 1932. Současně zamítl zem. úřad v Praze žádost vdovy Františky L. za přiznání částky 4 368 Kč z titulu stravného denních 28 Kč, kteroužto částku zemřelý její manžel zapomněl uvísti v cestovním účtu za konání úředních dnů v Ledči n. S.; důvodem zamítnutí bylo, že uvedené nároky může vůči státní pokladně uplatňovati pouze a jedině sám státní zaměstnanec.
Odvolání podané vdovou Františkou L. min. veř. zdrav, a těl. výchovy nař. rozhodnutím zamítlo, poněvadž uplatnění nároku na jakékoliv cestovní náklady vůči státní pokladně, pokud se týče odvolání z jich výměry přísluší pouze státnímu zaměstnanci, stojícímu vůči státu v přímém služebním poměru, a ne vdově, resp. ostatním pozůstalým.
Ve stížnosti podané na toto rozhodnutí jednak Drem Zdeňkem S. jako poručníkem nezl. Naděždy L., jednak vdovou po MUDru Josefu L. Františkou L. se dovozuje, že nárok veřejného zaměstnance na čestné a stravné při substituci je součástí jeho majetkových práv a přechází tudíž podle § 531 obč. zák. do pozůstalosti veřejného zaměstnance; jsou proto dědicové zemřelého veřejného zaměstnance oprávněni žádati likvidování tohoto nároku zaměstnancova. Toto právo přísluší i st-lům, jimž byla pozůstalost po MUDru Josefu L. odevzdána. Žal. úřad odpírá tudíž st-lům vyplacení stravného neprávem. Vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad nevyšetřil, že st-lé jsou oprávněnými dědici zemřelého MUDra Josefa L.
Pokud stížnost podává Dr. Zdeněk S. jako poručník nezl. Naděždy L., bylo uznati stížnost nepřípustnou podle § 5 zákona o ss, neboť žal. úřad rozhodl na základě odvolání, které podala toliko sama Františka L., vdova po MUDru Josefu L., a bylo tudíž nař. výnosem rozhodnuto jen o jejím odvolání a toliko její právní sféra mohla býti nař. výnosem dotčena, naproti tomu o právech Naděždy L. nař. rozhodnutím, které jí nebylo ani doručeno, judikováno nebylo a není tu proto v příčině této st-lky konečné rozhodnutí správního úřadu podle § 5 zákona o ss. Pří- pustnou shledal nss stížnost, pokud je podána Františkou L., a uvážil o ní toto: Právní předpis o odškodném při substitucích státních úředníků jest obsažen v substitučním normálu vydaném dekretem dvoř. komory z 11. dubna 1828 č. 14 819 Sb. zák. pol. sv. 56 č. 31, který zůstal v platnosti i za účinnosti plat. zákona č. 103/1926 Sb., dokud nedojde k nové úpravě této právní materie vlád. nař. (arg. §§ 147 a 206 plat. zákona), což se dosud nestalo. Podle ustanovení odst. 1 cit. dekretu dvoř. komory mají úředníci, kteří jsou vysláni k dočasnému zastávání uprázdněného služebního místa mimo své služební stanoviště, obdržeti vedle příslušné náhrady cestovních výloh též diety podle své služební třídy. Zakládá tedy podle tohoto ustanovení úředníku vyslanému na substituci právní nárok na substituční diety již skutečnost, že se odebral na místo, kam byl na substituci vyslán za tím účelem, aby tam jako substitut byl úředně činný, leč by se již předem byl nároku toho vzdal. Nárok tento, jehož obsahem je pohledávka proti státní pokladně na peněžní plnění, jest ovšem s osobou úředníka úzce spjat po té stránce, že řečený nárok mu vzniká jen tím, že se osobně odebral k úřadování na místo, kam na substituci byl vyslán, ale pak, jakmile tato Skutečnost nastala, stává se nárok ten součástí majetkových práv úředníkových a náleží do sou- hrnu práv a závazků, které tvoří, zemře-li úředník, jeho pozůstalost ve smyslu předpisu § 531 o. z. o. Předložení cestovního deníku, uložené úředníku ustanoveními čl. XXXII. dekr. dvoř. kom. z 21. května 1812 Sb. zák. pol. sv. 38 č. 71 a dekretu dvoř. komory z 5. prosince 1826 Sb. zák. pol. sv. 54 č. 97, není tedy skutečností nárok úředníka zakládající, nýbrž má toliko za účel, aby pohledávka úředníkova byla číselně konkretisována a stala se tak způsobilou k likvidaci a vyplacení. Zmeškání lhůty předepsané cit. dekrety dvoř. komory má podle těchto dekretů toliko ten právní účinek, že nastává ztráta pohledávky a povinnost vrátiti event. přijaté zálohy na cestovní výlohy. Z toho je patrno, že tyto předpisy vycházejí z názoru, že nárok na diety tu již byl před tím, než nastalo zmeškání lhůty k předložení cestovního deníku. Že předložení cestovního deníku nelze přiznati pravotvorný význam v tom smyslu, že teprve předložením deníku vzniká státnímu zaměstnanci nárok na substituční diety, plyne i z motivu, který vedl ke stanovení peremptorní lhůty pro předkládání cestovních deníků, patrného z cit. dekretů dvoř. komory, totiž aby zaměstnanci byli donuceni co nejdříve vyúčtovati zálohy, které jim byly poskytnuty na cestovné. Že by pak vyhotovení a předložení cestovního deníku za tím účelem, aby pohledávka úředníkova proti státní pokladně byla číselně konkretisována a stala se způsobilou k likvidaci, bylo vázáno na osobu úředníkovu do té míry, že by bylo vyloučeno, aby je za úředníka nebo na jeho místě učinila osoba jiná, zejména jeho oprávněný dědic, nss shledati nemohl, neboť tomu nebrání žádný positivní předpis, a z povahy věci to neplyne.
Z toho vyplývá pro daný spor závěr, že právní názor žal. úřadu, vyslovený v nař. rozhodnutí, že k uplatnění nároku na jakékoli náhrady z důvodu substituce proti státní pokladně jest oprávněn jen státní zaměstnanec sám, nikoli vdova jako jeho právní nástupce z titulu práva dědického, nemá opory v platném právu. Taktéž nelze z důvodů nahoře uvedených nalézti opory v platném právním řádu pro názor žal. úřadu, že k podání opravného prostředku proti správnosti výměry takové náhrady z důvodu substituce je legitimován rovněž jen státní zaměstnanec sám a že možnost odvolání jeho smrtí zaniká. Vycházeje z těchto, jak dovoženo, nesprávných právních názorů, žal. úřad považoval za nerozhodnou okolnost, je-li st-lka Františka L. oprávněnou dědičkou MUDra Josefa L., a s tohoto hlediska nezaujal v nař. rozhodnutí stanovisko.

Citace:

č. 12654. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1099-1102.