Č. 12 648.

Zaměstnanci veřejní: * Státnímu zaměstnanci-pensistovi lze odepříti drahotní přídavky ve smyslu § 15 zákona č. 394/1922 Sb. i při toliko přechodném pobytu v cizině.
(Nález z 19. listopadu 1936 č. 15 698/34.)
Věc: Koloman L. v Lučenci proti rozh. min. vnitra v Praze z 3. března 1934 o odnětí drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. úřad v Bratislavě udělil výnosem z 20. července 1932 v dohodě s gen. fin. ředitelstvím pro Slovensko st-li, obec. notáři přeloženému dnem 1. července 1925 do výslužby, k jeho žádosti z 8. července 1932 povolení k pobytu v cizině podle ustanovení § 18 odst. 3 vlád. nař. č. 247/1922 Sb. na dobu od 15. do 29. července 1932. Když st-l podáním z 5. října 1932 žádal o informaci, proč za měsíc září 1932 obdržel jen 1 036,10 Kč místo 1 289,70 Kč na odpočivných platech, vyrozuměl jej zem. úřad v Bratislavě výměrem z 3. listopadu 1932, že po dobu povoleného pobytu v cizině mu nepříslušejí drahotní přídavky k pensi a že mu proto byla gen. fin. ředitelstvím příslušná částka z jeho odpočivných platů sražena.
Z tohoto výměru podal st-l odvolání, jež bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě proto, že st-l byl pensionován dekretem min. s plnou mocí pro správu Slovenska z 8. května 1925 na základě § 11 zákona z 22. prosince 1924 č. 286 Sb., tedy před účinností plat. zákona, úprava jeho odpočivných platů podle zákona z 20. května 1930 č. 70 Sb. nebyla také dosud provedena, nutno tudíž posuzovati věc podle příslušného předpisu platného před účinností plat. zákona a tím je zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. Podle § 15 tohoto zákona veškeré přídavky a výpomoci uvedené v § 6 tohoto zákona, tedy i přidavky drahotní, možno zcela nebo z části odepříti při požívání odpočivných a zaopatřovacích požitků v cizině.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí nss uvážil:
Ve věci namítá stížnost v podstatě, že doba ztrávená st-lem v cizině byla nesprávně počítána a že v důsledku toho i srážka drahotních přídavků byla nesprávně provedena, neboť den nastoupení cesty do ciziny a den návratu není přípustno započítávati do doby, ztrávené v cizině; st-lem ztrávená doba v cizině nečinila tedy 15 nýbrž toliko 13 dní. Tuto námitku uznal nss nepřípustnou podle §§ 5 a 6 zákona o ss, neboť nebyla uplatněna st-lem v instančním odvolání, ačkoli se tak mohlo státi, neboť st-l již z prvního výměru zem. úřadu z 3. listopadu 1932 seznal, že jde o srážku drahotního přídavku, připadajícího na dobu st-li povoleného pobytu v cizině.
V dalších vývodech dovozuje st-l, že předpisy § 18 vlád. nař. č. 247/1922 Sb. i § 15 zákona č. 394/1922 Sb. se týkají toliko případů, kdy zaměstnanec požívá, ztravuje pensi v cizině, v takovém případě může úřad odepříti vyplácení drahotních přídavků k výslužnému, ale jen současně s vydáním povolení k pobytu v cizině, resp. při vydáni povolení k požívání výslužného v cizině, ale ne dodatečně. Zákon č. 99/1921 Sb., na jehož základě bylo vydáno vlád. nař. č. 247/1922 Sb., nezmocňuje vládu k řešeni otázky srážek z pensijních platů v případě pouhého cestování do ciziny a je proto po názoru stížnosti vlád. nař. č. 247/1922 Sb., pokud srážky takové připouští i při pouhém cestování do ciziny, v rozporu se zákonem č. 99/1921 Sb. Ale i kdyby tohoto rozporu nebylo, bylo by odnětí drahotního přídavku v daném případě nezákonným, neboť § 8 zákona č. 99/1921 Sb. výslovně stanoví, že požitky mohou býti odepřeny těm zaměstnancům, kteří bydlí v cizině, což není totožné s pojmem dočasného zdržování se v cizině, a proto § 18 vlád. nař. č. 247/1922 Sb. právě z toho důvodu rozeznává cestování do ciziny a pobyt v cizině. Ani v tom nss nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Nař. rozhodnutí jest opřeno o předpis § 15 zákona č. 394/1922 Sb., nikoliv o ustanovení § 18 vlád. nař. č. 247/1922 Sb., pročež nemá nss příčiny, aby se obíral otázkou, ve stížnosti relevovanou, nevybočuje-li toto vlád. nař., pokud připouští srážky z pensijních platů i při pouhém cestování do ciziny, z mezí zmocnění daného vládě v zákoně č. 99/1921 Sb. Podle § 15 odst. 1 posl. věty zákona č. 394/1922 Sb. je možno veškeré přídavky a výpomoci uvedené v tomto paragrafu (tedy i drahotní přídavky k odpočivným a zaopatřovacím požitkům) zcela nebo zčásti odepříti při požívání odpočivných a zaopatřovacích požitků v cizině. St-l obrat »požívání odpočivných požitků v cizině« si vykládá tak, že tím zákon předpokládá trvalejší pobyt v cizině, nikoli pouhé cestování do ciziny na kratší dobu, a dovolává se pro správnost svého stanoviska ustanovení § 18 vlád. nař. č. 247/1922 Sb. a § 8 zákona č. 99/1921 Sb. Leč st-l přehlíží, že § 8 zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 ex 1920 Sb. ve znění zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb. mluví o odepření výslužného a zaopatřovacích platů osobám bydlícím mimo území Československé republiky a že § 18 cit. vlád. nař. odpírá nárok na odpočivné a zaopatřovací platy osobám zdržujícím se v cizině bez povolení pobytu mimo území zdejšího státu, naproti tomu však že § 15 zákona č. 394/1922 Sb. pro odepření drahotních přídavků stanoví předpoklad »požívání odpočivných a zaopatřovacích požitků v cizině«. Zákon č. 394/1922 Sb. nahradil tedy, pokud jde o nárok na drahotní přídavky, postulát bydlení v cizině předpokladem jiným a nemůže tudíž st-l nic dovozovati pro svůj výklad § 15 zákona č. 394/1922 Sb. z ustanovení § 8 zákona č. 99/1921, resp. § 18 vlád. nař. č. 247/1922 Sb. Že by pak cestování do ciziny na kratší dobu při zachování stálého bydliště v tuzemsku vylučovalo již samo o sobě možnost konsumpce určitých v tuzemsku pobíraných platů odpočivných nebo zaopatřovacích u příležitosti přechodného pobytu v cizině, nemohl nss uznati (srov. nález Boh. A 3275/24).
Názor stížnosti, že výrok o srážce drahotního přídavku musí se státi současně s vydáním povolení k pobytu v cizině, nemá žádné opory v předpisu § 15 zákona č. 394/1922 Sb., ani ve vlád. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. vydaném k provedení cit. zákona.

Citace:

č. 12648. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1090-1092.