Č. 12540.

Zaměstnanci veřejní: I. Stálým příjmem podle § 15 zákona č. 204/1932 Sb. je rozuměti při nejmenším takový příjem, který třeba v různé výši a v nestejných časových intervalech se přece opakuje v určitých správních nebo daňových obdobích. — II. Pro posouzení »výdělečnosti« vedlejšího příjmu poživatele stát. odpočivných požitků ve smyslu § 15 zákona č. 204/1932 Sb. je nerozhodno, zda plyne z činnosti hospodářsky samostatné nebo z činnosti založené na služebním poměru příjemcově nebo z jiné pravidelné činnosti.
(Nález z 5. října 1936 č. 15044/36.) Prejudikatura: Boh. A 12129/35.
Věc: MUDr. Jan T. v Praze proti rozh. min. nár. obrany v Praze z 26. ledna 1934 o snížení vojenských zaopatřovacích platů.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dekretem min. nár. obrany ze 7. ledna 1925 byl st-l jako kapitán zdrav, na dovolené s čekaným k žádosti své přeložen dnem 1. ledna 1925 do výslužby a vyměřeny mu trvalé zaopatřovací požitky.
Výnosem min. nár. obrany z 16. srpna 1933 bylo vysloveno, že podle vlastního prohlášení st-lova z 9. března 1933 bude míti v roce 1933 kromě vojenských zaopatřovacích platů ještě jiný výdělečný příjem ročních 40070 Kč z vlastní odborné lékařské prakse a z nem. pokladen. Přiznalo mu proto min. nár. obrany od 1. ledna 1933 místo vojenských zaopatřovacích platů, které mu byly přiznány, resp. upraveny výnosem z 8. února 1929, vojenské zaopatřovací platy, upravené podle ustanovení § 15 zákona č. 204/1932 Sb.
Námitkám st-le min. nár. obrany nař. rozhodnutím nevyhovělo.
— — — Ve věci samé považuje st-l nař. rozhodnutí za nezákonné proto, že prý příjem jeho jak ze soukromé prakse, tak z pokladenské prakse není stálým co do svého trvání i výše, jak blíže dovozuje, takže nemohl býti podkladem pro snížení jeho odpočivných platů podle § 15 zákona č. 204/1932 Sb. Nss nemohl stížnosti dáti za pravdu.
Zákon č. 204/1932 Sb. o úsporných opatřeních ve správě státní stanovil v § 15, že »má-li státní zaměstnanec ve výslužbě vedle odpočivných platů stálý výdělečný příjem, podrobený dani důchodové, snižuje se výplata odpočivných platů o částku, o kterou výdělečný příjem převyšuje služné odpovídající jeho pensijní základně, nejvýše však na polovinu; tímto snížením nesmí však úhrn odpočivných platů a výdělečného příjmu klesnout!' pod 36000 Kč ročně. U osob, jichž se týče § 6 odst. 4 je směrodatným služné odpovídající pensijní základně, kterou by měly důsledkem zákona č. 70/1930 Sb. z. a n.« Jak nss vyslovil již ve svém nálezu z 12. listopadu 1935 č. 13879/35 (Boh. A 12129/35), nevymezuje tu sice zákon č. 204/1932 Sb. vůbec, který příjem dlužno považovati za »stálý«, ale z úsporné jeho tendence plyne, že užívá pojmu v nejširším slova toho smyslu a zahrnuje sem tedy při nejmenším takový příjem, který třeba v různé výši a v nestejných časových intervalech se přece opakuje v průběhu určitých správních nebo daňových období. Na; názoru, vysloveném v tomto nálezu, setrvává nss i v případě st-lově. Činil-li tedy st-lův příjem ze soukromé lékařské prakse a z prakse pokladenské v letech 1924 až 1932; průměrně ročně 40070 Kč, jak uvádí st-lovo prohlášení z 9. března 1933, pak právem kvalifikoval žal. úřad tento vedlejší příjem st-le jako poživatele státního vojenského odpočivného platu za příjem stálý a je nerozhodno, že číselná výše příjmu v jednotlivých létech kolísala, nebo že v případě vlastního onemocnění ztratil by st-l trvale své smluvní místo u nem. pojišťovny, nebo že dle znění rámcové smlouvy s nem. pojišťovnami může býti i při nerušeném a svědomitém konání služebních povinností jeho poměr služební u nem. pojišťovny bez udání důvodů čtvrtletně vypovězen. Stížnost jde však ještě dále, dovozujíc, že 3/4 nebo 1/5 vedlejších příjmů st-lových jsou příjmy z nem. pojišťoven, že smluvní lékaři pojišťoven jsou vlastně podle nálezu nss z 18. listopadu 1932 č. 9506/1932, Boh. F 6426/1932 zaměstnanci těchto pojišťoven a příjmy jejich od těchto pojišťoven jsou podle § 23 zákona č. 204/1932 Sb. z ustanovení tohoto zákona vyloučeny. Mimo to nelze prý příjem lékařů z nem. pojišťoven pokládati podle nálezu nss z 10. listopadu 1933 č. 17729/1931, Boh. F 6858/1933 za výdělečný příjem ve smyslu § 46 zákona č. 76/1927 Sb. a nelze tedy ani postavení lékaře takového kvalifikovati jako samostatného podnikatele, činného s vyhlídkou na zisk a s risikem ztráty. Mělo proto min. nár. obrany při úpravě st-lových odpočivných platů jeho příjem z pokladenské prakse vyloučiti a uvažovati jen o příjmech z jeho prakse soukromé. Tato námitka ve své prvé části opakuje pouze to, co st-l již uplatnil ve svých námitkách z 9. září 1933, ale nesnaží se nijak vyvraceti to, co žal. úřad v nař. rozhodnutí na tyto námitky odpověděl, proč nelze st-lův příjem, kterého požívá jako zaměstnanec nemocenské pojišťovny, při snižování odpočivných platů st-lových podle § 15 zákona č. 204/1932 Sb. z výpočtu vylučovati. Zůstává tudíž stížnost v této části své (v příčině použití § 23 cit. zákona a poukazu na nález nss Boh. F 6426/32) ve smyslu § 18 zákona o ss neprovedenou a nemohl se jí proto nss zabývati. Pokud pak v druhé své části námitka shora zmíněná upírá st-lovu příjmu z prakse nemocenských pojišťoven povahu příjmu »výdělečného«, stačí poukázati na to, že nss vyložil pojem příjmu výdělečného po rozumu § 15 zákona č. 204/1932 Sb. ve znění vlád. nař. č. 252/1933 Sb. již ve svém shora cit. nálezu Boh. A 12129/1935, na jehož odůvodnění podle § 44 jedn. řádu poukazuje. Podle toho je pro posouzení »výdělečnosti« vedlejšího příjmu poživatele státního odpočivného (zaopatřovacího) požitku ve smyslu § 15 zákona č. 204/1932 Sb. nerozhodno, zda plyne z činnosti hospodářsky samostatné (tedy v daném případě ze soukromé prakse st-Iovy), nebo z činnosti, založené na služebním poměru příjemcově (tedy také na služebním poměru smluvním, k nem. pojišťovnám), či z jiné pravidelné činnosti, jen když jde o činnost konanou za úplatu, tedy o činnost směřující k zisku a když příjem z této činnosti podléhá dani důchodové. Že by st-lova lékařská činnost konaná na základě smluvního poměru s nem. pojišťovnami byla bezplatná a proto nesměřovala k docílení zisku stejně jako jeho prakse soukromá, resp. že by příjem z obojí této činnosti nepodléhal dani důchodové po rozumu I. hlavy zákona č. 76/1927 Sb., stížnost sama netvrdí. Poukaz její na to, že příjem lékaře jako smluvního zaměstnance nem. pojišťovny není podle nálezu nss Boh. F 6858/1933 příjmem výdělečným ve smyslu § 46 zákona č. 76/1927 Sb., míjí se však naprosto svého cíle, protože zaměňuje příjem podléhající dani výdělkové ve smyslu § 46 zákona č. 76/1927 Sb. (hlava II.) s výdělečným příjmem podle § 15 zákona č. 204/1932 Sb., resp. výdělečným příjmem, podléhajícím dani důchodové podle hlavy I. zákona č. 76/1927 Sb., jak byl shora citovaným nálezem nss vyložen, a přehlíží, že nař. rozhodnutí příjem st-lův s hlediska daně výdělkové neposuzovalo a posuzovati ani nemusilo, když § 15 zákona č. 204/1932 Sb. klade váhu jen na výdělečný příjem (y běžném toho slova smyslu), pokud je podroben dani důchodové.

Citace:

Č. 12540. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 845-848.