Č. 12388.

Zaměstnanci veřejní: * Předpis § 10 odst. 1 vl. nař. č. 252/1933 Sb. o úsporných opatřeních personálních, pokud ukládá též soudcům jako státním zaměstnancům placení zvláštního pensijního příspěvku při zvýšení pensijní základny, není kryt zákonem č. 95/1933 a 206/1933 Sb. o mimořádné moci nařizovací.
(Nález z 30. dubna 1936 č. 12450/35.)
Věc: Jaroslav P. v Praze proti rozh. min. spravedlnosti ze 14. září 1934 o srážce zvláštního pensijního příspěvku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 8. března 1934 oznámil st-l (vrch. soud. rada a přednosta okr. soudu civ. pro Prahu-východ) presidiu vrch. soudu v Praze, že mu za měsíce leden, únor a březen 1934 byl účtárnou vrch. soudu sražen ze služebního přídavku ročních 3.000 Kč mimo jiné 50% mimořádný pensijní příspěvek v částce ročních 1.500 Kč, a žádal, aby toto opatření bylo zrušeno a nařízeno, aby další srážky z uvedeného titulu byly zastaveny a sražené již částky mu nahrazeny.
Presidium vrch. soudu v Praze sdělilo k žádosti té st-li výměrem z 23. března 1934, že neshledalo důvodu, aby opatření účtárny bylo zrušeno, ježto je ve shodě s pensijními předpisy. Současně dalo doručiti st-li výměr o tom, že účtárna vrch. soudu provedla mimo běžné srážky ze služebních platů za měsíce leden, únor a březen 1934 ještě další srážku 375 Kč, jako zvláštní pensijní příspěvek podle § 10 odst. 1 vl. nař. č. 252/1933 Sb. ze zvýšení pensijní základny ročních 3.000 Kč za uvedené měsíce.
Stížnost, ve které st-l opakoval námitky, uvedené již v podání z 8. března 1934, zamítlo presidium vrch. soudu v Praze výměrem z 28. června 1934 podle § 151 odst. 1 plat. zákona jako bezdůvodnou.
Odvolání sí-lovu nevyhovělo min. spravedlnosti nař. rozhodnutím z důvodu, že »vládní nařízení ze dne 22. prosince 1933 č. 252 Sb. stanoví v § 10 odst. 1, že při jakémkoli zvýšení pensijní základny platí státní zaměstnanec jako zvláštní pensijní příspěvek po dobu 12 měsíců od tohoto zvýšení polovinu částky, o niž se takto zvýšila částka pensijní základny. Toto ustanovení, jež mluví pouze o zvýšení pensijní základny, jest svým zněním tak jasné, že nepřipouští možnost, aby v něm byla shledávána jiná intence, než která vyplývá ze slovného znění«.
Stížnost považuje toto rozhodnutí za nezákonné v podstatě proto, že bylo zřejmou intencí ustanovení § 10 odst. 1 vl. nař. č. 252/1933 Sb. postihnouti srážkami toliko platová zvýšení nastávající od 1. ledna 1934 a nikoli platy již před tím vyplácené, o jaké běží u st-le. St-l uvádí však současně na přetřes otázku, zda srážky podle citovaného vlád. nařízení, pokud postihují i soudce, jsou vůbec odůvodněny. V tom směru odkazuje stížnost na ustanovení ústavní listiny č. 121/1920 Sb., že se soudcovské platy upravují zákonem, a na omezení § 1 zákona č. 95/1933 Sb, a č. 206/1933 Sb., podle něhož se zmocnění dané vládě nevztahuje na opatření, k nimž dle ústavy je třeba zákonů.
Vlád. nařízení z 22. prosince 1933 č. 252/1933 Sb. o úsporných opatřeních personálních bylo vydáno, jak v úvodě se uvádí, »podle § 1 zák. č. 95/1933 Sb. o mimořádné moci nařizovací, prodloužené zákonem č. 206/1933 Sb.« Provádějíc tato opatření, stanoví v § 10 odst. 1, že »při jakémkoli zvýšení pensijní (provisní) základny platí státní zaměstnanec jako zvláštní pensijní příspěvek po dobu 12 měsíců (padesátidvou týdnů) od tohoto zvýšení polovinu částky, o niž se takto zvýšila měsíční částka pensijní základny. O zaokrouhlení tohoto příspěvku platí ustanovení § 140 odst. 3 plat. zákona a obdobná ustanovenk. Koho sluší zahrnovati pod pojem »státního zaměstnance«, citované vlád. nařízení ani v tomto, ani v jiných svých ustanoveních blíže nikde nevymezuje. Nelze však přehlédnouti, že uvedené vlád. nařízení mění, resp. doplňuje zákon č. 204/1932 Sb., a je proto nasnadě závěr, že přejímá pojem ten v témže smyslu, v jakém byl vymezen § 21 posléz cit. zákona. V tomto předpisu se praví, že » státními zaměstnanci« podle tohoto zákona se rozumějí všichni zaměstnanci státu .. .«. Tedy všechny osoby, jež jsou ve službách státu,, a to bez ohledu na to, jak je tento služební poměr upraven, jaké jsou služby, jež zaměstnanec koná a jaké povahy je vztah zaměstnance ke státu. Dopadá proto § 21 zákona č. 204/1932 Sb. také na soudce. To potvrzuje i důvodová zpráva k posléz cit. zákonu č. tisku 2099/32 posl. sn. N. S. uvádějíc, že »§ 21 definuje pojem státního zaměstnance ve smyslu tohoto zákona v tom směru, aby zahrnoval všechny zaměstnance státu bez rozdílu právní konstrukce jich služebního poměru.« Kdyby tedy bylo vl. nař. č. 252/1933 Sb. zamýšlelo omeziti předpis § 10 odst. 1 na státní zaměstnance ve smyslu užším, tedy s vyloučením soudců, bylo by tak musilo učiniti výslovně (srovn. ostatně § 11 vl. nař. č. 252/1933 Sb., který se dovolává výslovně § 21 zákona č. 204/1932 Sb.).
Jestliže tedy vláda; používajíc zmocnění daného v § 1 zákona č. 95/1933 Sb., resp. čl. I. zákona č. 206/1933 Sb. uložila i soudcům placení zvláštního pensijního příspěvku mimořádným vlád. nařízením č. 252/1933 Sb., nutno zkoumati, zda toto opatření má podklad v zákonech, jichž se zmíněné vlád. nařízení ve svém úvodu dovolává.
Zákon č. 95/1933 Sb. o mimořádné moci nařizovací, který nabyl účinnosti dnem svého vyhlášení (§ 6), t. j. dnem 10. června 1933, zmocnil v § 1 vládu, »aby po dobu mimořádných poměrů hospodářských domácích i zahraničních, nejdéle však do 15. listopadu; 1933 nařízením .. . . — pokud k tomu neni zapotřebí zvláštního zákona podle předpisů ústavní listiny nebo se nejedná o zákonnou úpravu československé měny — činila opatření pro přiměřenou úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, živnostech a zemědělství, jakož i pro zachování rovnováhy v hospodářství státním . . .« V § 2 určil, že ustanoveni zákonů upravujících týž obor jako nařízení vydaná podle tohoto zákona pozbývají účinnosti, pokud jsou od těchto nařízení odlišná. Zmocněním uvedeným v § 1 cit. zákona mělo se podle úmyslu zákonodárcova dostati vládě možnosti upravovati s potřebným urychlením nařízeními vydanými v mezích citovaného zákona některé otázky hospodářské a postarati se o zachování rovnováhy veškerého hospodářství státního (srovn. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona č. tisku 2290/33 posl. sn. N. S.). Při tom — jak podotkla zpráva ústavně-právního výboru k cit. vl. návrhu zákona č. tisku 2292/32 — »nařizení vydávaná podle § 1 navrhovaného zákona budou míti legis vicem, mohou proto jimi býti rušena i zákonná ustanovení a proto nelze také tvrditi, že by § 2 návrhu nebyl ve shodě s ústavou. Slova v § 1: »pokud k tomu není třeba zvláštního zákona podle předpisů ústavní listiny« — nutno vzhledem na slovo »zvláštního« samozřejmě vykládati restriktivně.«
Zákonem č. 206/1933 Sb., nabyvším účinnost: dnem 16. listopadu 1933 (čl. III.), byla doba mimořádné moci nařizovací, stanovená v § 1 zákona č. 95/1933 Sb., prodloužena do 30. června 1934 (čl. I.) a vysloveno, že k provedení nařízení vydávaných podle § 1 právě cit. zákona a v jich mezích lze vydávati vlád. nařízení (§§ 55 a 84 úst. list.), jimiž se upravují bližší podrobnosti. Tímto zákonem přivoděna tudíž proti stavu zákona č. 95/1933 Sb. dvojí změna: jednak časová (co do trvání zmocnění vlády k vydávání nařízení podle § 1 zákona č. 95/1933 Sb., jednak formální, že totiž poskytnut vládě zákonný podklad k tomu, aby k úpravě podrobností mimořádných vlád. nařízení, vydaných na základě § 1 zákona č. 95/1933 Sb., mohla vydati obyčejná vlád. nařízení, pro něž nebudou platiti ustanovení §§ 3 a 5 téhož zákona.
Nebyla tudíž tímto zákonem odstraněna výhrada zmíněná v § 1 zákona č. 95/1933 Sb., omezující vládu při vydávání vlád. nařízení ve smyslu tohoto ustanovení potud, že nezmocňuje se upravovati mimořádným vlád. nařízením takové předměty, k jichž úpravě je podle ústavní listiny třeba »zvláštního zákona.« To výslovně potvrzuje důvodová zpráva k vl. návrhu zákona č. 206/1933 Sb. č. tisku 2373/33 post. sněm. N. S. pravíc: »Na věcném obsahu mimořádné plné moci, jakož i jinak na dosavadním znění zákona č. 95/1933 Sb. nemá býti ničeho měněno«, a zpráva ústavně-právního výboru č. tisku 2377/33 posl. sn. N. S., která odůvodňujíc potřebu dalšího časového prodloužení mimořádného zmocnění daného § 1 zákona č. 95/1933 Sb. vládě dalším trváním, ba ještě přiostřením hospodářské deprese, uvádí: »Vláda nenavrhuje žádných změn v rozsahu zmocnění a zákon č. 95/1933 Sb. má i jinak zůstati v dosavadním znění. Bude tedy § 1 tohoto zákona tvořiti i nadále zákonný podklad pro vydávání mimořádných nařízení...«
Z citovaných ustanovení zákonů č. 95/1933 Sb. a č. 206/1933 Sb. vyplývá, že až do 30. června 1934 mohla vláda pro zachování rovnováhy v hospodaření státním činiti vládním nařízením ve smyslu cit. zákonů zvláště kvalifikovaným) opatření a měniti případně dosavadní zákony (§ 2 zákona č. 95/1933 Sb.). Mohla tak činiti však jen, pokud nešlo o opatření v § 1 výslovně ze zmocnění vyloučená, t. j. pokud k tomu není potřebí zvláštního zákona podle předpisů ústavní listiny, nebo pokud nejde o zákonnou úpravu československé měny.
Vlád. nařízení č. 252/1933 Sb. bylo vyhlášeno 30. prosince 1933 a bylo tedy vydáno ve lhůtě zákonným zmocněním dané. Nelze také pochybovati, že uložení zvláštního pensijního příspěvku v § 10 vlád. nařízení č. 252/1933 Sb. všem státním zaměstnancům sleduje účel zvýšiti příjmy státního hospodářství a tím implicite docíliti úspor na personálních nákladech v oboru státnězaměstnaneckém. Spadá proto předpis § 10 cit. nař. svým účelem a předmětem do rámce vytčeného v § 1 zákona č. 95/1933 Sb. Jde jen o to, zda zmíněný předpis, ukládaje placení zvláštního pensijního příspěvku i soudcům, nevybočil z mezí zákonného zmocnění, ježto dotýká se předmětu, k jehož úpravě je ve smyslu výluky, obsažené v § 1 zákona č. 95/1933 Sb., třeba podle předpisů ústavní listiny zvláštního zákona. Neboť v tomto případě nebyla vláda oprávněna ukládati zvláštní pensijní příspěvek ani vlád. nařízením, vydaným podle cit. zákona, třeba by předpis jeho sledoval účel ve zmocňovacím zákoně vytčený, t. j. docílení rovnováhy v hospodářství státním. Ústavní listina (zákon č. 121/1920 Sb.), jednajíc v hlavě IV. o moci soudcovské, stanoví v § 97 odst. 2, že »služební poměry soudců upraví zvláštní zákon.« Žal. úřad stojí však podle svého odvodního spisu na stanovisku, že předpis o placení zvláštního pensijního příspěvku nelze považovati za předpis o úpravě služebních poměrů soudců ve smyslu § 97 odst. 2 úst. listiny proto, že prý srážka pensijního příspěvku z platů státního zaměstnance netýká se úpravy jeho služebního příjmu ve smyslu § 151 plat. zákona č. 103/1926 Sb., a nelze tedy ani předpisy o pensijním příspěvku, po případě zvláštním pensijním příspěvku považovati za předpisy o úpravě služebních poměrů. — Otázku, jak dalece stanovení zvláštního pensijního příspěvku dotýká se služebního poměru zaměstnancova, nutno zodpověděti z právní povahy pensijního příspěvku. Právní povahou pensijního příspěvku zabýval se nss již v nálezech Boh. A 3729/24 a Boh. A 9666/32, v nichž dospěl k právnímu názoru, že pensijní příspěvek je dávkou uloženou všem státním zaměstnancům k částečné úhradě celkového nákladu na zaopatřovací požitky. Na názoru tam vysloveném setrvává nss i v daném případě, nemaje důvodu od něho se uchylovati. Souvisí tedy pensijní příspěvek úzce se služebním poměrem státního zaměstnance a je tedy dávkou uloženou z titulu jeho služebního poměru. Ukládá-li tedy stát svým zaměstnancům povinnost platiti pensijní příspěvek, resp. zvláštní pensijní příspěvek, jaký má právě na zřeteli předpis § 10 vlád. nařízení č. 252/1933 Sb., nebo upravuje-li tuto povinnost ať co do výše nebo způsobu placení pensijního příspěvku, dotýká se tím obsahu služebního poměru zaměstnancova, a spadá tedy úprava ta, pokud jde o soudce z povolání jako státní zaměstnance, nepochybně pod pojem úpravy, o níž jedná ustanovení § 97 odst. 2 ústav. listiny slovy: »Služební poměry soudců upraví zvláštní zákon.«
Tomu nasvědčuje nejen slovné znění právě citovaného předpisu ústavní listiny, který mluví o »služebních poměrech« soudců zcela všeobecně, nevylučuje žádné jejich stránky, zejména hmotné, ale i historický vývoj jeho. Státní základní zákon rakouský z 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. o moci soudcovské, ani uherský zák. čl. IV:1869 o výkonné moci soudcovské neobsahovaly totiž žádné takové všeobecné výhrady o úpravě služebního poměru soudců zvláštním zákonem. Uher. zák. čl. IV:1869 vyhradil jen úpravu pensijního systému soudců zvláštnímu zákonu. Teprve služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., upravující služební poměry státních úředníků a zřízenců, vyslovila v čl. I. odst. 3, že na soudcovské úředníky jest »až do vydání zákona upravujícího jejich celkové služební poměry« použiti obdobně jednotlivých taxativně tam vypočtených předpisů úřednické služební pragmatiky se změnami tam uvedenými. Podle zprávy státnězřízeneckého výboru posl. sněmovny z 2. května 1912 byla zvláštní úprava služebních poměrů soudců na rozdíl od ostatních státních úředníků volena vzhledem k tomu, že »pro soudce jsou státním základním zákonem z 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. zaručena zvláštní práva .. .«, a zástupce min. spravedlnosti domáhal se při projednání osnovy podle zprávy speciální komise pro služební pragmatiku panské sněmovny k odst. 2 a 3 čl. I. služ. pragm. aspoň prozatím n í platnosti některých speciálních ustanovení jejích i pro soudce z důvodu, že by jinak »hmotná i ostatní situace soudcovského stavu utrpěla další zhoršení.« Podle toho byla již před vydáním ústavní listiny č. 121/1920 Sb. hmotná stránka postavení soudců považována za součást jejich služebního poměru, vyhrazeného zvláštní úpravě.
Jestliže pak právě cit. ústavní listina vyhradila úpravu jejich »služebních poměrik zvláštnímu zákonu, nebylo zamýšleno, jak výslovně uvádí zpráva ústavněprávního výboru č. tisku 2421/1920 N. S. k § 64 na str. 15, »soudce tím nadřaďovati státním úředníkům ostatním, ale členové ústavního výboru vycházeli' z názoru, že soudcové zaujímají ve státě postavení zvláštní, protože se odchylují od ostatních úředníků neodvislostí jim v ústavě zaručenou, kterou dlužno ještě dále vybudovati (§ 97).« Na druhé straně lze však z ustanovení § 97 odst. 2 ústav. listiny vyvoditi, jak nss vyslovil již v nálezu Boh. A 8269/1929, jen tolik, že úprava služebních poměrů soudců z povolání musí se vzhledem k výjimečnému postavení soudcovského stavu státi zákonem, nikoli však, že by se úprava musela státi zákonem jednotlivým, tedy zákonem upravujícím současně služební poměry soudců po všech jejich stránkách, a nemohla se státi postupně několika zákony, upravujícími jen tu kterou jeho stránku (na př. hmotnou). Že pak služebními poměry ve smyslu § 97 úst. listiny musí býti rozuměna i úprava poměrů hmotných u soudců, tomu nasvědčuje nazírání zákonodárného sboru i vlády, jak došlo výrazu v důvodové zprávě k vlád. návrhu zákona č. 290/1924 Sb. (t. zv. Iex Dolanský) č. tisku 5026/1924 posl. sněm. N. S., která na str. 5. v odst. B k §§ 1 a 2 cit. zák. uvádí: » Přítomná osnova znamená pouze prozatímní úpravu platových poměrů soudců, a to na dobu, pokud nebude proveden předpis § 97 odst. 2 ústav. listiny, podle něhož služební poměry a tedy též platové poměry soudců z povolání upraví zvláštní zákon«. Toto stanovisko potvrzuje i platový zákon č. 103/1926 Sb., který sice ve svém nadpisu mluví »o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců« včetně soudců (§ 1), z jehož nadpisu není však možno vyvoditi závěr, že by chtěl platové poměry vylučovati z pojmu »poměry služební« a postavili je proti těmto jako něco zcela jiného, od služebních poměrů odlišného. Naopak z jednotného dalšího označení zákona v nadpisu uvedeného v závorce »platový zákon« a z obsahu jeho je patrno, že označením prve zmíněným mělo býti jen vyjádřeno, že zákon dotýká se nejen platové stránky služebního poměru státních zaměstnanců, ale i stránek jiných téhož poměru, pokud tyto s platovou úpravou souvisejí.
Z toho, co uvedeno, vyplývá, že nutno stanovení zvláštního pensijního příspěvku a určení jednak jeho výše, jednak způsobu jeho placení ve smyslu § 10 odst. 1 vlád. nařízení č. 252/1933 Sb. považovati za částečnou úpravu služebního poměru zaměstnancova (soudcova), k níž třeba — aspoň v příčině soudců — podle § 97 odst. 2 úst. listiny zvláštního zákona.
Za tohoto stavu věci nebyla však vláda po rozumu výhrady obsažené v § 1 zákona č. 95/1933 Sb. oprávněna stanovití pro soudce zvláštní pensijní příspěvek vlád. nařízením, vydaným na základě cit. zákona, resp. zákona č. 206/1933 Sb., a učinila-li tak, není ustanovení § 10 odst. 1 vl. nař. č. 252/1933 Sb., pokud se týká i soudců, kryto citovanými zákony. Opřel-li se tedy žal. úřad v nař. rozhodnutí výhradně o toto ustanovení, ocitl se v rozporu se zákonem.

Citace:

Č. 12388. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 491-496.