Č. 12617.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní. — Řízení před nss: Výrok kvalifikační komise podle §§ 18 a 20 služ. pragm. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. není rozhodnutím úřadu v právně-technickém smyslu, jak je má na zřeteli § 2 zák. o správ. soudu, nýbrž pouze odborným dobrozdáním, které stranou před nejvyšším správním soudem samostatně potíráno býti nemůže.
(Nález ze 7. listopadu 1936 č. 257/35-3.)
Prejudikatura: Boh. A XXX/20, 8489/30, 8545/30, 10414/33, 11123/34, 11370/34, 12287/36.
Věc: Josef L. v Jílovém proti usnesení kvalifikační komise při min. pošt a telegrafů z 13. října 1934, sdělenému výn. min. pošt a telegrafů z 26. října 1934 o kvalifikaci.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: St-1, poštovní revident, byl kvalifikován za roky 1927 až 1931 celkovým posudkem »velmi dobře« a od 1928 do 1931 zůstala jeho kvalifikace v jednotlivých bodech kvalifikačních nezměněna.
Na rok 1932 byla kvalifikační komisí při ředitelství pošt a telegrafů v Praze kvalifikace st-lova snížena: v rubrice A »spolehlivost ve výkonu služby« ze 2 na 5, v rubrice 5 »způsobilost pro styk se stranami« z 1 na 2 a v téže rubrice »způsobilost pro vnější službu« z 1 na 2, v rubrice 7 »výsledek upotřebení« ze 2 na 5, v rubrice 8 »chování mimo službu« z 1 na 5, a v rubrice 9 »způsobilost pro vedoucí služební místo« z 2 na 5, a celkový posudek snížen z »velmi dobře« na »nepřiměřeně«. Proti tomuto kvalifikačnímu posudku podal st-1 námitky, resp. stížnost ze 7. prosince 1933. Výnosem min. pošt a telegrafů v Praze bylo st-li sděleno, že kvalifikační komise při min. pošt a telegrafů se usnesla v sezení 13. října 1934, aby bylo jeho stížnosti do celkového posudku kvalifikačního za rok 1932, znějícího »nepřiměřeně«, vyhověno, rozhodnuvši, aby byla změněna známka »5« v rubrikách 4 c) (spolehlivost), 7 (výsledek upotřebení) a 8 b) (chování mimo službu) na »4« a celkový posudek kvalifikační na »méně přiměřeně«. Proti tomuto usnesení kvalifikační komise při min. pošt a telegrafů podal st-1 stížnost na nss.
Maje rozhodovati o této stížnosti, musil se nss v prvé řadě zabývati otázkou, zda jde v daném případě o opatření nebo rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 zákona o ss.
Již ve svém usnesení Boh. A XXX/20, dále v nálezech Boh. A 8489/ 30, 8545/30, 10414/33, 11123/34, 11370/34, 12287/36 vyslovil nss právní názor, že výrok kvalifikační komise podle §§ 18 a 20 služ. pragm. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. není rozhodnutím úřadu v právně- technickém smyslu, jak je má na zřeteli § 2 zákona o ss, nýbrž pouze odborným dobrozdáním, které stranou před nss samostatně potíráno býti nemůže. To znamená, že stížnost na nss může býti vznesena toliko do výroku správního úřadu, v němž úřad z určení kvalifikace dle § 18 služ. pragm. nebo § 20 služ. pragm. dovodil právní důsledky, a to i tehdy, jde-li o otázku přípustnosti, zákonitosti nebo vadnosti řízení kvalifikačního. Na právním názoru zaujatém v cit. usnesení a nálezech setrval nss, opíraje se o usnesení svého odborného plena z 12. října 1936 č. j. pres. 456/36, i v dnešním případě, a to z těchto úvah:
Pro posouzení otázky, zda výrok kvalifikační komise (§§ 18 a 20 služ. pragm.) je rozhodnutím správního úřadu ve smyslu § 2 zákona o ss, je jedině rozhodnou podstata aktu, který ve služební pragmatice je vyznačen jako stanovení kvalifikace (»Bestimmung der Qualifikation«). Podstata kvalifikace státních úředníků vyplývá z předpisů §§ 14 až 20 služ. pragm. Podle § 19 tohoto zákona má se při určení kvalifikace přihlédnouti k odbornému vzdělání (znalosti předpisů pro úřadování potřebných), ke schopnostem a chápání, k píli, svědomitosti a spolehlivosti při výkonu služby, ke způsobilosti pro styk se stranami a pro vnější službu, ke znalostem jazykovým, k výsledku upotřebení, k chování, a u úředníků, kteří zastávají vedoucí místo, anebo kteří při povolání na takové místo přicházejí v úvahu, ke způsobilosti místo takové zastávati. Dále stanoví dotyčný předpis, že zvláštní pro kvalifikaci rozhodné okolnosti je výslovně uvésti. Všechny tyto momenty, ke kterým je při stanovení kvalifikace přihlédnouti, jsou pouhé skutečnosti (vlastnosti, schopnosti, znalosti, chování, výsledek upotřebení) a i celé řízení kvalifikační směřuje jen k bezvadnému zjištění určité skutečnosti, t. j. služební způsobilosti určitého úředníka a jeho kvalit. Na tom nemůže nic měniti okolnost, že posudek kvalifikační podává zvláštní k tomu cíli zřízený orgán (kvalifikační komise §§ 15 až 18 služ. pragm.) a že je přípustná za určitých předpokladů do určení kvalifikace stížnost (§ 20 služ. pragm.), o níž rozhoduje kvalifikační komise u ústředního úřadu zřízená, ježto ani rozhodnutí o této stížnosti nemá jiného obsahu, nežli zjištění oněch okolností, které jsou pro posouzení způsobilosti úředníkovy pro výkon služby směrodatný. Nelze proto kvalifikační řízení srovnávati s řízením administrativním, které předchází vydání nějakého rozhodnutí nebo opatření. Řízení kvalifikační je tudíž v oboru práva zaměstnaneckého řízení sui generis.
Třebaže určení kvalifikace úředníkovy tvoří v některých směrech skutkové předpoklady pro autoritativní úpravu jeho právních poměrů (vyloučení z postupu platového, vyloučení dotyčných let při určování služebního pořadí atd.), přece jen samo o sobě právní poměry ty neurčuje, a není tedy samo o sobě rozhodnutím nebo opatřením, jaké má na mysli § 2 zákona č. 36/1876 ř. z., pokud se týče § 2 zákona č. 3/1918 Sb., nýbrž je pouhým odborným dobrozdáním, které stranou nemůže býti napadáno samostatnou stížností před nss.

Citace:

č. 12617. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1022-1024.